Na krátké a všestranně pozoruhodné tiskové konferenci Miloše Zemana po jeho vítěství ve druhém kole prezidentských voleb položil první otázku Vladimír Keblúšek, v sále byl hluk a novinář neměl mikrofon, musel křičet. Prezident reagoval s obvyklou epickou šíří podaným vtipem na barvu žurnalistova hlasu v tu chvíli, doporučil mu, aby nemluvil „hlasem mutanta“ (zjevně tím chtěl říct, že redaktor mluví, jako kdyby mutoval, a použil nepřesný výraz, jak se Miloši Zemanovi velmi často stává). Urazit novináře, navíc takovým hloupě ponižujícím a vlastně i nízkým způsobem – to by mohlo politikovi způsobit problémy. Prezident si ale může být jistý, že mu takováto extempore žádnou potíž nepřinesou. V očích nemalé části společnosti jsou novináři veřejní škůdci, nepřátelé a útoky na ně jsou tolerovány, nebo se jim dokonce aplauduje. Z více důvodů je dobré být s nimi v konfliktu, také proto, že v tom konfliktu má jeden slušnou šanci zvítězit.

Ještě nedávno se ale říkalo, že válce s médii by se politici a vůbec veřejně činní lidé měli za každou cenu vyhnout, protože ji není možné vyhrát. Jak to tedy dělají ti dva nejmocnější muži české politiky, Andrej Babiš a Miloš Zeman, kteří jsou oba v permanentním střetu s tím mocným, nebezpečným a velice zákeřným nepřítelem? Musí to být skoro až zázrak, že se jim navzdory tomu podařilo nejenom uhájit holou existenci, ale ještě k tomu vyhrát volby. Realita je samozřejmě jiná, prezident i premiér v demisi to u médií mají většinově dobré. A moc médií, zvlášť těch, s nimiž jsou oba pánové v té strašné válce, je, mírně řečeno, značně chatrná. Tradiční média v Česku i ve světě slábnou a ztrácejí autoritu. Pro politiky Zemanova typu může být výhodnější mít tu tradičnější část médií proti sobě, dosáhnout toho, aby z nich na ně zněla konstantní a pokud možno pobouřená kritika. Před mnoha lety jsem napsal výsměšnou recenzi na desku jednoho populárního písničkáře. Ozval se mi pak známý, který měl ve vydavatelství na starosti PR toho umělce, a za text mi poděkoval. „Víš, já pracuju na tom, aby se z něj stal mediální mučedník.“

Na řadě je Česká televize

České politice teď dominují podobní „martyrové“. Samozřejmě je to sporné mučednictví – Andrej Babiš je mediální magnát, vlastní mimo jiné největší deník a celoplošnou rozhlasovou stanici, sledované privátní televize mu jdou na ruku. Podobně i Miloš Zeman má silnou mediální základnu a šikuje se za ním i roztříštěná scéna médií „alternativních“, hlasatelů různých těch „opravdových až nejopravdovějších pravd“. Ten obávaný mediální mainstream (tedy plus minus veřejnoprávní stanice, tiskoviny nakladatelství Economia a několik dalších titulů) té kombinované síle stěží může konkurovat. Expanze moci zatím fungujícího tandemu Babiš–Zeman v mediálním světě navíc bude zjevně pokračovat, na řadě jsou veřejnoprávní média. Předzvěstí je značná vstřícnost generálního ředitele Českého rozhlasu Reného Zavorala jeho požadavkům, těžké časy pravděpodobně čekají i Českou televizi. Na podporu široké veřejnosti se navíc v případě nějakého otevřeného konfliktu mohou sotva spolehnout, televizní krize roku 2000 se pravděpodobně opakovat nebude, a i kdyby k něčemu takovému došlo, nemusejí mít zastánci nezávislosti veřejnoprávních médií takovou sílu jako tehdy (a ne že by to tenkrát skončilo jejich jasným vítězstvím). Nejde ale jenom o Zemana s Babišem – úpadek vlivu a síly českých médií je součástí širšího a velmi těžko zvratitelného trendu, který premiér s prezidentem jen obratně (ať už plánovitě, nebo intuitivně) využívají.

Po pádu komunistického režimu přitom nastaly mezi médii, veřejností a politiky úplné líbánky. Lidé byli nadšeni tím, že komunistickou uniformitu vystřídala svobodná pestrost, novináři byli hrdí na to, v jakém oboru pracují. A vládní politici neměli důvod na média nadávat, protože jim většinou šla na ruku a, řekněme, vskutku nešetřila chválou. Také to byly časy, kdy i politici byli mezi lidmi velmi populární, i takový ministr zemědělství si v nich mohl připadat jako rocková hvězda. Zároveň média trpěla – podobně jako jiné obory – značnou profesní diskontinuitou. S tím, jak nutně skončila krátká porevoluční harmonie, se i noviny staly polemičtější, vydržela jim ale orientace většinově pravicová, což přispělo k dlouhodobé a značné nevšímavosti tuzemských médií k sociálním otázkám (viz třeba nastavení systému exekucí), který ve vztahu k chudším vrstvám společnosti často nahrazovaly moralizující banality. Zásadnější rozdělení mezi médii a větší částí publika přinesl až pád druhé vlády Václava Klause, volby, v nichž zvítězila Zemanova sociální demokracie (už tehdy se dnešní prezident netěšil velké přízni seriózních médií a už tehdy mu to spíš pomohlo) a ustavení opoziční smlouvy, kterou mediální mainstream spíš odmítal, její protagonisté – Klaus a Zeman – ale měli početné tábory stoupenců. A tehdejší politické špičky averzi části médií vracely, už tenkrát se ono „mediální mučednictví“ začalo objevovat jako pragmaticky užívaná stylizace, především u Václava Klause (mohla u něho hrát roli také jistá zhrzenost: na počátku své politické kariéry byl médii až nekriticky hýčkán). A i tehdy se razilo vnímání novinářů jako součásti jakýchsi od reality a lidu odtržených „kavárenských“ elit. A i tehdy byla ta mediální nepřízeň vůči opoziční smlouvě značně relativní (za Klause a Zemana velmi usilovně „kopala“ třeba Železného Nova).

Obraz mediálního světa jako názorově odlišného od „obyčejných lidí“ jistě není naprosto fiktivní – politické preference novinářů ze seriózních médií nejsou rozloženy stejně jako ve zbytku populace, má to řadu příčin, třeba i to, že jisté profese přitahují jisté lidské typy, že člověk má tendenci vyhledávat prostředí, kde bude mezi svými. Ani při těch rozdílech ale média nepředstavují prostředí názorově monolitní. A především – už tehdy bylo zřejmé, že přízeň těch tzv. seriózních médií volby nevyhrává, že mohou třeba někomu vykolejit či zničit kariéru aférou, ale na prosazení svých favoritů (jsou-li takoví) sílu nemají. 

Akcelerace nedůvěry

Přelom století přinesl také změny mediální scény v globálním měřítku, nástup internetu a sociálních sítí znamenal počátek ekonomického úpadku tradičních médií, především tisku. A jedenácté září bylo obrovským impulzem pro rozmach konspiračních teorií a různých „alternativních pravd“. Jistě tomu výrazně pomohlo i to, že část sdělovacích prostředků včetně těch českých bezhlavě podporovala válku v Iráku, přičemž vývoj dal v mnohém za pravdu kritikům a skeptikům. Ta konspirační scéna byla v Česku od počátku silná a postupně se stávala když už ne přímo součástí mainstreamu, pak aspoň salonfähig. Její představitelé začali být bráni jako přirozená součást veřejné debaty, její populární reprezentant byl šéfem tiskového odboru úřadu prezidenta republiky. Tradiční média v jejích očích byla a jsou aktivním pomahačem temných zákulisních sil, nikoli silou, která se snaží hledat pravdu, ale překážkou jejího odhalení, součástí spiknutí lži. Vliv konspirátorů a stoupenců „postpravdy“ kontinuálně rostl, velmi agilně se účastnili boje proti instalaci amerického radaru v Brdech, stáli přitom po boku některých představitelů mainstreamové politiky. Slavně tehdy zvítězili. Zároveň se tenkrát etablovalo napojení části konspirační a národovecké a levicové scény na Rusko, jež mělo na krachu radarového plánu zájem. Dalšími impulzy byla válka na Ukrajině, která alianci českých konspirátorů a ruských zájmů posílila, a pak, samozřejmě, imigrační krize. Souběžně běžel proces oslabování tradičních médií a fragmentarizace společnosti a jejího vnímání, přijímání informací ze sociálních sítí bez hierarchie a kontextu, zrovnoprávnění ověřených informací a výmyslů, analýz a výkřiků, protože fakta i „fakta“ si jsou rovna a každý má přece právo na svůj názor. Mediální scéna, dále ochromená masivním vstupem Andreje Babiše na ni, na to nedokáže reagovat, vlastně ani moc nemůže. Potýká se s permanentní ekonomickou krizí, která drsně omezuje možnosti novinářské práce, zvlášť těch jejích forem, které jsou náročné na čas. Často nemá na víc než na replikování debat na sociálních sítích.

To všechno přineslo akceleraci nedůvěry, jíž je Západ postižený jako celek a Česko pak skutečně vysokou měrou. Andrej Babiš i Miloš Zeman tu nedůvěru potřebují, oba z ní po svém těží. Jeden zakládá svou politiku i image na premise, že „všichni kradou“, druhý se opírá i o hlasatele těch nejkřiklavějších „postpravd“, ví, že mu to přinese užitek – v podobě podpory podobně smýšlejících lidí i těch, kdo jsou z toho informačního a dezinformačního náletu prostě a pochopitelně zmateni. A taky ví, že potřebuje dráždit ty správné lidi, udržovat si tak aureolu mučedníka, který se nebojí jít proti mocnému nepříteli, dráždit hada bosou nohou. Dobře přitom ví, že ta noha je dobře chráněná a že had je stejně bezzubý. Hlavně že to vypadá dramaticky.