Jde dost možná o vůbec nejslavnější stavbu druhé poloviny minulého století. Nestává se totiž běžně, aby se moderní architektura stala po pár dekádách globálním symbolem celého kontinentu. K realizaci této ikony, od jejíhož otevření právě uběhlo padesát let, však vedla mimořádně bolestivá cesta, během které dokonce její architekt z projektu odešel a operu na vlastní oči nikdy nespatřil.

Zaděláno na problémy

Z té historky už se za víc než půlstoletí stala doslova legenda. Psal se rok 1955, kdy Austrálie hostila obrovskou architektonickou soutěž hledající podobu nové národní opery v Sydney. Soutěž se těšila mimořádné pozornosti, takže se do ní přihlásilo 233 týmů z celého světa. Mezi nimi byl i mladý a prakticky neznámý dánský architekt Jørn Utzon (1918–2008), jehož odvážný návrh nicméně porota nejprve smetla ze stolu. Svým odvážným tvaroslovím špičatých střech však zcela ohromil proslulého architekta Aera Saarinena, který sám rád pracoval s křivkami a nakonec přesvědčil ostatní členy poroty, že právě Utzonův návrh je tou nejlepší volbou pro tento stavební záměr.

Už fakt, že takto prestižní soutěž ovládl prakticky neznámý architekt z malé severoevropské země, způsobil poprask. Jeho návrh pracující s nevídaně tvarovanými skořepinami střech tomu jen přidal – mnohým už na první pohled připadal prakticky nerealizovatelný. A jak se později ukázalo, nebyli daleko od pravdy. Na projektu si totiž lámali zuby i ti nejschopnější inženýři. Problém byl v konstrukčním řešení střech, které jsou pro celou budovu signifikantní. I když byl Utzon poměrně neústupný vůči větším změnám prvotního návrhu, nakonec bylo potřeba pozměnit jejich geometrii, aby je bylo vůbec možné z betonu postavit.

Projekční trable samozřejmě způsobily opoždění výstavby, které tehdejší vláda coby zadavatel projektu z politických důvodů nelibě nesla. Opozice měla nabito také s ohledem na prodražování stavby, takže bylo nařízeno zahájit stavbu, aniž byla dokončena projektová dokumentace. Už tady tak bylo zaděláno na obrovský průšvih. Projekt však brzdily mnohé další okolnosti, takže časový skluz a tím i tlak nabíraly na obrátkách a náklady šplhaly do závratných výšin. Spory mezi politiky (nový premiér byl tvrdým kritikem celého projektu) a architektem, který se mezitím s celým svým týmem přestěhoval do Sydney, aby na vše mohl dohlížet osobně, vygradovaly do té míry, že se Utzon rozhodl se svým životním projektem po sedmi letech od zahájení stavby nadobro seknout. Na jeho místo pak byli najati místní architekti, kvůli čemuž došlo také k řadě změn původního návrhu, zejména v interiérech.

Podstatné zůstává

Jørn Utzon se přes tuto situaci nikdy nepřenesl, nedostavil se na slavnostní otvírání opery královnou Alžbětou a až do své smrti odmítal pozvání k nejrůznějším ceremoniím konaným v Sydney. Částečnou útěchu mu mohl přinést aspoň nespočet cen i fakt, že se roku 2007 stal prvním architektem v historii, jehož dílo bylo ještě za jeho života zapsáno na seznam UNESCO. Při jednom ocenění ovšem prohlásil, že pokud chce někdo skutečně ocenit architekta, má mu umožnit realizovat stavby, nikoli jen předat medaili.

Konečné vyúčtování za výstavbu opery bylo až strašidelně vysoké, oproti původnímu záměru (údajně však značně podstřelenému) se náklady na výstavbu opery víc než zdesetinásobily. Na to si však dnes lidé vzpomenou jen s pozvednutým obočím nebo lehkým úsměvem. Navíc si s padesátiletým odstupem můžeme být jisti, že toto prodražení se Sydney i celé Austrálii už mnohokrát vrátilo. Opera v Sydney je totiž tím nejlepším architektonickým stvrzením slov o tom, že na opravdovou kvalitu si lidé pamatují ještě dlouho poté, co se zapomene na cenu.