Liberálové zvítězili, demokracie zachráněna. Tak by se dala shrnout reakce většiny médií na nevýhru polských konzervativců loni v říjnu. Nejvíc hlasů sice získala strana Právo a spravedlnost (PiS), nedokázala však sestavit vládu a putovala do opozice. Místo ní se ujali moci staronový premiér Donald Tusk a jeho Občanská platforma. Svět si oddychl, že ve Varšavě přestala hrozit údajná klerofašistická diktatura, a přestal si Polska všímat. Mezitím Tusk rozjel očistu Polska od PiS ve velkém. Postupuje způsobem, že kdyby takto postupovala PiS, zpravodajství by bylo plné nekrologů polské demokracie.

Změny vlád v Polsku se řídí zkratkou TKM neboli teraz kurwa my, což snad není třeba překládat. Byly tedy vždy divočejší, než na co jsme zvyklí třeba v Česku. Hluboké čistky ve státní správě a státních podnicích, ovládnutí veřejnoprávních médií, to vše je součástí nástupu nové garnitury.

Je tu také kauza výměny velvyslanců. Znovu nic neobvyklého, ale rozsah a rychlost změny jsou i na Polsko neobvyklé. Celkově bylo odvoláno asi 50 ambasadorů. Nové se nedaří jmenovat, jelikož to blokuje prezident Andrzej Duda. Výsledkem je mezinárodní ztrapnění.

Nyní začal boj o polské soudnictví. Tedy, ten pokračuje už řadu let, když v roce 2015 PiS nastoupila k moci, odvolala některé ústavní soudce. Část z nich tehdy odcházející Občanská platforma jmenovala dopředu v rozporu s pravidly, ve snaze zabetonovat ústavní soud v případě, že by prohrála volby. Obě strany měly máslo na hlavě. PiS se následně pustila do hluboké reformy soudnictví, ta vstoupila v platnost v roce 2018. Jedním z argumentů byla potřeba očistit justici od komunistických pohrobků. Pod heslem „polské soudnictví se očistí samo“ se čekalo, že tito komunisté z justice – sami – odejdou. Nestalo se tak, dodnes lze najít soudce, kteří vydávali rozsudky v politických procesech s opozicí během stanného práva v letech 1981–83.

Hlavním důsledkem reformy byla výměna členů Národní soudcovské rady, která nominuje nové soudce, formálně je pak schvaluje prezident. Jistě v tom byla velká část politiky. Na druhou stranu, polské soudy se dlouhodobě těšily nízké důvěře. Mohla za to právě soudní samospráva, která vedla k rozšíření nepotismu a přehlížení chyb. Justice nějakou reformu potřebovala.

Nyní Tusk zpochybnil všechny změny v justici, které nastaly od roku 2018. Všechny soudce nominované od té doby označil za neosoudce, jejichž legitimita je pochybná. Rozdělil je do tří skupin. V první je asi 1,6 tisíce lidí. Jedná se o ty, kteří „neměli na výběr“. V podstatě jde o soudce-nováčky, kteří ukončili studia a rozhodli se pro kariéru v soudnictví. Ti by měli být necháni na pokoji.

Pak jsou tu soudci, kteří přijali povýšení. Ty premiér rozdělil do dvou skupiny. První je skupina soudců, kteří se podle Tuska „účastnili budování nedemokratických poměrů v Polsku“. Ti budou degradováni na původní pozice. Poslední skupinou jsou soudci-kariéristé, kteří nepřijali povýšení z nějakých ideologických důvodů, ale proto, že chtěli postupovat dál. Pro ty bude zaveden institut „aktivní lítosti“. „Pokud učiní prohlášení a řeknou, že to byla jejich životní chyba, dobrovolně se vrátí k soudu, kde dříve soudili, ale nic dalšího se ve vztahu k nim nestane, od následujícího dne se mohou hlásit do nových výběrových řízení a požádat o fungování dle nových pravidel. V jistém smyslu je považujeme za zproštěné viny,“ vysvětlil Tusk. Taktéž to označil za největší „očistu státu v Evropě od dob norimberských procesů a vyšetřování zločinů válek v Jugoslávii“. Tusk chystá pro soudce maoistickou sebekritiku. Reforma by měla být předložena po prezidentských volbách. Ty jsou plánované na květen příštího roku.

Kam až je Tusk ochoten zajít? Zdá se, že daleko. „Chceme-li obnovit ústavní pořádek a základy liberální demokracie, musíme jednat v podmínkách bojující demokracie. To znamená, že se pravděpodobně dopustíme chyb či jednání, jež sice podle některých právních autorit nemusejí být zcela v souladu s literou zákona, ale nic nás nezbavuje povinnosti jednat,“ řekl při projevu v polském Senátu. Zdá se, že premiér si je vědom toho, že jeho metody nejsou tak úplně košer – a je mu to jedno.

Částečně si za to PiS může sama. Například reforma justice byla potřeba, ale otevřela tím dveře Občanské platformě, aby se pustila do vlastních změn. TVP pod jejím vedením byla čirá propaganda. Jedná se jakýsi eskalační žebříček, kdy se obě hlavní strany předhánějí v pochybných krocích. Momentálně vede Tusk. Jeho koncept „bojující demokracie“ je opravdu nebezpečný. Naznačuje uchýlení se k nezákonným krokům ve snaze zničit svého politického soupeře, který, přes všechny námitky vůči PiS, není nedemokratický. Tusk chce obnovovat základy liberální demokracie. Aby se nakonec nestal jejím hrobařem.