Pád Kábulu je historickým momentem se zatím nedohlédnutelnými důsledky. Je to také konec jedné dějinné kapitoly, která se začala psát před dvaceti lety, 11. září 2001. O válce v Afghánistánu jistě vzniknou tlusté bichle, bude se učit na prestižních univerzitách a sloužit jako varování budoucím světovým lídrům. První analýzy, komentáře a náčrty výkladu vznikají právě v těchto dnech. Následuje výběr toho nejzajímavějšího, co v poslední době k tématu vzniklo.  

Bari Weissová shromáždila v článku „Proč jsme selhali: Americký odchod z Afghánistánu“ (Why We Failed: The American Exit From Afghanistan) myšlenky několika čelních myslitelů a politiků ohledně americké zahraniční politiky. Podle Thomase Jocelyna, šéfa blogu Long War Journal, za neúspěch mohou chyby amerických prezidentů, Billem Clintonem, který včas nezlikvidoval Usámu bin Ládina, počínaje a Joem Bidenem konče.

Bývalý kongresman Justin Amash, původně republikán, který ale odešel ze strany kvůli Trumpovi, zase tvrdí, že „svobodu nelze vynutit násilím“. Politolog, komentátor pro Bloomberg a známý intervencionista Eli Lake klade vinu za porážku na Trumpa a Bidena, jelikož se rozhodli stáhnout. Postavení USA podle něj bylo udržitelné.

V podstatě stejný názor zastává generál H.R. McMaster, Trumpův poradce pro národní bezpečnost. Novinář magazínu Tablet, který v Afghánistánu sloužil jako voják, Jacob Siegel, píše o všeobecné korupci. Za porážku podle něj může „pýcha, že můžeme vzít v roce 2001 zpustošenou zemi a udělat z ní malé Norsko“ a „lživost amerických vojenských a civilních představitelů, kteří uváděli americkou veřejnost v omyl zveličováním skromných úspěchů“.

Trumpova velvyslankyně v OSN Nikki Haleyová klade vinu jednoznačně na rozhodnutí Bidena. Elliot Ackerman, spisovatel a bývalý mariňák, tvrdí, že každý z amerických prezidentů udělal zásadní chybu. George Bush se nestáhl poté, co jednoznačně rozdrtil Tálibán, Barack Obama oznámil zvětšení amerického zapojení, ale to bylo časově omezené, Trump začal vyjednávat s Tálibánem a Biden se rozhodl stáhnout.

John Schindler, bývalý bezpečnostní analytik a špion, ve svém komentáři „Černý had požírá Bidenovo prezidentsví“ (The Black Snake Devours the Biden Presidency) shrnuje nejrůznější vojenské, politické a zpravodajské chyby, kterých se USA dopustily. Hlavním vítězem války je podle něj ale Pákistán, přesněji pákistánská rozvědka ISI. Ta považuje od devadesátých let Tálibán „za své hochy“. Není to sice vztah úplně harmonický, ale hlavním cílem Pákistánu je zabránit „indickému obklíčení“. V Afghánistánu tak usiluje o ustavení vlády, která není Indii nakloněna. To Tálibán splňuje.

Jestli Západ si má zachránit nějakou čest, měl by dostat z Afghánistánu tlumočníky a další pomocníky, kterým hrozí smrt. Nicméně i to Američané zpackali. Dobře to popisuje článek George Packera v časopise The Atlantic. Nazvaný „Bidenova zrada Afghánců je hanebná“ (Biden’s Betrayal of Afghans Will Live in Infamy) se zaobírá osudy afgánských spojenců, kteří se zoufale snaží dostat ze země, a přitom musí překonat překážky, které jim klade do cesty americká byrokracie.

Antonio Garcia Marquez je znám hlavně díky svému působení v technologickém sektoru. V zamyšlení „Už nejsme seriózní lidé“ (We are no longer a serious people) propojuje důvody afghánské katastrofy se skutečností, že americká společnost se stala naprosto neseriózní. Klade do kontrastu americkou politiku za studené války, kdy chyby občas byly gigantické, ale USA, zapojené do existenciálního zápasu se SSSR, se z nich dokázaly poučit a nakonec zvítězit. Nyní Američané jsou zapojeni do nesmyslných kauz, které nemají s reálnou politikou nic společného. „Ve zkratce, neseriózní země, která se utápí v masturbační hysterii kvůli nesmyslným dramatům, vedla válku proti povstání náboženských fanatiků, kteří se řídí morálkou ze 7. století, a naprosto a totálně ji prohrála.“

Aris Roussinos se na webu Unherd zamýšlí jestli „Tálibán může přinést mír?“ (Can Taliban bring peace?). Přiznává, že postavení žen se nejspíše zhorší. Celkově ale podle něj je Tálibán mnohem pragmatičtější organizace než před dvaceti lety, která si uvědomuje, že musí dělat ústupky, pokud chce vládnout. Nejrůznější vládní úředníci jsou tak povolávaní zpět do práce, učitelům a bankéřům je dovoleno dále působit. Snaha Tálibánu dosáhnout mezinárodního uznání bude mírnit jeho nejhorší excesy. Dokonce slíbili jakousi ochranu náboženských a etnických minorit. Šíitům bude nadále dovoleno praktikovat svou formu islámu a za guvernéra provincie Bámján dosadili člověka z menšinového etnika Hazara. Samozřejmě je otázkou, jestli Tálibán své sliby dodrží. Také jestli jeho vedení dokáže ovládnout zdivočelé bojovníky v ulicích.

Posledním doporučeným článkem je spíše akademická studie nazvaná „A co chlapci: Genderová analýza stažení USA a bača bazi v Afghánistánu“ (What About the Boys: A Gendered Analysis of the U.S. Withdrawal and Bacha Bazi in Afghanistan). Ta popisuje afghánskou praxi bača bazi, což znamená „chlapecká hra“. V tradiční pohlavně segregované afghánské společnosti se o zábavu museli postarat malý chlapci, kteří tančili pro místní náčelníky a pohlaváry. Často to přerostlo v sexuální zneužívání. Během války proti Sovětům se však jakýkoliv kulturní prvek z této praxe vytratil. Docházelo k hromadnému unášení a znásilňování malých chlapců. Většinou šlo o děti staré třináct let a mladší. Jak moc rozšířenou praxi se jednalo těžko říct. Autoři článku uvádějí, že v oblastí Kandaháru snad až 50 % mužů mělo sexuální styk s jiným mužem nebo chlapcem. Afghánské rčení z té doby říká, že „když vrány letí nad Kandahárem, jedním křídlem si raději zakrývají zadek“.

Tálibán bača bazi pod trestem smrti zakázal. Zakladatel Tálibánu mulla Omar si získal proslulost, když zachránil chlapce před znásilněním. Když byl Tálibán vyhnán, praxe se vrátila, i když je stále nelegální. To symbolizuje další rčení. „Za Talibánu ptáci používali k letu obě křídla, ale nyní už zase ne.“ Studie tvrdí, že Američané a spojenci o této praxi věděli a nezakročili proti ní. Jednak se báli destabilizace, jednak uvěřili tvrzení, že se jedná o místní zvyklost. Celé to ukazuje na nesmírně složitou situaci, ve které se Západ ocitl.