Twitter je jako heroin. Možná dokáže nabídnout chvilkové upokojení, ale vzniká na něm závislost a dlouhodobě člověku spíš škodí. Twitter je ale zároveň debatní prostor. Střetávají se zde novináři, aktivisté, profesoři, politici a další opinionmakeři. Není těžké získat pocit, že názory na Twitteru jsou i názory většinové populace. To připisuje sociální síti mnohem větší vliv, než by odpovídalo počtu uživatelů či finanční situaci. Je proto důležité, aby diskuse na platformě byla víceméně vyvážená a vedení firmy nenadržovalo ani jedné straně. Přesto není žádným velkým tajemstvím, že firma stranila liberální levici. To se změnilo s nástupem Elona Muska, sice se zatím nedá říct, že by se Twitter stal vysloveně pravicovou platformou, Musk však slibuje větší vyváženost a transparentnost. Pustil proto pár vybraných novinářů do archivu interní komunikace Twitteru a ti nyní vytahují na světlo, jak probíhalo rozhodování v nejkontroverznějších momentech. Konzervativci tvrdí, že se odhalilo velké spiknutí, progresivisté zase říkají, že o nic nejde a vše objevené se už dávno vědělo.

Pro tento projekt se vžilo označení Twitter Files, což lze přeložit jako Twitterové dokumenty. Zatím bylo vypuštěno pět vln pokrývajících tři témata. První vlna se věnovala potlačení šíření zprávy o laptopu Huntera Bidena, druhá fungování moderování obsahu a třetí až pátá vlna pokrývá rozhodnutí zablokovat účet Donalda Trumpa.

Zajímavá je i trojice lidí, která získala k dokumentům přístup. Ani jednoho z nich nelze označit za konzervativce či pravičáka, ale zároveň jde o lidi, které současná levice nenávidí. Totiž o Matta Taibbiho, Bari Weissovou a Michaela Shellenbergera. Taibbi je až socialista, Weissová se považuje za liberálku a Shellenberger je ekologický aktivista. Spojuje je, že se z nich stali kritici současné progresivní levice, což se neodpouští.

Zapojení této trojky stačilo k odsouzení celého projektu. V podstatě kritici tvrdili, že jsou nedůvěryhodní. Na Twitteru (kde jinde) zběsile sdíleli, že trojice dělá „PR pro nejbohatšího muže na světě“. Zároveň se však snažili zlehčovat jejich zjištění, prý nic překvapivého neobjevili. Například Ben Collins, reportér televize NBC zabývající se dezinformacemi, v reakci sdílel emotikon zívajícího panáčka.

Je pravda, že zveřejněné informace nepředstavují druhou Watergate. Tvrdit ale, že jde jen o bouři ve sklenici vody, je také nepřesné. Minimálně jde o fascinující zachycení interního rozhodovacího procesu vlivné společnosti. Stejně jako je zajímavé přečíst si po letech odtajněné vládní dokumenty, i když víme, jak událost dopadla, a máme dobrou představu, proč tak dopadla, tak studování vnitřního fungování Twitteru je poučné pro někoho, kdo má jen chabou představu o chodu nadnárodních společností.

Nicméně zjištění vyplývající z Twitter Files lze shrnout do dvou kategorií. První je nepřekvapivý objev, že vedení společnosti je složené z liberálů uzavřených do své bubliny, kteří nejdřív došli k nějakému řešení a až poté k němu hledali zdůvodnění. To je v Twitter Files obsaženo celkem explicitně a všeobecně se to tušilo, ale je hezké to mít potvrzené.

Druhým, mnohem závažnějším zjištěním, i když člověk musí číst lehce mezi řádky, je podezření, že fungování Twitteru ovlivňují vnější organizace, včetně politických stran a tajných služeb.

Co ukrýval laptop

Dobře je to vidět právě na příkladu sporu o laptop Huntera Bidena. Před prezidentskými volbami 2020 deník The New York Post získal přístup k počítači Bidena ml. Soubory pokrývaly celé spektrum od trapnosti (nahé fotografie s prostitutkami) až po možnou korupci (korespondence ohledně podezřelých zakázek v Číně a na Ukrajině). Levice to označila za ruské dezinformace a Twitter omezil šíření článku těmi nejdrastičtějšími metodami, určenými pro extrémní případy, jako je dětská pornografie. Nebylo možné sdílet odkaz na článek, lidé si ho nemohli posílat soukromými zprávami a Twitter zablokoval účty, které se o jeho šíření snažily, včetně některých prominentů. Účet byl například pozastaven Kayleigh McEnanyové, tehdejší mluvčí Trumpova Bílého domu.

Twitter zákaz zdůvodnil údajným porušením zákazu zveřejňovat materiály získané hacknutím. Problém byl, že materiály z notebooku Huntera Bidena The New York Post nezískal hacknutím, tedy vzdáleným nabouráním se do počítače, ale od opraváře laptopů, kterému Biden mladší svůj přístroj přinesl a už si ho nikdy nevyzvedl. Navíc v minulosti blokace hacknutého materiálu nastávala po potvrzení od úřadů, že jde opravdu o hack. V případě Hunterova laptopu nic takového nepřišlo.

Z dokumentů zveřejněných Taibbim vyplývá, že vrcholní manageři Twitteru si rychle uvědomili, že jejich pozice je neudržitelná, přesto v ní z opatrnosti pokračovali a neustále se zaklínali právě pravidly proti hackování.

Taibbi však publikoval i několik informací ukazujících na vnější zasahování do Twitteru. Jednak politické strany, jak republikáni, tak demokraté, regulérně upozorňovaly Twitter na závadné tweety, které následně firma mazala. Taibbi tvrdí, že Twitter násobně častěji spolupracoval s demokraty než s republikány. Zadruhé, sociální sítě prý předem dostaly varování od federální policie, že se chystá nějaké velké hacknutí. Je to první náznak, že kolem Twitteru se motaly bezpečnostní služby.

Krátce po zveřejnění této první vlny přišel Musk s dalším výbušným oznámením. Z hodiny na hodinu vyhodil Jima Bakera, právnickou dvojku Twitteru. Zjistil totiž, že bez jeho vědomí filtroval, které dokumenty předat novinářům. Než nastoupil do Twitteru, působil Baker jako hlavní právník FBI.

Stínový zákaz

Druhá vlna, zpracovaná Bari Weissovou a věnující se způsobu, jakým byl moderován obsah, je zřejmě nejkontroverznější, co se týče její interpretace. Soustřeďuje se totiž na takzvanou praxi shadowbanningu, tedy stínového zákazu. Kritici Twitteru tvrdí, že práce Weissové usvědčuje Twitter ze lži, léta totiž tvrdil, že žádný shadowbanning neprovozuje. Naopak protivníci Weissové a spol. tvrdí, že nepřišla na nic nového a vše je již dávno známé. Hlavním problémem je definice shadowbanningu. Twitter ho definuje jako situaci, kdy omezí funkce účtu do té míry, že ho nevidí nikdo kromě jeho majitele. Běžně je však shadowbanning chápán jako situace, kdy sociální síť omezí dosah vašich příspěvků, nezobrazují se ostatním, jsou nízko ve vyhledávání, ale lze je stále zobrazit. To Twitter prokazatelně dělal. Dokonce to veřejně přiznával. Odtud pramení posměch kritiků Weissové, že na nic nového nepřišla. Opravdu lze najít články z roku 2018, kdy Twitter oznámil, že bude manipulovat se zveřejňováním obsahu svých uživatelů s cílem řídit diskusi. Je to také možné najít v uživatelských podmínkách Twitteru, které ale zřejmě nikdo nečetl. Zároveň to ale není nic, čím by se Twitter chlubil, a při neustálém opakování, že žádný shadowbanning neprovozuje, je celkem jasné, že počítal s tím, že veřejnost to pochopí jinak, než to firma myslela.

Pak je tu ještě jedna drobnost. Shadowbanning z velké části mířil pouze na jednu část politického spektra, jelikož hlavní vedení celkem nepokrytě stranilo demokratům.

Dobře to ilustrují poslední tři vlny Twitter Files. Potvrzují stále sílící snahu omezit Trumpův účet. Hlavní roli v tom hrálo pár lidí, hlavně Vijaya Gaddeová, šéfka právního oddělení Twitteru, a Yoel Roth, hlava oddělení pro důvěru a bezpečnost, sloužící de facto jako hlavní cenzor. Zajímavé je, že do těchto diskusí byl minimálně zapojen Jack Dorsey, zakladatel Twitteru a v té době jeho šéf. Pokud se již do nich zapojil, působil jako brzda a podléhal až všeobecnému tlaku.

Při snaze Trumpa zakázat se Twitter musel vypořádat s dvěma problémy. Zaprvé s oficiální politikou, že hlavy států, vlád a další významní politici mají mnohem větší manévrovací prostor než obyčejní smrtelníci, jelikož jejich provolání jsou důležitá pro společenskou debatu. Například když íránský vůdce Chameneí tweetoval, že Izrael je „rakovinový nádor“, který je potřeba „odstranit a zničit“, Twitter proti němu nezasáhl. Druhý problém byl, že Trumpovy tweety neporušovaly pravidla Twitteru. Přesto na 300 zaměstnanců Twitteru podepsalo výzvu Dorseymu, aby zabanoval Trumpa, nespokojený byl zjevně i Roth. Nakonec se tým Twitteru zasekl na Trumpově tweetu „7 500 000 skvělých amerických vlastenců, kteří volili mě, Ameriku na prvním místě a snahu učinit Ameriku znovu skvělou, bude daleko do budoucnosti gigantickým hlasem. V žádném případě s nimi nebude zacházeno neuctivě nebo nespravedlivě!!!“. Prvně vyhodnotil, že neporušuje pravidla, jelikož evidentně mluví o Trumpových voličích. Pak ale přišel s formulací, že spojení „američtí vlastenci“ je zakódovaným odkazem na rabující, kteří vnikli do Kapitolu, a tedy jde o „glorifikaci násilí“. Nakonec tlaku podlehl i Dorsey a na zákaz Trumpa kývl.

Twitter Files tedy hlavně ukazují, jak se firma proměnila v ideologický projekt, který postupně odhodil veškeré zábrany, jež měly zajistit, že bude „pískat rovinu“. Je to varování pro ostatní společnosti, které nechtějí přijít o důvěryhodnost. Pravděpodobněji je to však ukázka, jak to v těchto firmách už dávno chodí.

Nakonec je potřeba zmínit, že Roth a další vysocí manageři Twitteru se pravidelně scházeli se zástupci bezpečnostní komunity. Roth se tím na interních chatech celkem nepokrytě chlubí. Znovu se tu tudíž objevuje otázka státního zasahování do chodu Twitteru. Celá záležitost už balancuje na hraně americké ústavy. Twitter si muže cenzurovat, koho chce, vládní cenzuru však vysloveně zakazuje první dodatek ústavy.

Nástup Muska do čela Twitteru nejspíš moderaci obsahu příliš nezmění. Sám Musk aplikuje své principy dost selektivně. Má to však dvojí výhodu. Zaprvé je jasné, kdo je zodpovědný. Předtím šlo v podstatě o tajnou kamarilu. Musk slibuje transparenci a vysvětlování svých kroků, čehož se zatím drží. Snaha vysmát se Twitter Files jako velkému nic je hlavně dalším projevem vzteku progresivní levice, že přišla o kontrolu nad svou oblíbenou hračkou.