Když v létě 2020 vypukly v Americe protesty proti údajnému policejnímu násilí, rychle se spojily s požadavkem na odebrání financí policejním sborům. Podle logiky aktivistů problémem nejsou zločinci a kriminálníci, často prý jde o nepochopené jedince, kteří se dostali do těžké životní situace, ale na vině jsou právě strážci pořádku.

Ti prý nemají vliv na úroveň kriminality, ale pomáhají ve společnosti udržovat společenskou rasovou a genderovou nerovnost. Tuto teorii často razili lidé z bohatých čtvrtí s nízkou zločinností a s dostatečnými prostředky, aby si v případě potřeby zaplatili soukromou ochranku.

Spojené státy jsou stále světovým četníkem, i když jim stále více tato role nevyhovuje. Stejně jako strážmistři na ulici, ani bezpečnostní politika Spojených států není bez chyb, je ale lepší než všechny možné alternativy. To je důvod, proč ve všech zemích, kde se americké základny nacházejí, jsou se souhlasem hostitelských zemí, a to i tam, kde se jedná o pozůstatky okupační správy. Němečtí politici vždy znervózní, když Washington začne mluvit o stažení svých vojáků. Vědí, že by to znamenalo větší výdaje na obranu. Podobně tak Japonsko vnímá americké základny jako záruku proti Číně a Jižní Korea jako záruku proti KLDR. Polsko si takto vydupalo přítomnost amerických vojáků. Prostě pod americkým ochranným deštníkem se žije dobře.

Takto je potřeba vnímat debaty o zatím zcela hypotetické americké základně v České republice. Jednalo by se o ultimátní zabezpečení této země. I menší počet amerických vojáků může sloužit jako „nástražný drát“, útok na takovou zemi se rovná útoku na USA.

Je tu článek 5 Severoatlantické smlouvy, podle kterého je útok na jednoho člena NATO útokem na všechny. Ale přece jenom je rozdíl, když někdo dá pěstí vašemu kamarádovi a přímo vám. Protesty proti americké základně jsou tak analogií k protestům proti zvýšení frekvencí policejních hlídek.

Přestože je americká základna v Česku spíše zbožné přání než reálný návrh, ukazuje se ještě jedna důležitá skutečnost, kterou debata zvláště na Západě opomíjí. Týká se diskuse, nakolik je ruská agresivita vyvolaná rozpínavostí NATO. Porušení údajného slibu nerozšiřovat Severoatlantickou alianci východním směrem prý rozrušilo Rusko, které nakonec nemělo na výběr a muselo zakročit. Vlivným propagátorem této myšlenky je například politolog John Mearsheimer z Chicagské univerzity. Přednáška tohoto čelného představitele „realistické školy“ mezinárodních vztahů z roku 2015, kde tvrdí, že tehdejší dění na Ukrajině je vinou Západu, kolovala na začátku krize po sociálních sítích. V rozhovorech, které Mearsheimer poskytl po začátku nynější války, tvrdil, že Rusko bylo vyprovokované rozšiřováním NATO.

Ano, rozšiřování NATO hrálo roli v Putinově rozhodnutí zaútočit na Ukrajinu. Ale jak napovídají Putinovy dlouhé přednášky a eseje, jako například ta „O dějinné jednotě Rusů a Ukrajinců“, sehrálo roli pouze menšinovou. Hlavní je Putinovo přesvědčení, že nic jako ukrajinský národ neexistuje a minimálně východ Ukrajiny by se měl vrátit do ruského lůna.

Co ale Mearsheimer a spol. opomíjejí, je skutečnost, že se země o členství v NATO aktivně hlásí a usilují o něj. Rozšiřování Severoatlantické aliance nebylo nějakým ďábelským americkým plánem na zatlačení ruského vlivu. Státy jako Česko, Polsko a Maďarsko o něj aktivně usilovaly a musely USA přesvědčovat o své užitečnosti pro Alianci. Podobné to bylo s druhou rozšiřovací vlnou v roce 2004. Proto i Ukrajina tak usilovala o členství v NATO, věděla, že současná válka by nenastala, pokud by byla pod ochranou USA. Proto jsou Finsko a Švédsko na cestě do NATO.

Nyní česká vláda vypustila pokusný balonek ohledně americké základny a překvapila tím úplně všechny, včetně Američanů. Možná USA opravdu jednou základnu na českém území otevřou. Rusko, pokud v té době bude ještě existovat, bude řvát o americké rozpínavosti a jeho fanoušci o americkém imperialismu. Nějak v tom zanikne, že se tak stalo na žádost české vlády.