Překvapivého výpadu francouzského vládního europoslance Pascala Canfina proti nejnovějšímu klimatickému plánu Evropské komise si nešlo nevšimnout. Z mnoha důvodů. Ale některé, zdá se, unikají pozornosti. Zejména ten, že klimatický plán je stavěný pro západoevropskou politickou náladu, a ozve-li se proti němu hlas ze západní Evropy, nastane neklid. Stejný apel z východní Evropy by prošel bez povšimnutí.

Má to svou logiku v tom, že právě Francie zažila vzpouru Žlutých vest, jedinou akci svého druhu. Zvýšení daně na palivo, jež bylo její bezprostřední rozbuškou, bylo pouhým zlomkem proti tomu, co navrhuje Evropská komise teď. Jenže právě Francie je zároveň zemí, jež je přinejmenším svou jadernou energetikou pro chystaný velký třesk relativně lépe disponována.

Známá konzultantská firma McKinsey zveřejnila v červnu loňského roku zprávu nazvanou Budoucnost práce v Evropě (The Future of Work in Europe, je dostupná na internetu). Analyzovali přes tisíc regionů v EU, Švýcarsku a Británii a rozdělili je z hlediska charakteru ekonomiky a pracovního trhu na 13 typů. Tři rostoucí, mezi něž patří „superstar hubs“, do kterých zařadili i Prahu. Ostatní typy – megaměsta a regiony s ekonomikou služeb – u nás nemáme. Mezi čtyři typy regionů se stabilní perspektivou patří i „diverzifikované metropole“, což je u nás Brněnsko. Zbylé tři typy, mezi kterými jsou „hi-tech výrobní centra“, u nás nenašli.

A pak je šest typů, kterým McKinsey předpovídá chmurnou budoucnost hospodářského sestupu. Jsou to třeba stárnoucí regiony, regiony emigrace nebo regiony, které drží nad vodou veřejný sektor. Ale také „výrobní základny“. McKinsey je řadí mezi klesající regiony, přestože měly v minulých letech velký růst HDP. Na rozdíl od hi-tech výrobních center ale neprodukují žádosti o patenty, lidé tam jsou méně vzdělaní a odcházejí pryč. Nacházejí jich v Evropě 72, „z toho tři čtvrtiny ve východní Evropě“. U nás to jsou všechny zbývající regiony kromě dvou, kde ubývá obyvatelstva. Podíváme-li se na jejich mapu Evropy, vidíme, jak se pás těchto regionů táhne z Česka přes Slovensko, Maďarsko a Rumunsko. Pár je jich v Polsku. Ale jinak ve východní Evropě kromě pár ostrůvku diverzifikované ekonomiky, služeb, hi-tech výroby a turistiky najdeme jen samé regiony, kterým se povede špatně.

I v západní Evropě jsou klesající regiony. Ale ty trpí jinými neduhy, kromě tří ostrůvků v západním Německu mezi nimi nenajdeme výrobní základny. Jsou to oblasti, do nichž po rozšíření EU přišly západní firmy financované západními bankami a nasměrovaly tam ekonomiku tímto směrem.

Analýzu McKinsey nemusíme považovat za neomylnou. Ale není novinkou, že už dřív se rozvojový model těch regionů začínal vyčerpávat. Tato analýza byla vypracována loni v červnu, tedy ještě před zveřejněním nového plánu Fit for 55. Zjednodušeně můžeme říct, že tyto průmyslové regiony jsou ideálními kandidáty na popravu Green New Dealem.

Protože na tento průmysl dopadne zvlášť tvrdě jednak celkové zdražení energie a jednak transformace automobilového průmyslu. Západní Evropu nic srovnatelného nečeká.

Už dřív byli východoevropští pracující „profackováni“ způsobem, který si Západoevropané neumějí představit. Po roce 1990 byla velká část z nich konfrontována s možnou nepotřebností. Nějak se s tím srovnali a Západoevropané, jakkoli jejich ekonomiky taky procházely změnami, jsou proti nim rozmazlení. Otázka je, do jaké míry ta pružnost v nové generaci ještě trvá.

Co ty lidi čeká? Kandidát Pirátů a Starostů na ministra financí Věslav Michalik v nedávném rozhovoru pro Prostor X předvedl klasickou reakci ekonomů na tento problém. „To je taková historická otázka, roboti vezmou lidem práci… Kdysi, to známe z učebnic dějepisu, dělníci rozbíjeli textilní stroje, protože měli strach, že ten rychlý tkalcovský stav jim sebere práci. Nakonec všichni v nějaké jiné práci zůstali…“

Klasika – nová technologie uvolní pracovní síly pro nová pracovní místa, jež jsou produktivnější než ta stará. Win-win, všichni se mají lépe, technický pokrok i celá společnost jdou kupředu.

Jenže povinností expertů je konfrontovat své modely s empirií. Ekonomická věda se stále vypořádává se studií z roku 2016 s názvem Čínský šok: Poučení z přizpůsobování pracovních trhů velkým změnám v obchodu. Zaměřila se na otázku, jak se pracovní síla přizpůsobila masivnímu vstupu Číny na americký trh. Ten se v USA datuje od jejího přijetí do Světové obchodní organizace v roce 2001. Autoři studie dospěli pečlivou metodologií na přesných číslech k tomu, že čínský šok měl měřitelné negativní dopady na pracovní trh a ekonomiku. A to, v rozporu s předpověďmi ekonomů a sliby politiků, následky trvalé.

„Přizpůsobení na lokálních pracovních trzích je mimořádně pomalé, mzdy a míra participace na pracovním trhu zůstává snížená a nezaměstnanost zvýšená přinejmenším po celé desetiletí od počátku čínského obchodního šoku. Dělníci, kteří jsou mu vystaveni, zažívají větší míru fluktuace a nižší celoživotní příjmy. Na celonárodní úrovni podle očekávání klesla zaměstnanost v průmyslových odvětvích více vystavených dovozní konkurenci, ale kompenzující nárůsty v jiných odvětvích se zatím nedostavily,“ uvádějí David Autor, David Dorn a Gordon Hanson.

Můžete se to snažit vysvětlovat vším možným, třeba tím, že američtí dělníci jsou blbí. Ale povinností expertů je, když realita nefunguje podle jejich modelů, neposmívat se a hledat příčinu.

Autoři poté přišli s navazující studií, která ukázala souvislost mezi čínským šokem a polarizací politické scény. Ve volebních obvodech, kde byly dopady největší, se stávající kongresmani posunuli k extrémnějším pozicím, ať už doleva, nebo doprava, a ti, kteří se k tomu neměli, byli poraženi a vystřídáni těmi ochotnějšími. To samozřejmě neznamená, že by ta polarizace neměla i jiné příčiny. Ale faktor čínského šoku se jim podařilo izolovat a prokázat.

Dva italští ekonomové, Italo Colantone a Piero Stanig, uplatnili metodologii Dorna et al na výsledky britského referenda o vystoupení z EU v roce 2016. A vyšlo jim, že „hlasování pro leave bylo systematicky vyšší v regionech, které byly více zasaženy nárůstem dovozu z Číny za poslední tři desetiletí“. V roce 2017 pak shromáždili data za celou západní Evropu za léta 1988 až 2007. A našli stejnou korelaci s nárůstem vlivu nacionalistických stran. „Na úrovni okrsků vede silnější dovozní šok k 1) zvýšené podpoře pro nacionalistické strany, 2) celkovému posunu elektorátu doprava a 3) zvýšené podpoře pro strany radikální pravice“, shrnují výsledky.

Ztráta důvěry v „systém“

Opět to jistě není jediná příčina. Ale politický dopad nemusí mít nutně právě toto ideologické zabarvení. Důležité je, že ztráta ekonomických perspektiv a zhoršení životní úrovně vede lidi ke ztrátě důvěry v „systém“. Když vidí, že lidé, kterým se ekonomicky vede úplně jinak než jim, jim tvrdí to a ono, proč by jim měli věřit? Celé obecné pojmy jako „změna“, „otevřenost“ nebo „inovace“ pro ně mají úplně jiné zabarvení než pro společenské vítěze.

Efekt se ještě násobí, když konflikty nemají politický ventil. Příklad? Britské elity, labouristé a konzervativci se už před lety jednotně přiklonili k zelené energetice. Výsledek je, že dnes britská média oslavují každý den, kdy země využívá 100 % energie z obnovitelných zdrojů. A taky že od roku 2010 do roku 2015 stoupla cena elektřiny o 65 %. Nemluvilo se o tom, levice, pravice, leave ani remain to nepovažovala za téma vhodné k otevření. O to snadněji se forzírovala zástupná témata jako ruské dezinformace. Ale jste si jisti, že to nemělo vůbec žádný vliv na politické postoje?

Související příčinou je vyvlastnění politiky v EU. Důležitá rozhodnutí se přesouvají z úrovně demokratických národních států do Bruselu. Rozhoduje se tam nadlouho dopředu – aby všichni měli čas se připravit. Ale má to ten efekt, že když rozhodnutí vstoupí v platnost, činitelé, kteří za něj byli zodpovědní, už jsou dávno ze scény.

Součástí návrhu Fit for 55 je Sociální klimatický fond, jenž má mírnit dopady změn. Je ovšem živený z povolenek, jež jsou normálně příjmem národních rozpočtů. Takže my se tu pak můžeme vzrušeně handrkovat o zvýšení daní o procento, ale zároveň Brusel předpisuje přerozdělování v rozpočtu, jež je mimo politický dosah a diskusi.

Když politici jako Frans Timmermans mluví o tom, že nezapomínají na sociální dimenzi, mají zpravidla na mysli Evropany v situaci spotřebitelů – jak to udělat, aby si mohli dovolit životní nezbytnosti. Ale co v roli producentů?

Green New Deal je hra se záporným součtem, je to čistý výdaj. Celý příslib toho, že je na něm možné ekonomicky vydělat, je založen na předpokladu, že evropské země se stanou globálními lídry v nějakých sektorech a svět bude naše řešení kupovat. To byl předpoklad u fotovoltaiky. Dopadlo to tak, že lídrem výroby solárních panelů je Čína – díky dotacím, levné energii z tepelných elektráren a otrocké práci. Proč by to mělo dopadnout jinak u elektromobility nebo digitalizace? Věslav Michalik v citovaném rozhovoru uvádí jako příklad nového, dosud netušeného ekonomického sektoru nehtová studia. To asi není perspektiva, která nadchne každého.