Ať se to člověku líbí, nebo ne, doba, kdy výtvarné umění vypadalo předvídatelně, třeba jako obraz nebo socha, nebo aspoň jako sušák na lahve, je dávno pryč. Někdo toho lituje a kroutí nad současnou podobou umění hlavou, jiný se naopak raduje z těch nepřeberných možností, jež současná doba umělci/kyni poskytuje, a s velkou chutí a důvěrou se jimi nechá opájet, přičemž má za to, že čím jsou věci podivnější, tím víc promlouvají k dnešku.

Třeba ceněná umělkyně Eva Koťátková naplnila velkou dvoranu Veletržního paláce Národní galerie velmi pozoruhodnou sestavou různých předmětů či objektů, nebo řekněme výtvorů, u kterých bychom samostatně velmi obtížně odhadovali, oč jde či jak se k nim stavět. Jmenuje se to Moje tělo není ostrov a jsou tam třeba překližkové krabice, ze kterých vylézají jakási textilní chapadla, takové jakoby končetiny visící ze škatulí, které jsou opatřeny otvory zhruba ve tvaru očí, takže vypadají jako hranatí panďuláci. Nebo je tam velikánský růžový spacák či snad vak, do kterého by se mohla schovat třeba menší velryba. Nebo něco, co vypadá jako utonulý maňásek nebo snad chobotnice, která uvázla na suchu, ale ještě předtím si vyzkoušela několikery boty. Nebo různé jakoby zapomenuté dřevěné bedýnky a železné spirály a svazky proutí, které trčí na různých místech jako špatně zalévané květináče. A ovšem dvě obrovské prolézačky, či jak to nazvat, sestavené a svařené ze železných trubek, na kterých jsou rozvěšeny barevné hadry či plachty, takže by je člověk mohl považovat také za příbytek nomádů či něco takového. Do těchto konstrukcí může návštěvník vlézt, dokonce si tam může lehnout a na chvíli třeba i usnout, pokud ho však nebude rušit monolog z reproduktorů, z nichž se bude ozývat rytmicky: „Moje tělo není ostrov, který můžete kolonizovat.“ Jde o součást výpovědi jakési nebinární slečny o tom, jak podstoupila změnu pohlaví, což pravděpodobně nějak souvisí s celkovým zaměřením výstavy či instalace, nebo jak to nazvat.

A také je tam na zemi obrovská světle modrá košile, na které leží metrové nůžky a též obří hřeben a půlmetrové pilulky a kapsle na lék a všude kolem plno bot. Velmi hojně jsou zastoupeny malé školní židličky, takové ty pro první třídu, jsou na různých místech, třeba u centrálního stolečku, ze kterého opět vylézají jakési textilní šlahouny, které na první pohled připomínají dětské punčošky, které tam dal někdo sušit. A takových výtvorů je tam víc, přičemž mnohé nesou jakési rybí znaky, některé textilie jsou upraveny do podoby ploutví či žaber nebo snad sasanek či nějakých jiných frutti di mare, či co to může být. V každém případě je to všechno dost podivné, a přitom zase ne tolik, aby člověk netušil, že tam nejspíš jde o gender či transgender, bez čehož už pomalu nelze vystavit ani ten květináč.

Kdyby návštěvník měl jednoduše říct, oč jde, možná by ho napadlo, že tady má nějaký sociální ústav chráněnou dílnu se zaměřením na netradiční krejčovství. Nebo že Národní galerie poskytla své prostory nějaké alternativní školce či škole, kde právě běží projekt mořské ryby: jedna ta prolézačka totiž má tvar ocasní ploutve, druhá rybí hlavy. Mezi tím je asi padesátimetrová zóna, kterou bychom mohli odhadnout na rozložené rybí orgány, jen v tom trochu dělá zmatek ta obří košile. Snad jde o nějakou hybridní košilovou rybu, možná je to leviatan, možná „člověk obojživelník“, jak se kdysi jmenovalo slavné sovětské sci-fi o mladíkovi, který také byl de facto nebinární, a tedy jaksi předznamenal dnešek.

Ale bůhví. V průvodci výstavou se píše, že „instalace nabízí anatomickou procházku krajinou normativity a útlaku, jíž jsme všichni součástí a kterou v každodenním životě spoluvytváříme svými těly, chováním a příběhy“. No, to zní jako docela závažné obvinění. Ale dobře, že to víme. Člověk už by si myslel, že si zašel na výstavu, i když předpokládal, že tam neuvidí asi právě krajinky za ranního rozbřesku. A on se to ocitl v „krajině normativity a útlaku“. Kdo by to byl řekl?

Eva Koťátková: Moje tělo není ostrov. Národní galerie, Veletržní palác, Praha 7. Do 4. června 2023.