Je to problém, jejž divadlo řeší dnes a denně: jak připomínat (po)zapomenutá díla? Zdá se snadno řešitelný – je třeba dílo především prezentovat a znovu uvést v život. Tedy je nutné představit jeho dobový kontext. Jenže nebude výsledkem takového přístupu pouhá ilustrace? Není snad vhodnější do starého kontextu razantně zasáhnout soudobým dodatkem? Leč nezmizí pak původní ambice díla pod ambicí vykladačskou, nebude výsledkem travestie? Tento rébus zdárně vyřešili dirigent Roman Válek a režisér Ondřej Pilař na Hudebním festivalu Znojmo v inscenaci serenaty Antonia Caldery Harmonie planet.

Před třemi stoletími zažily Čechy a Morava jednu z největších kulturních a státnických událostí přinejmenším ve své habsburské historii – půlroční pobyt císaře Karla VI. a jeho manželky císařovny Alžběty Kristýny po jejich korunovaci na českého krále a královnu. Byl to dárek poddaným, de facto poděkování za to, že o tři léta dřív přijali čeští stavové a po nich i český a moravský sněm bez problémů pragmatickou sankci. Sankce neboli tehdejší řečí zákon byla pro monarchii zásadní norma, rozhodně nejvýznamnější, již se Karlovi podařilo prosadit – a to za nemalých politických obětí. Nový zákon totiž přivedl v právní realitu stav, jenž sice fakticky již trval, avšak neměl žádnou písemnou, tudíž ani vymáhatelnou oporu: jednak zaručoval nedělitelnost habsburské monarchie, jednak stanovoval, že dědičné právo na trůn má po prvorozeném synu též prvorozená dcera, pakliže mužského potomka by panovník neměl. Slavná pragmatická sankce vlastně pomohla ve střední Evropě stvořit a především ukotvit moderní stát a stála na počátku procesu zrovnoprávnění mužů a žen.

V průběhu pobytu a cesty císařského páru vznikla kromě jiného dvě hudební díla. Nejprve ještě v srpnu 1723 před zářijovou královskou korunovací opera Costanza e Fortezza (Stálost a síla), kterou na libreto dvorního básníka Pietra Pariatiho složil dvorní kapelník Johann Joseph Lux. Irena Veselá, badatelka zaměřující se na hudbu 17. a 18. století, k tomu poznamenává: „V den premiéry tohoto díla, v jehož ději je za pomoci jinotajů a skrytých narážek obhajována nedotknutelnost českých zemí jako budoucího dědictví Karlových dcer a tím i pragmatická sankce, bylo veřejně vyhlášeno, že císařský pár očekává dalšího potomka.“ Pro připomenutí: prvorozený syn arcivévoda Leopold Jan zemřel půl roku po svém narození, druhé Marii Terezii bylo šest let, třetí Marii Anně necelých pět. V císaři nové těhotenství opět probudilo víru v manželku i syna a chtěl slavit.

Zatímco později páni k uctění ženy vypalovali cédéčka nebo nahrávali kazety s oblíbenými písničkami, vládce velké říše měl přece jen víc prostředků a možností, jak zaujmout dámu svého srdce. A tak císař Karel VI. (v ten moment už i český král Karel II.) zadal složit pro choť další hudební dílo, jež mělo oslavit její čerstvý požehnaný stav. Přehráno mělo být na konci české cesty, v půli listopadu ve Znojmě, a tento kritický termín složit a nastudovat novinku během necelého čtvrt roku dostal na bedra jako libretista opět Pariati a jako komponista tentokrát dvorní vicekapelník Antonio Caldara. Oba tvůrci práci pojali vskutku velkoryse, takže v premiéře opery La concordia de’ pianeti (Harmonie planet) na městském Horním náměstí účinkovalo na dvou triumfálních vozech, sloužících jako scéna a jako orchestřiště, 144 hudebníků.

O operu, jak ji známe dnes, přitom nešlo: Harmonie planet je dílo gratulační a holdovací, určené vlastně k jedinému uvedení. To je serenata, dílo příležitostné, které nutně nemuselo být uvedeno scénicky – ostatně pocta nemá děj. Caldara s Pariatim pojali svůj příspěvek k tehdy ustálenému a populárními žánru jako jistou disputaci s ním: jde sice o sled árií k uctění vyvolené osoby, v tomto případě císařovny, který probíhá jako spor mezi alegorickými postavami, jež však nakonec dojdou mezi sebou k smíru a vyvolenou společně uctí. Zároveň však nově šlo o parafrázi antické báje, konkrétně vyprávění o Venuši a Psyché. Tudíž se mezi sebou hádá sedm antických bohů zastupujících sedm planet a nejde v jejich hádce o nic zanedbatelného: zkoumá se, zda božské úrovně může dostát – neřkuli ji předčít – pozemšťanka. Vzhledem k tomu, že král a císař zastupuje na zemi Boha, je otázka, zda i jeho paní smí požívat nadlidského renomé, podstatná a pěkně koreluje s ambicemi pragmatické sankce. V tom autoři, jak se říká, vystihli ducha své doby.

Zároveň je zřejmé, proč nebylo potřeba titul znovu hrát: příležitost, k níž vznikl, byla neopakovatelná, takže skutečně v českých zemích se planety po tři sta let neharmonizovaly. Jinde ovšem ano, nejde o dílo současnosti neznámé. Přinejmenším dvakrát se mu věnoval dirigent Andrea Marcon, který v roce 2014 pořídil spolu s basilejským orchestrem La Cetra Barockorchester koncertní nahrávku pro firmu Archiv Produktion a který předloni v jiném obsazení, například s Magdalenou Koženou v roli Venuše, serenatu uvedl v Bukurešti. (Obě provedení viz YouTube.) Na území Českého království se Harmonie planet vrátila letos v únoru, kdy ji rovněž v koncertním provedení uvedly společnými produkčními silami Hudební festival Znojmo a Český královský institut ve Španělském sále Pražského hradu. Dirigoval Roman Válek, hrál barokní orchestr Czech Ensemble Baroque a do planetárních rolí se podařilo získat Adama Plachetku, Andrease Scholla (výjimečně disponovaného mužského altistu, což je poloha, jež je dnes vzácná a již přitom Caldara předepsal hned dvěma partům) nebo mezzosopranistku Dagmar Šaškovou, která se na barokní hudbu specializuje.

Poprvé scénicky

Velký přelom v dosavadním životě pojednávaného titulu nastal v červenci, kdy na znojemském festivalu bylo poprvé v historii uvedeno (dokonce třikrát) jeho scénické nastudování. Tedy ještě jednou: jak ztvárnit dílo, jehož nejdramatičtějším prvkem je oddalování prozrazení, kdo je onou oslavovanou pozemšťankou, za niž mezi svými božskými soudruhy vznešeně lobbuje Merkur? Hudbu jiskřivou, hravou, radostnou a plnou naděje využil režisér Ondřej Pilař k tomu, aby předvedl císařovnin chmurný život a demonstroval vztahový debakl vyvoleného páru Karla a Alžběty Kristýny. Ostatně proti svým barokním kolegům mají dnešní inscenátoři nespornou výhodu: vědí, jaký osud panovnici potkal po projevené znojemské slávě i k jakému výsledku dospěla tehdejší opěvovaná gravidita. Pilařův zákrok z díla pro Alžbětu učinil dílo o Alžbětě.

Patnáct árií, projevů statických, dynamizuje tanec, jehož prostřednictvím je Alžbětin osud zachycen. Na prosté scéně, jíž dominuje velká manželská postel, se současně pohybuje Alžběta mladá, plná sil, nádherná, oslnivá, právě těhotná, a Alžběta neustále opilá, sešlá, zahořklá, skoro šedesátiletá, jež se v roce svého úmrtí ohlíží a vzpomíná na chvíli, kdy jí u nohou ležel svět. Občas se obě potkají, podívají se na sebe, ta mladší (Lýdie Švojgerová) tázavě, ta starší (Ladislava Košíková) chápavě. Ostatně ta vlastně zdánlivě ani netančí, pouze po jevišti přechází jako němý svědek a se vším obeznámené svědomí, sleduje bohy i dění na císařském dvoře, proplétá se mezi jednotlivými výjevy, a protože smrt se k ní blíží, ví vlastně víc než bohové – překonává ty hádavé hlupáky a kajícně se blíží Bohu křesťanskému. Rozmařilost života střídá truchlivé prozření, že život nebyl spravedlivý, že byl bolestný a že císařovna není zástupkyní Boha na zemi.

A že ani láska nebyla taková, jakou si představovala. Zatímco její mladší já nadbíhá manželovi, baví se s dvorními dámami (v davových číslech je pěkné sledovat třeba to, že barokní hudba a bohaté nařasené kostýmy se nijak netlučou s prvky street dance), manžel – ten, jenž jí jako své nezpochybnitelné milence dal složit tolik oslavných písní – se peleší s jinými a ženu naoko vyzdvihovanou zraňuje a neváží si jí. Faleš a lež místo rozkvětu, uznání a života v pravdě. Mohutný sbor, který pointuje smír bohů a přebíjí intimní zážitek sólových písní, funguje v takové konstelaci jako lidová výčitka i jako připomenutí, že nebude trvat dlouho a panovník přestane být chráněn bohy, protože lůza nebude váhat jej za vrtošivý život popravit gilotinou. Vůbec jde o inscenaci náznaků: vždyť divák neobeznámený s historií neustále sleduje rozpor mezi tím, co vidí, a tím, co slyší, a může být zmaten – jeho vjemy totiž nejsou v harmonii, nýbrž v disharmonii. Tuší, že sledované je výseč čehosi hlubinného, že skutečné drama leží za pozlátkem. Inu, Ondřej Pilař a jeho tým měli vskutku důmyslný inscenační nápad. Božský, řeklo by se.