Nedělní zápas mezi domácím Katarem a Ekvádorem zahájil dvaadvacátý fotbalový šampionát – historicky nejdražší mistrovství světa, ve kterém jde víc o demonstraci moci a zdrojů pořadatelské země než o samotný sport. A architektura stadionů tomu jasně odpovídá.

Nezájem

„Není mou povinností jako architektky ohlížet se na to. Nemohu s tím nic dělat, protože nemám žádnou moc s tím něco dělat. Myslím, že je to problém také kdekoli jinde na světě,“ vyjádřila se hvězdná architektka Zaha Hadid roku 2012 k tomu, že při výstavbě stadionu al-Džanúb, který navrhla pro katarské mistrovství světa ve fotbale, umírá kvůli tristním pracovním podmínkám mnoho dělníků. Hadid stejně jako všichni tzv. hvězdní architekti zaujímala vůči blízkovýchodním státům (a dále především Číně) velmi servilní a oportunistický postoj, který jí zajišťoval přísun lukrativních zakázek. Jde o situaci výhodnou pro obě strany – architekt může uskutečnit své sebeabsurdnější nápady, investoři získají kýženou pozornost.

V Kataru usilují o vzbuzení pozornosti prakticky všechny nové fotbalové velechrámy postavené pro fotbalové mistrovství světa. Při jejich prohlížení navíc zaujme jeden „detail“ – každý z nich se snaží podbízivě zaujmout svou prvoplánovou nápodobou tradičních blízkovýchodních artefaktů. Nejlepší fotbalisté planety se budou předvádět na stadionech, které mají vypadat jako lidová mísa, pánská pokrývka hlavy, beduínský stan nebo plachetnice. „Střídání tvarů a měřítek připomíná něco jako obchod se suvenýry, takové turistické cetky – chce někdo zapalovač ve tvaru Eiffelovy věže? Koalu z mušlí?“ glosuje to kritik architektury britského týdeníku The Observer Rowan Moore. A když už jsme u projektu od Zahy Hadid, ten se měl inspirovat tradičními rybářskými loděmi regionu, k velké nelibosti architektky i pořadatelské země však lidem architektonický návrh připomínal ženské pohlaví.

Zelená poušť

S ohledem na klimatickou krizi i mnohé odstrašující případy v historii olympijských her, kdy nákladné areály začaly prakticky hned po skončení závěrečných ceremoniálů chátrat (připomeňme hlavně Athény a Sarajevo), se dnes dbá na dlouhodobou využitelnost sportovišť a další infrastruktury. Katar je nejmenší zemí, která kdy mistrovství světa ve fotbale pořádala, přesto jde o nejnákladnější šampionát v dějinách. Z celkových výdajů kolem dvou set dvaceti miliard dolarů šla velká část na realizaci osmi stadionů – kromě kompletně přestavěného národního stadionu Kataru jde o novostavby postavené speciálně pro tuto událost.

Vzhledem k tomu, že celková kapacita všech těchto zařízení je víc než deset procent počtu obyvatel Kataru, jsou obavy o udržitelnost tohoto podniku namístě. U většiny objektů má po skončení šampionátu dojít ke snížení jejich kapacity asi o polovinu a mají sloužit částečně jako hotely, obchodní centra nebo zdravotnické kliniky. Jak to ale v Kataru nakonec dopadne, stěží předvídat. Nejlépe tento problém řeší stadion nazvaný prostě 974 – číslo odpovídá mezinárodní telefonní předvolbě Kataru a současně počtu lodních kontejnerů použitých pro jeho výstavbu. Celá stavba je totiž navržena tak, aby mohla být po mistrovství světa rozmontována a využita pro jiný účel na jiném místě. Vedle spektakulárně pojatých staveb působí nemístně – po jejím obvodu vidíme obyčejné přepravní kontejnery sloužící jako toalety, kiosky a další zázemí diváků. Po architektonické stránce je to však právě tento stadion, který přináší adekvátní a současně novátorské řešení.

Katar se mistrovství snaží podat jako to vůbec nejzelenější v dějinách, což nelze brát jinak než jako prázdné floskule, jaké si žádá dnešní zelený svět. Nic na tom nezmění ani veškeré certifikáty slibující energeticky šetrný provoz klimatizovaných stadionů v poušti, které pohání solární energie.