Do parlamentních voleb zbývají ještě čtyři měsíce. V této rychlé turbulentní době není snadné odhadnout, jaká témata je nakonec rozhodnou. Černé labutě létají ze všech stran. Jednou v podobě čínského viru, jindy násilnických sexuálních choutek jediného voličsky hodnotného politika TOP 09. S vysokou pravděpodobností ještě nějaké přiletí.

Přesto už se jasně rýsují témata, která budou hlavní linií voleb. Tentokrát budou hodně ekonomická, životní úrovně se týkající. Přesně řečeno zdražování. Česká republika je zemí, kde dnes letí ceny všeho možného čtvrtým nejrychlejším tempem v zemích Evropské unie. Ceny porostou ještě rychleji. Částečně je to dílem globálních trendů, kdy po covidu zdražuje řada surovin a součástek jako procesory. Podstatnou roli v tom ale sehrálo obrovské množství peněz, které na dluh do ekonomiky nalévá vláda Andreje Babiše. A ty výdaje často vůbec nesouvisí s covidem a hospodářským útlumem, který přinesl.

Lidé se bojí inflace a snaží se uložit peníze do čehokoliv hodnotného. Při konzervativnosti českých investorů, kteří na rozdíl od Američanů nebo Angličanů neradi nakupují akcie, které jsou sice výnosné, ale zároveň riskantní, se zájem upíná hlavně na nemovitosti.

Ceny bytů a domů letí prudce vzhůru. Ve chvíli, kdy už je dnes bydlení v Česku jedno z nejméně dostupných v celé Evropě, je to především pro mladé lidi na startu pracovní kariéry a rodinného života velký problém. Na pořízení vlastního bytu o rozloze 70 metrů čtverečních potřebuje Čech podle studie Property Index poradenské firmy Deloitte 11,4 ročního průměrného platu. Němec na srovnatelné vlastní bydlení dosáhne za 5,1 roku. Polák za 7,7 a Maďar za 7,6 roku. V Praze je situace ještě výrazně vyhrocenější. V nedostupnosti bydlení se nám přibližuje sousední Rakousko, kde je na pořízení bytu potřeba deset ročních průměrných platů, a Slovensko, kde je to 9,9 platu. (Detailně jsme rozebírali v článku Nejtěžší cesta k bytu v Evropě na EchoPrime a v Týdeníku Echo).

Hlavním důvodem vysokých cen nemovitostí je jejich nedostatek. V Praze a dalších větších městech, kam se lidé přirozeně stěhují, je na počet obyvatel méně bytů než ve většině evropských zemí. Málo se staví kvůli velmi rigidním stavebním předpisům a tuhé nepružné byrokracii. Délka stavebního řízení je tady podle studie Doing Business Světové banky jedna z nejdelších v Evropské unii. Tu by měl částečně odstranit dlouho připravovaný nový stavební zákon, který ale teprve nyní prošel sněmovnou. O jeho dopadech přineseme velkou analýzu v některém z příštích vydání Týdeníku Echo.

Souhra pomalého stavění a touhy po nemovitostech jako jednom z mála bezpečných přístavů, kam uložit před inflací peníze, žene ceny domů a bytů prudce vzhůru.

Stávají se stále více nedostupnými. To z nich dělá jedno z hlavních politických témat. Všichni se budou předhánět, jak cestu k dostupnějšímu bydlení otevřít. Především strany, které usilují o hlasy mladších voličů, kteří se k bytům zatím nedostali. To se týká hlavně koalice K2 (Piráti–STAN) a částečně i K3 (ODS, lidovci a TOP 09). Ostatní politické formace nemají tak silnou pozici mezi mladými.

Dá se očekávat velmi široká paleta nápadů od snahy o rychlejší povolování staveb po obecní a sociální bydlení. Stejně jako restrikce v podobě daní z nemovitostí, které by měly snížit atraktivitu investic do domů a bytů. S restriktivními daněmi jsou ale politici velmi opatrní. Vědí, že to voliče toužící po nemovitostech spíš odradí.

Návrh na vysoké zdanění nemovitostí přiletěl z nečekané strany. Od viceguvernéra České národní banky Marka Mory. Ten v rozhovoru pro Seznam Zprávy tvrdí, že ceny nemovitostí jsou v Česku velmi nadhodnocené. V Praze podle něj až o čtvrtinu, v jiných městech kolem dvaceti procent. Je přesvědčen, že kromě pomalých staveb je hlavním důvodem právě touha po uložení peněz do investičních nemovitostí. U nich proto navrhuje zdanění. „Na další druhý, třetí, čtvrtý byt bych já osobně výrazně zvýšil daň z nemovitostí. Můžeme se bavit o tom, když má někdo někde trvalé bydliště, možná u českého chalupářského národa i o těch chalupách. Ale když má někdo třetí, čtvrtý investiční byt, tak já bych se nebál tam tu daň z nemovitostí zvýšit výrazným způsobem. Ať z toho má aspoň stát a obec příjmy.“

Na tom návrhu je věcně špatně úplně všechno. Žádné nové byty nepřinese. Jen otevře prostor k podvodům. Jak poznám, že má někdo první, nebo třetí byt? V ochraně před daněmi se jen rozepíší na děti a další rodinné příslušníky. Trochu to připomíná nápad pražského pirátského primátora Zdeňka Hřiba, který chtěl stanovovat daně z nemovitostí podle šmírování plynoměrů. Předseda Pirátů Ivan Bartoš se proti tomu velmi výrazně ohradil, že nic takového nikdy dělat nechtěli. Od té doby si na daně z domů a bytů dávali velký pozor. Opatrně je teď navrhují jen z komerčních nemovitostí. To znamená těch, v nichž se nebydlí, ale prodává nebo pracuje. Kanceláří a obchodů.

Morův plán je kromě toho jakousi dodatečnou daní z investic. Dalším zdaněním peněz, které si člověk uložil do nemovitosti.

Marek Mora nemá z pozice centrálního bankéře sílu žádný takový plán prosadit. Členové bankovní rady jsou ale zvyklí na to, že jejich slova ovlivňují chování investorů. Mora se je touto výhrůžkou snaží odradit od nákupu nemovitostí. Aby se dál nezvyšovaly jejich ceny.

Chce si vyřešit vlastní problém. Česká národní banka bude muset tvrdě krotit inflaci, aby ji udržela na cenové stabilitě kolem dvou procent. Čeká se prudké zvýšení úroků. To ale stačit nebude, Mora proto intervenuje proti rostoucím cenám alespoň rétoricky.

To všechno ukazuje, že právě prudký růst cen všeho možného a politické reakce na něj budou hlavním tématem říjnových voleb.