V neděli to bude dvacet let od začátku naší éry, čtvrtého února byla spuštěna sociální síť dnes známá jako Facebook. Je to už dávno. Ale uvědomí-li si člověk míru změn lidského chování a všemožných sfér lidské existence, kterou sociální sítě přinesly, je to „jenom“ dvacet let. Ty začátky byly, svým způsobem, hezké.

Dnes se o sociálních sítích debatuje především ve vztahu k tomu zlému, co přinesly – od různých pro ně specifických forem zločinu přes „těžení“ a zneužívání dat uživatelů po velmi pravděpodobný destruktivní dopad na duševní zdraví především mladších uživatelů, jejich podíl na společenském rozdělení, šíření dezinformací, sociálních nákaz a patologií a bůhvíčeho všeho dalšího.

Sociální sítě měly být nástrojem sbližování lidí a také demokratizace. Umožnily snazší kontakty mezi uživateli, člověk díky nim skutečně pozná lidi, s nimiž by se jinak neseznámil, udržuje spojení s přáteli a podobně. Jenomže mohou taky člověka změnit – a často se to taky děje. Jeden tak má druhé sice neustále nablízku, například v kapse, zároveň to ale nejsou tak docela oni, jsou to jakési jejich virtuální verze, často popudlivé a agresivní nebo nechápavé, deroucí se o pozornost a pár lajků. A na základě těchhle virtuálních person si pak může vytvářet obraz nejenom nějakých konkrétních jednotlivců, ale lidí jako celku.

Málokdo se odloguje třeba z Twitteru s hřejivým pocitem, že jeho víra v dobrotu lidstva byla posílena. A tenhle obraz v kombinaci s tím, jak elektronická komunikace vytlačuje rozhovory ve skutečném světě, může vést k izolaci, nedostatku toho, co komunikace mezi lidmi může přinášet. Mezi těmi, kdo si jsou díky sociálním sítím blíž, je nemálo osamělců, soustředěných na sebeprezentaci. Nemusí platit, že si budeme blíž, a proto nebudeme sami, ale budeme sami, protože si jsme blíž.

Podobné je to s tím demokratizačním potenciálem sociálních sítí. Měl spočívat v tom, že díky nim bude možné jaksi obejít oficiální média v zemích, kde jsou pod kontrolou politické moci. Umožní nejenom svobodný tok informací, ale dají také lidem šanci se třeba i efektivně zorganizovat. A zase – v něčem ten příslib byl naplněný, informace se díky sítím šíří rychleji a často to je různými způsoby užitečné.

Brzy po masovém rozšíření Facebooku začalo tzv. arabské jaro, v němž hrál Facebook důležitou roli. Jenomže neuspělo. A Čína dokázala, že ten demokratizační potenciál sociálních sítí je možné potlačit, snad až eliminovat. Technologie mohou spíš než nástrojem osvobozování být nástrojem kontroly – a lidé, kteří jimi měli být osvobozováni, se na sociálních sítích také mohou dostat do jaksi snáze kontrolovatelného a manipulovatelného, protože davového stavu.

Sociální sítě mohou dát každému hlas, a pak ho tím hlasem nutí řvát, aby si ho vůbec někdo všiml.