Centrem Prahy se koncem minulého týden procházel Alzák, figura mimozemšťana z reklam internetového obchodu s elektronikou, známá svým urputně vlezlým projevem, řvavým hlasem, jímž vnucuje výrobky za výhodné ceny. Tenhle Alzák byl ale netypický, smutný a skleslý, koutky úst měl vyčerpaně svěšené, sotva se potácel, ploužil se bez síly, občas se někam zničeně usadil.

Lidi si ho fotili a natáčeli, těch obrázků byly plné sociální sítě. Často měli za to, že nějaký brigádník, který měl pro obchod dělat reklamu v ulicích, trochu přebral a má dost. Ve skutečnosti to byla připravená akce, kostým smutného Alzáka si natáhl a ulicemi v něm procházel umělec Jan Strouhal. Dala by se brát jako příklad angažovaného umění, Strouhal ji včera vysvětloval v rozhovoru pro levicový web Alarm, mluvil o tom, že se na ulicích setkával také s hodně podrážděnými reakcemi, chtěl jí prý upozornit na prázdnotu spotřebitelsky orientovaného života, na to, jak jsou lidé v současném kapitalismu udření a často taky „nalomení“. Podrážděné reakce na svou akci vysvětloval tím, že jsou lidé naučeni a často také vedeni k tomu, aby namířili svůj hněv, nebo dokonce nenávist k zástupným cílům, místo toho, aby je obrátili k tomu podstatnému – samotnému systému. Ta interpretace může znít triviálně, předvídatelně, samotná Strouhalova akce ale, myslím, triviální není. Může nějak zarezonovat i v člověku, který nesdílí ideologii, jíž ji autor vysvětluje. V nějaké hyperbolické zkratce cosi vypovídá o českém dnešku. Alzák je skutečně smutný. 

Posledních několik let přineslo „comeback“ utopií, představ, že je možné vyprojektovat takový společenský řád, který by přinesl spravedlnost, všeobecnou rovnost a pro všechny lidi také jakési naplnění, pocit seberealizace, snad i smysl života. To, co dnes jednotlivce sužuje a trápí, jeho hluboké problémy, jsou v tomhle vidění především důsledek působení vnějších sil, nepříznivého a nespravedlivého okolí. Pokud by se ty neblahé vnější síly nějak odstranily, srovnaly, vytvořily se podmínky, v nichž by každý byl přijímaný způsobem, jímž si být přijímaný přeje, mohl se plně realizovat, ta tíže života by se hodně zmenšila, třeba by i zmizela. Člověk, který vyrostl v dusivé atmosféře mezi kulisami jedné nenaplněné a vylhané utopie, má sklon vnímat takové snění skepticky a s obavami, vnímá možné důsledky takových snah a jejich obvyklé konce. Nechce se mu platit za směřování k iluzi nedosažitelného tím, co by v životě dosáhnout šlo – třeba svobodou, tuší, že ten pro někoho lákavě vykreslený ráj na konci cesty může sloužit především jako odůvodnění zla, k němuž by docházelo v přítomném okamžiku. Slyšet snadno rozeznatelné ozvěny těch dávno diskreditovaných ideologií může být skutečně frustrující.

Lidé jako Jan Strouhal ale mají taky v něčem pravdu. Na vnímání kapitalismu v Česku je nebo aspoň bývalo taky něco utopického. Jako kdyby část veřejnosti k němu vztáhla podobná očekávání, jež byla naučena upínat ke komunistickému ideálu. Společenské zřízení, které lidem přinese štěstí, smysl. To se samozřejmě nestalo a ani stát nemohlo, spotřeba může ledacos zpříjemnit a ledacos zjednodušit, život ale naplní jenom těžko. Současná podoba kapitalismu je jistě v mnohém problematická, ten řád má v sobě zakódováno taky dost nespravedlnosti, jeho velkou předností je, že lidi v něm žijící relativně nechává být, v životě jim překáží opět relativně málo. Za tu vyprázdněnost, „nalomenost“, o které mluví Jan Strouhal, ale podle mě nemůže, řešit ji, vyplnit ji není jaksi v jeho dosahu. Pokud od něj ale někdo očekává právě tohle, není divu, že je Alzák trochu smutný.