Nejvýraznějšími hlasy, které v Německu vyzývaly k diskusi nad dodáváním zbraní na Ukrajinu, byly ty patřící Jürgenu Habermasovi, Richardu D. Prechtovi a Haraldu Welzerovi. Všichni tři se dočkali kritiky, což je legitimní. Jestli bylo nutné i mediální zostuzování, je jiná otázka. Všichni jmenovaní v posledních týdnech také vydali knihu o médiích, přičemž Precht a Welzer napsali společně publikaci Čtvrtá moc. Jak vzniká většinový názor, který není většinový.

Případ Precht–Welzer je pozoruhodný. Třeba novinář Joachim Huber uveřejnil zdrcující recenzi měsíc před vydáním knihy. Obsah si prý lze domyslet. Analogicky postupovala řada novinářů, přičemž nakladatelství tváří v tvář neobvyklé situaci ujišťovalo, že recenzní výtisky v předstihu nerozeslalo. Novináři se – nezávisle na četbě recenzované knihy – shodli, že autoři hovoří o štvanicích, nevěcnosti, moralizování, a také byli přesvědčeni, že kniha se vůbec nepovedla. V tematickém vymezení měli pravdu, avšak mýlili se, když autorům podsouvali, že jim jde o jediné: léčení ran utržených při hájení svých prý absurdních pozic.

Že si dotyční mimo jiné léčí rány, je pravděpodobné. Oba se během několika měsíců proměnili z vážených osobností v nejnenáviděnější německé intelektuály. Jenže když novináři knihu, která se mezitím stala bestsellerem, deklasovali na kňourání dvou pomatenců, opomněli zmínit, že její závěry se opírají o studie respektovaných mediálních odborníků, sociologů i etiků. Nevěcný přístup je o to zarážející, že německá média zažívají od roku 2015 pokles důvěry – a nelze vyloučit, že i nenávidění intelektuálové mohou říct něco, co stojí za úvahu.

Připomeňme, že po propadu důvěry za migrační krize následoval další během pandemie. Šetření z roku 2021 navíc ukázalo, že 44 % Němců považuje svobodu slova za ohroženou, což je nejvyšší hodnota od roku 1953. Ve světle těchto okolností se zdá, že by novináři mohli být v odsudku svých kritiků nikoli hned méně ostražití, ale třeba pečlivější. Začít lze tím, že recenzent, který si recenzovanou knihu nepřečte, o tom aspoň pomlčí.

Podezřelá homogenizace názorů

Z možných důvodů pro pokles důvěry zmiňují Precht a Welzer na prvním místě podezřelou homogenizaci názorů a stanovisek v otázkách, v nichž občané zastávají – aspoň podle průzkumů – pestré názory. Patrné to bylo během migrační krize, kdy mezi novináři zavládla tzv. vítací kultura na úkor kritických hlasů, které byly často obratem chápány jako nenávistné. Tím se mediální scéna odchýlila od společnosti, která podle sociologických šetření není v převážné většině nepřátelská vůči migrantům, ale jejíž nemalý podíl má obavy z integrace velkého počtu uprchlíků. Ostatně na tomto základě vznikl v odborných publikací diskutovaný rozdíl mezi zveřejněným a veřejným názorem.

Neproblematická nebyla práce novinářů ani v pandemii. Hojně diskutovaným příkladem i v odborných studiích je třeba toto: Německá média v roce 2021 takřka unisono odmítala povinné očkování, načež se na jaře 2022, znovu až na výjimky, přiklonila na stranu očkování a s nebývalou lehkostí kritiky povinného očkování označovala za pochybné osoby ohrožující životy soudných občanů. V druhé polovině roku 2022 se nálada opět změnila, takže dnes média opět zastávají své původně odmítavé stanovisko.

Autoři za častou koordinací nevidí zlý záměr a nehovoří o „lžimédiích“. Za sklonem ke stejnému názoru může být paradoxně spíš konkurence spolu s přirozenou nejistotou, jaké stanovisko ve složitých otázkách zastávat. Shodnout se s ostatními je bezpečnější, zvlášť v době, v níž se dialog nezřídka zaměňuje za pranýřování na sociálních sítích.

Sklon k jednotě sledujeme i ve válce na Ukrajině. Jde prý o černobílý konflikt. Autoři souhlasí, hovoříme-li o morální rovině. Jenže tento konflikt nemá jen morální, ale i politickou a sociální rovinu. Je příznačné, že média neodolala tomu, aby ruské napadení přirovnávala ke znásilnění ženy. Jenže hovoříme-li o napadení jednoho státu jiným, zasahuje každý krok nespočet dalších lidí. Chtít konfliktu mezi dvěma státy, z nichž jeden je jaderná velmoc, porozumět podle modelu osoba A napadne osobu B, je jednoduše omyl – i z etického hlediska, protože se v tom případě podceňuje dopad jednání třeba na strany, které nejsou přímými účastníky bojů.

O vině Ruska a nezbytnosti ekonomicky a přinejmenším zčásti i vojensky pomáhat Ukrajině autoři nepochybují. Považují však za zarážející, že nelze položit řadu otázek, aniž je tazatel hned označen za Putinova stoupence. Víme, co je cílem dodávání zbraní? Návrat i Krymu? A na tomto pojmu „vítězství“ panuje také shoda? Proč se vedle „mnichovské analogie“ neužívá i „příklad kubánské krize“, v níž John F. Kennedy nerozlučně spojil vojenskou sílu s diplomacií?

Kromě semknuté mediální scény pojí covidovou krizi a ruskou agresi ještě něco: bloudíme ve tmě. Valná většina německých odborníků měla zpočátku za to, že covid je jen rýma. Pak jsme slýchali – v Německu i v Česku –, že očkování bude tečka. Nelze komukoli vytýkat, že něco nevěděl. Ale když už jsme se tolikrát spletli, proč s takovou lehkostí vytváříme obrazy nepřátel? I ve věci napadení Ukrajiny bylo možné sledovat četné expertní i mediální shody. Třeba se říkalo, že Rusko si Ukrajinu hned podrobí, dnes se zas hovoří o naprosté neschopnosti Ruska.

Prohlubuje-li se nejistota, člověk sahá k historicky nejúčinnějším opatřením: kopírování postoje druhého a moralizování. Lze si přitom všimnout, že moralizování je blízké náboženské nesmiřitelnosti. Náboženský odsudek zasahuje celého člověka a stejně je tomu v případě odsudku morálního. Kdo je špatný lékař, může být třeba dobrý otec nebo věrný přítel. Ale kdo se mýlí ve věcech víry nebo je morálně špatný člověk, nemůže být dobrý v ničem. Že jsou sázky vysoké, můžeme sledovat i na debatách, které mívají nepříjemný, ne-li zdrcující dopad na osobní život těch, kdo se nedrží aktuálně převažujícího názoru.

Čím větší vliv, tím menší důvěra?

Pozoruhodná je Prechtova a Welzerova teze, podle které média ztrácejí důvěru úměrně tomu, jak stoupá jejich vliv. Ale není to spíš tak, že digitální revoluce i související ekonomické změny připravily média o velkou část vlivu? Podle autorů platí obojí: vliv stoupá i klesá. Média nebyla nikdy tak bezmocná v ovlivňování společnosti jako celku, ale nikdy neměla takovou moc zničit jednotlivce. Média umějí politiky (i sebe navzájem) trestat shitstormy nebo odměňovat nesoudným obdivem, tzv. candystormem. Své o tom ví bývalá kancléřka Merkelová. Aktuálně patří k lidem, které lze kritizovat bez sebemenšího rizika.

Tento fenomén souvisí s tím, co autoři nazývají personalizací politiky. Míní tím, že se politická žurnalistika proměnila v novinařinu nikoli o politice, ale o politicích. Výzkumníci, o něž se autoři opírají, třeba ukázali, že v kontextu uprchlické krize byli vrcholní politici hlavními aktéry dvou třetin všech textů. Teprve druhotně se psalo o občanské společnosti nebo o uprchlících samých a jejich potřebách. V odborném slovníku se hovoří o „sociálně vyprázdněném zpravodajství“, jemuž se ve svých studiích věnuje mediální analytik Michael Haller.

Kritici namítají, že Precht a Welzer se dopouštějí přesně toho, co vytýkají novinářům – moralizují. A v tom mají pravdu: varování před morálkou je samo morální pozicí. Ale také je pravda, že podle některých jedinou možnou. Varovat před nadužíváním morálky je výsostným posláním etiky, napsal sociolog Niklas Luhmann. To neznamená, že morálka nemá své místo, ale to, že je často laciná a vytváří víc problémů, než řeší – a v tom případě je namístě položit si otázku, jak moc je morální tasit morálku.

V posledních dnech vídáme na sociálních sítích videa s demonstrujícími lidmi, z nichž padají nehorázné výroky. „A s tím se jako chcete bavit? Já ne,“ zaznívá pak hlas soudných. K tomu lze uvést třeba toto. Aristoteles poznamenal, že člověk je význačný svým myšlením a myšlení tkví v tom, že lze promýšlet stanoviska, aniž je člověk přijme za svá. John Stuart Mill má dokonce za to, že je třeba vypouštět na veřejnost nejroztodivnější názory, ne kvůli oněm názorům samým, natož kvůli potřebě reprezentovat, ale proto, aby myslící bytosti zůstaly ve střehu a musely si pro svá stanoviska formulovat argumenty. Když člověk není konfrontován s protitahy, třeba i bizarními, jeho myšlení zakrní do klišé, tedy do antimyšlení.

Pak je tu ještě jedna věc. Občas se volá po léku na rozdělenou společnost. Jeden lék autoři doporučují jednoznačně: nemoralizovat příliš rychle. Ale z knihy lze možná odvodit ještě jedno poučení. Společnost rozdělujeme již tehdy, je-li hlavní smysl našeho výroku potlesk vlastní skupiny. Možná je otázka „A s tím se jako chcete bavit?“ jednou z takových žádostí o potlesk. Nechtít se nutně líbit svým lidem – snad zde leží aspoň část odpovědi na „rozdělenou společnost“.

Richard David Precht – Harald Welzer: Die vierte Gewalt. Wie Mehrheitsmeinung gemacht wird, auch wenn sie keine ist, Frankfurt nad Mohanem, Fischer Verlag, 288 str.