Pro generaci vyrostlou za normalizace byly jeho ostré, sarkastické články často prvním a možná jediným setkáním s kritickým psaním. Šel do konfliktů, bral to hlava nehlava, takže nepřátel měl – a pořád má – jako máku. Ale kdo o něm jen trochu něco ví, musí uznat, že byl vždy v obraze, o všem věděl, znal putyky, ale stejně tak dobře i světovou hudbu a kinematografii. Už několik let zase objíždí republiku s taškou plnou cédéček, knih a papírů. Vždy s cigárem a s vlající kšticí. V rozhovoru si tykáme, neboť nelze zastírat, že se nějaký ten pátek známe.

Před čtrnácti dny ti vedení Lidových novin zrušilo Poslední slovo. Byli lidé, kteří ti tvoje psaní do Babišových Lidových novin vyčítali… Nelituješ toho, že jsi tam psal?

Ne, proč bych to dělal? Já měl v Lidovkách čtvrteční sloupek, Poslední slovo, už dávno před Babišem. Patnáct let, prosím pěkně. Takhle by tam nemohlo psát mnoho lidí, kterých si vážím, Martin C. Putna nebo Jiří Hanák a Jaroslav Veis. Moji posluchači, za kterými jezdím po celé republice, navíc četli Lidovky ještě třeba v době samizdatu. Jsou s nimi srostlí a zvykli si na ně. Ne, oni s tím problém neměli, proč bych měl mít já?

Dobrá, ale přece jen: jsi znám svými ostrými postoji vůči různým selháním a zvláště lidi, kteří se zapletli s StB, sis mnohokrát podal dosti nevybíravě. Jak se to slučuje s Babišem? 

Jak s tím souvisí obsah Lidovek? Copak jsme na něj psali ódy? Naopak jsme ho s kolegy mnohokrát nekritizovali třeba za všechny jeho dotační podvody. My jsme si mnohokrát řekli s Jirkou Hanákem nebo Petruškou Šustrovou, kteří tam píší také, že jakmile nám jedinkrát budou chtít zasáhnout do textu, tak končíme. Ale to se nikdy nestalo.

A pak ještě jedna věc: Parlamentní listy teď s chutí ocitovaly tvá slova z Facebooku o Bulharech a Maďarech ve vedení LN. Bylo to nutné?

Ty cituješ tu žumpu Parlamentní listy? Bylo to na Facebooku, no. A není Léko Maďar a Vačkov Bulhar? Taky jsem mohl napsat, že jsou agenti KGB, hahaha, nebo Číňani.

Pojďme tedy jinam… Před pár lety jsi obnovil svůj cestovní pořad, to znamená, že objíždíš republiku a pouštíš lidem desky, čteš jim a komentuješ události. Co tě k tomu přivedlo? Přece jenom, nejsi už mladík.

Před pěti lety jsem se pohádal v Českém rozhlase, kde jsem dlouho pracoval, skončil jsem tam a položil jsem si otázku, čím se budu živit. A vzpomněl jsem si, že jsem přece před listopadem 1989 objížděl Čechy a Moravu s pořadem Kaleidoskop Jana Rejžka. Znovu, jako už několikrát v životě, mi pomohl můj celoživotní guru Jirka Černý, který mi dal svůj celoživotní itinerář klubů, kam jezdil. K tomu jsem si vypsal adresy stovek knihoven a začal je obvolávat. Do toho mi Lubomír Houdek v Galénu vydal sebrané spisy z let 1974–93, má to devět set stran a dvě kila, a to jsem začal nabízet po knihovnách a že jim k tomu udělám pořad.

Kdo tam na tebe chodí?

Jádro tvoří zestárlí studenti, kteří na mě chodili kdysi. Mám s tím spojené dojemné příhody, třeba umřel Leonard Cohen, pouštím tu záhrobní píseň z jeho posledního alba, přede mnou starší manželský pár, takoví sedmdesátníci, drží se za ruce a pláčou… Nebo Rožnov pod Radhoštěm, vrhá se mě takový dědeček a volá: „Já jsem přece Zdeněk a tys tady byl na podzim 1989 a měl jsi s sebou Několik vět, já je podepsal, pak je opsal a dával podepisovat, i náměstek Tesly Rožnov mi je podepsal. No a 10. listopadu mě přišli zatknout. A v lednu 1990 jsem se stal místostarostou Rožnova.“ 

Ty cesty si organizuješ sám?

Samozřejmě, úplně sám. Takže si to někdy naplánuju tak, že jsem v pondělí v Aši a v úterý v Brně. Prostě manažer blbec. Dobré je to na jaře a na podzim, od června to slábne, to jsou lidi na zahrádkách.

Kolik na tebe chodí lidí?

Může to být i padesát, obvykle kolem dvaceti. Stane se, že přijdou tři. Ale to je spíš výjimka.

Vracíváš se pak ještě do Prahy?

Když to jde, tak jo. Jsem znalcem nočních vlaků. V nich jsou jídelní vozy a ty mi zachraňují životosprávu: dám si tam guláš nebo svíčkovou, to si nemůžu vynachválit.

Proč jsi vlastně skončil v Českém rozhlase? Prý jsi vulgárně urážel nějakou posluchačku.

Začalo to tím, že se zbláznil můj bývalý kamarád Petr Duhan, přivedl tržní komsomolce, kteří vymýšleli pořád nějaké podivnosti, nějaké nový formáty, pořád něco překopávali a rušili. No, a tak jsem se dozvěděl, že můj pořad Kritický klub, který tam běžel patnáct let, se má přesunout z večera na jedenáct odpoledne, a takové věci. Nechal jsem se objednat k Duhanovi, zahrál na mě etudu jako z přijímaček na DAMU, hluboce se mi zahleděl do očí a pravil, že můj pořad je vlajková loď ČRo – a za pár dnů ho zrušil. A pak se stalo, že mi pořád psala nějaká bába z Hradce Králové a neútočila jen na mě, ale taky na Havla, což jsem nikdy nemohl vydržet, tak mi nějak ujely nervy a napsal:  „Ty pí... bolševická, už drž hubu!“ A ona to poslala na rozhlasovou radu, kde usoudili, že takové jednání je v rozporu s kodexem Českého rozhlasu, se kterým jsem tím skončil. Ale já jsem vlastně rád, on už to byl stereotyp. 

Na co se lidé nejvíc ptají? Já bych odhadoval, že na tvou dávnou kauzu s Helenou Vondráčkovou, které „pomohla mafie“, a na „přeceněného kýčaře“ Petra Hapku…

To je fakt. To padá často. Tak já jim to už asi potisící znovu odvyprávím. Že s tou Helenkou to vzniklo tak, že jdu po ulici a volá mi Renata Kalenská, která dělala anketu do pátečního magazínu Lidových novin, co prý si myslím o českých zpěvačkách, a já jí říkal, že jí to napíšu, ona však, že to potřebuje hned. Kdybych to psal, tak slovo mafiáni dám do uvozovek, takhle z toho byl soud, který se táhl šílených šest let. S Hapkou to vzniklo tak, že jsem pořád četl, jaký to byl génius, Mozart a já nevím co všechno, tak jsem se neudržel a napsal na Facebook, houby, přeceňovaný kýčař to byl. Přitom jsme s Petrem byli dlouholetí kamarádi a vždycky velkoryse říkal, hele, piš si o mně, co chceš.

Tím sis vysloužil drsný vtip, že jsi ty sám zemřel... To je myslím zajímavý zážitek, přečíst si, že jsi mrtvý.

To tedy pěkně za něj děkuju, humor je to dost pubertální. Však jsem Petru Kolářovi, který ho zplodil, když se ke mně lísal, že jako to byl fór, řekl, ať jde někam, že to neberu a že na Monty Pythony fakt nemá.

Přitom jsi asi nejpilnější autor nekrologů… Ostatně, proč sis tenhle žánr tak oblíbil?

Za to může náš přítel Jiří Cieslar, nebožtík, skvělý kritik a esejista. On byl v 80. letech redaktorem v Záběru, to byly takové filmový noviny, dalo se tam leccos napsat. A zrovna tehdy umřel John Wayne a on říká, hele, nechtěl bys o něm, napsat? To může být i větší článek, oni budou mít soudruzi radost, že umřel imperialistický herec, tak to vezmou. Další byl článek o Hitchcockovi, který umřel brzy po něm. Tak jsem je začal psát.

Myslíš, že ti lidi někdy křivdí, že jsi celoživotní negativista?

V čem? Já jim to nemůžu vyčítat, že někteří neznají to, co jsem opravdu kdy napsal, a čerpají jen z toho, co se k nim donese z bulváru. Nevědí, jak jsem za bolševika psal o mnoha věcech nadšeně, takže si myslí, že jsem celý život chodil a pomlouval Helenu Vondráčkovou. Jenže já jsem o ní napsal kdysi taky pár pochvalných článků, jak lze doložit v té knize z Galénu. Jinak drahý zesnulý kamarád Láďa Kantor mi kdysi přišil přezdívku Zuřivec a už jsem se jí nezbavil.

Kde se v tobě ten sarkasmus objevil?

To nevím. Je fakt, že jak objíždím ta města, tak se tam pravidelně objevuje archetyp starej rocker, šedé vlasy, džíny, trochu vypitý zjev, který mi cituje z mých třicet let starých recenzí z Melodie a může se pořád potrhat smíchy z nějakých obratů, které považuje za obzvlášť povedené. Jestli někoho považuju za svého učitele, tak to je Jiří Černý, který uměl psát elegantně, a přitom rovněž hodně kriticky. Hodně se mi líbilo, jak recenzoval nebožtík František Horáček, to bylo vytříbeně ironické psaní. A jak víš, tak já začínal jako sporťák. A to na mě měl vliv vynikající fotbalový novinář, taky už nebožtík, František Černoch. Ten psal vtipně o fotbalu. Třeba se jednou hrálo derby Sparta–Slavia 1. května a jeho článek začínal: Byl pozdní večer, první máj, Franta Veselý zval k fotbalu zas…

Jaké to bylo za komunismu, být na volné noze?

V roce 1977 jsem končil školu, pak jsem byl chvíli na vojně v AUSu, to už jsem pár let psal do Melodie, pořád v občance žádné razítko, tak tehdejší šéfredaktor Melodie Stanislav Titzl, vyplašený nestraník, ale jinak slušný člověk, mi nějak přes Český hudební fond obstaral takovou papírovou kartičku s fotkou, že jsem externí hudební kritik. A s tím jsem chodil celou normalizaci.

Přece jenom jsi byl jednou zaměstnaný. Po listopadu 1989 jsi přece krátce pracoval na Hradě.

Krátce? Dva roky jsem tam byl! Já si po Listopadu samozřejmě říkal, že budu teď jezdit po republice a psát a třeba mě konečně pustí do rádia a do televize, jenže Laďa Kantor a Jirka Křižan mi říkali, žádný takový, půjdeš s námi na Hrad. Tak jsem šel. Dostal jsem funkci VOSR, to znamená vyšší odborný samostatný referent. No, byly to dva krásné roky, skvělí lidé: Medek, Tigrid, Schwarzenberg, Čáslavská… Vlastně jsme dělali ombudsmany. Nejšílenější případ byl s hladovkářem Marečkem z Kyjova, to jsme k němu jeli s generálním prokurátorem Štětinou a tam jsme ho hodiny přesvědčovali, aby toho nechal, on tedy že jo, tak velká úleva, na zpáteční cestě u Devíti křížů jsme koupili šampaňské, dojedeme do Prahy, po dvou dnech přijde zpráva, že Mareček opět zahájil hladovku… A těch zážitků bylo plno.

Proč jsi tam skončil?

Když se začala rozpadat federace, Václav Havel, jak známo, abdikoval a s ním odešla z Hradu valná část spolupracovníků. Já jsem dostal nabídku do České televize. Tam jsem dělal tři čtvrtě roku reportéra. Taky dobré. Měl jsem šéfa sporťáka Otu Černého, na kterého rád vzpomínám. Nejlepší byla příhoda s Afrikou. On chodil do hospody U Lopaty hned naproti studiu na Kavčích horách. Chodil tam takzvaně na dvojku: poručil si dvě piva a rychle je vypil. A tak jednou, bylo pár dní před Štědrým dnem, sedíme a najednou Ota říká: „Ty, Jeníčku, nechceš do Afriky? Letí tam letadlo s humanitární pomocí a oni by tě vzali, udělal bys reportáž.“ A já říkám, kdy letí? Dneska o půlnoci, to stihneš. Tak skutečně o půlnoci jsem byl na staré Ruzyni, jenže krize, zapomněl jsem si koupit cigára. Sedneme do letadla s kameramanem a zvukařem, to se vznese, přijde stevardka a kouká na nás, kde jsme se tam vzali, že s námi nepočítala, že pro nás nemá žádné jídlo. Takže přiletíme odpoledne do Nairobi, celá ambasáda na dovolené, jediný slovenský ambasador tam zůstal, jenže měl úplně vymetenou ledničku, v ní jen martini a brambůrky, tak jsme to měli k večeři. No a druhý den jsme vyrazili do města, kde nás hned obklopili černošské děti: „We are hungry!“ (Máme hlad.) A my jim odpovídali: „My taky!“ Další den jsme se vrátili do Prahy a ráno mě růžolící Ota zdraví: „Jeníčku, to jsi rád, jakou jsem ti připravil dovolenou, viď?“ Málem jsem ho zabil.

Honzo, působíš jako takový nezmar. A mně se na tobě líbí, že si nikdy nestěžuješ, že lítostivost je ti zcela cizí. A přitom neštěstí se ti nevyhýbají.

To je bohužel pravda. S mým synem Jáchymem to opravdu bylo zlé. Když mu bylo dvanáct let, porazilo ho auto, málem přišel o život, pak léta rehabilitace, zázračně rychlé uzdravení, což popsala jeho matka Alena Müllerová ve své knize Muž ve střídavé péči. Jenže realita byla tvrdší. Klasika. Špatná parta, tráva, perník, chlast, navíc si domů ty kámoše vodil, přespávali tam, demolovali byt, kradli peníze, hrůza. Na podzim nastoupil na bůhvíkolikáté léčení, z jistého trapného incidentu, na němž si zgustnul bulvár, právě vyvázl s podmínkou, zdá se, že to pochopil jako poslední varování. Chodíme na rodinnou terapii, plánuje, že by šel studovat, navíc výborně píše, je docela známý v rapové komunitě jako MC Churchill. Když je čistý, je to bystrý a vtipný mladík a Rain Man, co zná všechny fotbalisty světa a americké herce, opravdu úkaz. Tak snad je to nejhorší za námi. Nebo, jak říkají terapeuti, je to ještě běh na dlouhé trati.