Je Štědrý den, nejdelší noc v roce je za námi, očekáváme příchod světla, očekáváme příchod a narození Spasitele – těšíme se, radujeme, zpíváme, navzájem obdarováváme a pobýváme ve vzájemné blízkosti, jenže ti moudří rozumějí, že aby nás Pán spasil, bude muset trpět. Což značí, že Vánoce sice jsou čas radosti, ale také uvědomění, že život není jen radostný a blahobytný, ale že je také těžký, složitý, někdy marný, že dokonce může být zlý a že dobrého bývá poskrovnu.

Včera byl třiadvacátý červenec, den národního smutku. Ještě než jsem s rodinou vyrazil zasněženými silnicemi na strastiplnou, skoro osmihodinovou cestu na Moravu a než jsme začali za Havlíčkovým Brodem pomalinku kličkovat mezi kamiony, postávajícími bezradně v kopcích, jež nebyly s to vyjet ani sjet, rozezněly se také u nás na sídlišti v poledne zvony. Žena mě silně objala, stiskla a plakala mi na hrudi. Chlapec se ptal, jestli je to všechno kvůli tomu, o čem si myslí, že by to mělo být. „Ano, je,“ přisvědčil jsem, a v tom přiběhla dívka a objala oba své rodiče zrovna tak silně, jako se nejprve objímali oni sami. Vydrželi jsme v rodinném klubíčku celých deset minut, než zvony umlkly – spojili nás ti, kteří odešli.

A také jsme vzpomínali na svá studentská léta, která jsme oba do značné míry prožili v onom nešťastném čtvrtém patře, kde známe každý kout i učitelské obsazení kabinetů a učeben. Smáli jsme se vzpomínkám na společné zážitky, jak jen se mohou spolu smát lidé, kteří spolu cosi prožili, o čem si vyprávět vlastně nepotřebují, ale přesto si to poněkolikáté znovu řeknou, aby se navzájem utvrdili, že se to opravdu stalo a že právě proto je jejich život jedinečný a nezaměnitelný. S kamarádem nás takto změnilo studium na FF UK.

Před třemi dny byl prosinec jednadvacátý… Pracuju ve Slovanském ústavu Akademie věd ČR, jenž se nachází na dohled FF UK. Domů jsem se toho dne vydal kolem třetí odpoledne, ve městě byl standardní předvánoční ruch, takže vlastně klid. Cesta mi trvá něco přes půl hodiny, čili když jsem zhruba v 15:40 zachytil ve zprávách, co se děje, zůstal jsem jako opařený. Do noci jsem pak obepisoval známé a kamarády a zjišťoval, zda jsou v pořádku (o některé jsem se skutečně bál, jelikož se z různých příčin neozývali dlouho). A hlavou mi neustále táhlo: do Prčic, vždyť jsi tam mohl být taky, vždyť jsi tam byl jenom chvíli před třetí odpolední!

Šel jsem totiž, jak je mým zvykem, když není vyhnutí, na fildu na záchod. Jsem nemocný, mám zánět střev, ta nemoc jmenuje se Crohnova choroba. Obvyklým jejím znakem jsou časté agresivní průjmy – sice je nemá každý postižený, ale mnozí ano. Já rozhodně ano. Je těžké se kvůli tomu pohybovat městem, člověk preventivně nejí (to také není dobře), ale protože ho nutkání může potkat kdykoli, buduje si svoje stálé cesty, kde má jistotu, že se dostane včas na toaletu. FF UK pro mě k takovým místům patří. Nerad chodím do přízemí, kde bývá záchod v dezolátním stavu, protože se tam střídají skutečně všichni. A tak když jsem s to to vydržet, jezdím výtahem do čtvrtého patra, kde naopak je čisto a ticho a klid, protože tam skoro nikdo nepřijde – společnost vám vlastně dělají pouze nebožtíci z přilehlého židovského hřbitova.

Nuže před odjezdem z města jsem ve čtvrtek pocítil potřebu a usoudil, že nejbezpečnější bude zajít právě na fildu. Do čtvrtého patra bych to však tentokrát nestihl, a tak jsem skončil níž. Tím jsem si možná zachránil život. Poprvé ve svém životě mohu konstatovat, že jsem se díky Crohnovi prosral ke štěstí. Což je vlastně mé vánoční poselství k vám všem: abyste mezi všemi těmi smutnými příběhy, popisujícími minulý týden, měli i nějaký nadějeplný. Takový, z nějž pochopíte, že jsou i lidé, kteří měli z prdele kliku (a vím o několika dalších, kteří ji měli ještě mnohem než já).

Kromě vděku cítím i povinnost. Povinnost připomenout, že nejen obětem nynějšího řádění se sluší věnovat vzpomínku, úctu, podle možnosti i modlitbu. Vzpomeňme v této chvíli také na ty, kteří před čtyřmi roky zemřeli při masakru v ostravské nemocnici, a na ty, kteří zemřeli v bistru v Uherském Brodu. Píšu tyto řádky z předměstí Uherského Hradiště, odkud je Praha mnohem dál než Uherský Brod – a rovněž díky tomu si uvědomuji, že by byla chyba dopustit, aby se jinde cítili lidé opomenuti, protože nejsou Pražští. Zvládneme myslím mysl otevřít všem stejně.

Dokonce i milionům našich ukrajinských přátel, kteří se k nám na Vánoce poprvé přidávají, protože se rozhodli oslavovat od letoška příchod Božího syna podle našeho gregoriánského kalendáře, nikoli podle kalendáře juliánského, ergo pravoslavného. Když to vezmeme kolem a kolem, letos máme příležitost prožít vánoční svátky tak, jak se prožívat skutečně mají: v intenzivním vztahu s druhými a k druhým. V radosti nad tím, že jsme a můžeme být, abychom mohli konat dobro, na které Pán bez nás sám nestačí. Proto vinšuji radostné a požehnané Vánoce vám všem, drazí přátelé.