Dnes je Boží hod, vy už víte, co vám nadělil od Ježíšek a blízcí, víte, jak jste strávili svůj Štědrý večer, s kým jste si zatelefonovali, s kým si napsali zprávu, na jakou pohádku jste se podívali v televizi či jak se letos panu faráři povedlo půlnoční kázání. Méně či více spokojeně odpočíváte, máte letošní Vánoce za skoro vyřešené a teď si bůhvíproč čtete vánoční komentář svého oblíbeného periodika. A já mám splnit nároky tohoto dne a přinést vám do něj radost, potěchu, poučení či rozčilení. Jenom ne nudu.

Přitom když píši tyto své řádky, je ještě včera, na pražské Malé Straně, jejímiž ulicemi se už zase promenádují štrúdly turistů, jako by covidu nikdy nebylo, mírně prší, je odporné teplo a je brzké odpoledne Štědrého dne, který mám – jak bývalo a jak by i dále mělo být zvykem – za běžný pracovní den. Dáma, jež mi v poledne prodávala poslední vánoční dárky a mírně mi hudrovala, že jsem si měl vzpomenout dříve, by se nejspíš divila, že jsem v práci déle než ona. Zkrátka nevím prozatím nic z toho, co vy už ano. Těším se, až vás doběhnu, ale současně váhám, o čem psát, když na rozdíl od vás jsem ještě v jiné, teprve rozkvétající náladě.

Či se mám dopustit poznámky etnografické a preventivně zopakovat, že nadělujeme-li si radost v poslední den adventu, tedy před Vánoci večer 24. prosince, zatímco jiné národy řádně až v první vánoční den 25. prosince ráno, je to jenom zdánlivý rozdíl, jelikož de facto jde o tentýž čas a i my příchod Spasitelův slavíme až v den božohodový? (No ano – dříve totiž den začínal nikoli ráno, nýbrž večer s východem první hvězdy, a pozůstatky těch časů nám vydržely v kalendáři dosud, a proto máme o den dřív nejen Ježíška, ale zrovna tak Mikuláše.)

Anebo mám letmo jmenovat několik dalších dárkonošů, abych vám pomohl radou a vy věděli, co říct dětem, až se zeptají, jak to Ježíšek za těch pár hodin může všechno stihnout? Budiž. Vězte, že kromě Jezulátka (jejž znají i v Německu, Rakousku, na Slovensku, v Maďarsku nebo na Balkáně) a Otce Vánoc (čili Santa Clause a jeho variant) nosí třeba v Itálii dárky škaredá čarodějnice Befana (která kdysi, když se narodil Pán, nemohla najít Betlém, a tak ho podle pověsti hledá dodnes). Zato na Islandu schází ze sněžných hor třináct Jolasveinarů – mladíků, kteří mají na svědomí třináct různých zločinů a kteří nechávají malé dárky za oknem. No a u našich nejmenších slovanských sousedů v srbské Lužici nenaděluje jenom hodný červený Rumpodich (obdoba tradičního německého Weihnachtsmanna), ale i zlý černý Rumpodich (který chodí s řetězem a hrozí dětem, že je odtáhne do lesa, budou-li neposlušné) a evangelické Bože dźěćo či Dźěćetko (postava v kroji se zakrytou tváří, jež mlčí a zlobivé děti trestá šlehnutím proutku, zatímco děti hodné a jejich rodiče hladí po tváři).

Můžu se též pochlubit, že od letoška vím, kde v českých zemích prvně stál vánoční stromek – že to bylo v letohrádku Ztracená varta či Šilboch (což je zkomolenina od Schildwache neboli předsunutá stráž) na pověstné Čertově skále. Dávno zmizelá stavba bývala sídlem ředitele Stavovského divadla Johanna Carla Liebicha, který si vánoční nápad přivezl ze svých cest po Bavorsku a stromeček si doma nechal instalovat roku 1812 jako překvapení pro štědrovečerní hosty. (Aby paradoxů nebylo málo, je to kousek od Fakultní nemocnice Bulovka, tedy i kousek od míst, kdy byl o sto třicet let později spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha – dějiny vskutku mají smysl pro ironii.)

A vím to jen proto, že mi to pověděl můj bratranec Jirka, který bydlí nedaleko a kterého jsem poznal až letos, protože společné dětství nám bylo uzmuto, když v naší rodině došlo kdysi k rozepři, o níž my nic kloudného nevíme. Největší dárek jsem tedy dostal před čtvrt rokem, když se nám podařilo zacelit jámu vykopanou před třiačtyřiceti lety. Čekáte na vánoční poselství, tady je: Dámy a pánové, milí čtenáři, stmelujte rodiny, je to bezvadné a má to smysl. Přeju vám klidné a radostné vánoční svátky, vždyť teprve začínají.