Obtížné dědictví univerzalismu
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Současná kulturní válka na Západě rozděluje společnost, mohlo by se zdát, že až beznadějně. Stoupence krajností na obou stranách přitom ledacos spojuje. Například odmítnutí univerzalismu a jeho nahrazování politikou identity. Univerzalismus jako kdyby na obou stranách současné „fronty“ vycházel z módy, byl přímo nebo aspoň implicitně odmítán. Někdy je v tom odmítnutí znát až jakási úleva, kterou může přinést zbavení se nějakého nároku – konečně můžeme, co jsme dřív nesměli, nebo se to neslušelo, jsme osvobozeni chovat se nebo mluvit způsobem dřív zapovídaným, nepřípustným, vnímaným jako zlý a máme pro to neotřesitelné ideologické alibi. Tak si to pojďme společně užít.
Předmětem mnoha sporů je teď západní civilizace, její historie a dědictví. Pro pokrokářskou levici je etalonem útlaku, imperialismu, patriarchátu, rasismu, sexismu a vůbec pyramidy útlaku, na jejímž vrcholu stojí pověstný bílý heterosexuální muž a kterou je třeba nesmlouvavě rozebrat. Nový západní populismus a především jeho radikálnější podoby akcentují národní společenství, ideál – často dost nespecifický – normálního světa, v němž se každý stará především o svoje zájmy a není obtěžován absurdními novotami, život by se měl vrátit do koryta tradice, která ale také bývá často jen vágně definovaná, může působit jako mlhavé cosi, co starší lidé zřejmě kdysi znali (nebo o tom aspoň slyšeli). Jenomže důležitou součástí té tradice Evropy a vůbec Západu patří právě univerzalismus, který se některým z dnešních obránců tradičních hodnot moc nehodí do krámu. Radikálně je formulovaný v křesťanském učení – imperativem evangelizovat všechny národy, ideou rovnosti všech lidí před Bohem a Kristovy oběti za všechny. Ta univerzální dimenze křesťanství není politická doktrína, avšak politiku a vůbec uspořádání západního světa zásadním způsobem ovlivnila. Zanechala po sobě velké dědictví, taky velice rozporné – jako snad všechno na tomhle světě.
Patří do něj dobyvačné výpravy navenek prezentované také jako snaha o šíření božího slova a vůbec civilizace, přičemž se v historii evropského kolonialismu dají v různém poměru najít i idealismus, i to kořistnictví. Stejně tak se dá vliv křesťanského univerzalismu najít v textu americké ústavy, která deklaruje rovnost před zákonem a právo hledat štěstí po svém pro všechny lidi (a platila v zemi, kde skoro po sto let existovalo otroctví). Francouzská revoluce přinesla Všeobecnou deklaraci lidských práv i gilotinu, nějakou (jistě zvráceně) univerzalistickou dimenzi měl i komunismus, který také deklaroval vůli vybudovat svět všeobecné rovnosti, kde zmizí rozdíly mezi mezi jednotlivci i skupinami. Univerzálními ideály lidských práv byl ale motivován i odpor proti němu. Velmi univerzalistickým poselstvím motivoval Martin Luther King černé Američany a jejich spojence k boji za rovná občanská práva. „Sním o tom, že moje čtyři malé děti nebudou posuzovány podle barvy kůže, ale podle svého charakteru.“ Historie západního univerzalismu je historie velkých ideálů a neschopnosti jim dostát i historie snahy udržet je při životě i za cenu osobní oběti, historie odvážných snů i pomýlených představ, nelidského glajchšaltování druhých i heroického nasazování se pro ně, historie masakrování zástupů konkrétních jednotlivců v iluzorním zájmu abstraktního lidstva. Historie dobrých úmyslů, které někdy dláždily cestu do pekla a jindy něco dobrého přinesly, historie moudrosti i naivity či pýchy (Američané jdou okupovat Irák v přesvědčení, že tam žijí lidé „jako my“, kteří chtějí stejné věci „jako my“). Historie skrznaskrz lidská nebo aspoň odpovídající způsobu, jímž ta západní křesťanská tradice člověka vnímá. Historie rozporných bytostí, schopných nejhoršího i nejlepšího a všeho mezi tím.
Ten západní univerzalismus není ale jen součást velké historie, příběhu velkých idejí, velkých nadějí a velkých ztroskotání. Zakládá také nějaké individuální vidění světa a člověka, jež někomu, kdo v západním prostředí vyrostl, může připadat úplně samozřejmé a neměnné. Představu, že existuje něco jako sdílená humanita. Mezi lidmi sice mohou existovat spousty rozdílů, často dost podstatných, jsou rozděleni do různých skupin na různém základě, také v závislosti na poutu krve – k rodině, kmenu, národu. Jejich osobnost se ale nevyčerpává příslušností k nějaké skupině, protože jsou věci, které mají společné všichni – lidský úděl, touhy a aspirace a taky nedokonalost, nedostatečnost, sklon ke zlu a paradoxně i jedinečnost. To mezi nimi vytváří ještě nějakou další a třeba i hlubší vazbu. Nikdy se neptej, komu zvoní hrana, zvoní tobě. Tvůj bližní je člověk, který jde zrovna kolem, kdo leží u cesty, po které jdeš ty.
Rozčilená současná debata jako kdyby tohle základní spojení popírala a nahrazovala je často politikou identity, skupinové příslušnosti, jež jako by měla „trumfnout“ všechno ostatní. A dělá to na základě důvodů, které mohou mít nějaké rozumné opodstatnění. Jistě se dá pochopit, že se hodně lidí v Evropě cítí ohroženo masovou migrací nebo její hrozbou, že vnímají obtížnost a potenciální konfliktnost koexistence různých kultur, vnímají svoje elity jako „globalizované“ a především ochotné je bez váhání hodit přes palubu, pokud se to bude hodit. Vyjadřují touhu zařídit se sami pro sebe, spolu s ní ale na různě širokých okrajích těch populistických hnutí začíná být hodně temno, hlásá se tam politika identity v té destruktivní podobě, která vykresluje svět jako temné místo, kde platí jen instinkt přežití a přežije jen nejsilnější. „Nelíbila se vám náboženská pravice, uvidíme, co budete říkat na tu nenáboženskou,“ napsal před časem americký katolický komentátor Ross Douthat. A obrysy toho nového napravo se občas vyjevují a povzbudivý pohled to není. Nostalgické snění o lepších časech, které už minuly, se dá pochopit, s věkem mu propadne skoro každý. Ten návrat ale nemusí znamenat oživení nějakého zapomenutého ideálu. Jsou lidé, kteří by se – byť si to třeba slovně nepřipouštějí – nejraději vrátili do nějaké idealizované prehistorie, kmenového světa, v němž se jedinec nemusí ohlížet na požadavky a normy „zjemnělé“ civilizace. Taky druh naivního, spíš hloupého snění. Snílci tohoto druhu ale občas vezmou do ruky zbraň a tu svoji vizi si ve chvíli krvavé slávy naplní – jako v Christchurchi, nedávno v Hanau a na jiných místech. A nepředstavují nějaké ojedinělé úkazy, případy pro psychiatra, ale krajní vyjádření něčeho docela rozšířeného. Identitáři až za hrob.
Progresivní levice kmenovou identitou okázale opovrhuje. Se stejnou vervou a za užití moci (v těch sférách, kde má vliv) prosazuje jinou politiku identity, určenou genderem, sexuální orientací, v anglosaském světě také rasou. Dvaapadesát let po smrti Martina Luthera Kinga jako kdyby se ideálem zase stala segregace, ne svět, kde na barvě kůže nezáleží, ale svět, v němž barva je to nejdůležitější. Neustále musí být připomínána, měla by představovat nepřekročitelnou hranici – v mluveném projevu nebo v tvorbě. Odvozují se od ní pro tu kterou barvu správné city a postoje. Představa, že dědictví rasismu minulých dob i rasismus dneška je možné překonat tím, že se lidé na všechno budou dívat měřítkem rasy a říkat tomu antirasismus, je zjevně absurdní. A podobně si moderní identitářská levice počíná i v pohledu na jiná rozdělení – genderová, sexuální. Redukuje každého na pár znaků konstruované identity, hezky „intersekcionálně“ složené. Tlačí ho, aby tu identitu a právě jen ji vyjadřoval i svými postoji, protože nějaká pluralita uvnitř skupiny se nehodí. Vidět je to i na právě probíhajících demokratických primárkách v USA. Peter Buttigieg, který je gay a žije s manželem v menším městě na Středozápadě, je částí homosexuálních aktivistů dost urážlivým způsobem napadán, protože to není ten „správný“ gay, na to je moc usedlý a vůbec normální.
Tyhle dvě sílící a vlivu nabírající krajnosti mají skutečně společné odmítnutí universalismu, ve světe nahlíženém prizmatem jejich ideologií nehraje sdílená humanita prakticky žádnou roli. Jen křivda, jíž byla nějaká skupina vystavena, ohrožení, jež vnímá skupina jiná, potřeba dosáhnout ve střetu nějakých skupin na moc. Třeba už jsou lidé na Západě unaveni posloucháním řečí o všelidském bratrství, taky zněly často dutě nebo pokrytecky, opíralo se o ně ledacos. Jak by ale vypadal svět, v němž bychom si je říkat přestali? A co by to udělalo nejenom se společností a její organizací, ale taky s námi jako jednotlivci? Může to přinést nějakou krátkodobou rozkoš – dovolit si nenávist, protože je ospravedlněná skupinovým zájmem. Užít si ji, trochu jako drogu, jejíž dávku je nutno zvyšovat. Nevnímat na druhém kromě všech těch až zásadních odlišností, vší té cizoty taky něco velice blízkého – vidět v nich sebe. Chtít vidět už jenom sebe, jenom svou kopii; a toho, kdo neprojde testem stejnosti, „čistoty“, zapudit za hranice humanity, kde se dá čekat „zvláštní zacházení“ (zatím jistě v nějaké mírné variantě). Vplynout do davu osamělých duší a nechat se vést jeho samopohybem, ať už povede kamkoli.