Už z fotografií je jasné, že jde o mimořádně monumentální architekturu. Na zážitek z působení vnitřního prostoru této sakrální stavby vás ale předem nic nepřipraví. Když se ocitnete pod její dramaticky ztvárněnou kopulí, zůstanete stát s hlavou v záklonu dlouhé minuty.

Symbolická odvaha

Na počátku příběhu zrodu tohoto chrámu byly slzy. Ty měla totiž po dobu pěti dní ronit sádrová soška Panny Marie v jedné chudé rybářské rodině ze Syrakus. Nejde přitom o žádnou středověkou pověst, zázrak se udál zkraje padesátých let minulého století a lidé jej brali natolik vážně, že vzorky slz dokonce poslali na rozbory, aby se zjistilo, že jde o kapalinu blížící se svým složením lidským slzám. Všeobecný zájem o scénu byl tak velký, že se po několika letech rozhodlo o výstavbě kostela, který by zázrak navždy připomínal.

Architektonická soutěž byla vyhlášena v roce 1957 a přilákala přes sto architektonických týmů z dvacítky zemí. O to větší bylo překvapení po oznámení výsledků – vítězi se totiž stali dva čerství absolventi prestižní Národní vysoké školy výtvarných umění v Paříži Michel Andrault a Pierre Parat. Architekti bez jediné realizace na kontě se rázem ocitli před největší zakázkou svých životů. K spolupráci si proto pozvali ještě zkušeného inženýra Riccarda Morandiho, který je znám jako autor mnoha úchvatných mostů po celém světě.

Návrh mladých architektů zaujal svou odvážností i symbolikou – tvar stavby měl evokovat povznesení lidstva směrem k Bohu a zároveň připomínat slzu dopadající na zem, která je symbolem celého syrakuského zázraku. Původně měla výška chrámu dosahovat neuvěřitelných sto dvacet metrů, nakonec byla snížena asi o třicet metrů. I to však stačí na to, aby šlo o dosud nejvyšší stavbu celého města, která na sebe jako maják upozorňuje na míle daleko. Výška přitom není jediným úctyhodným rozměrem této stavby. Pojme totiž až jedenáct tisíc věřících.

Bez triků

Tělo stavby tvoří sestava dvaadvaceti betonových žeber s průřezem ve tvaru písmene V, které na vrcholu gradují třímetrovou bronzovou sochou Panny Marie. Konstrukce je zcela přiznaná jak v exteriéru, tak v interiéru, což odpovídá dobovému nástupu brutalismu. „Mám rád architekturu, která se odhaluje, která je upřímná, nemám rád triky a ornamenty,“ prohlásil spoluautor stavby Pierre Parat. A kdo vstoupí dovnitř, pochopí, že dalších architektonických prostředků nebylo potřeba, protože právě pohled na betonová žebra prudce stoupající k nebi navozuje nebývale silnou atmosféru. Je to zážitek, který doslova nutí k usebraní a pokoře. Pod temnou kopulí září centrálně umístěný oltář z bílého mramoru z nedalekého města Modicy, který tvoří také obklad šestnácti bočních kaplí. V nižší úrovni je ještě krypta hned se třemi muzei.

Majestátnost svatostánku posiluje také prostředí, ve kterém stojí – kolem něj se totiž rozkládají zahrady s archeologickými nalezišti, které také způsobily velké průtahy s výstavbou kostela. V této části starořeckého města Syrakusy totiž byly objeveny pozůstatky osídlení z šestého století, jehož fragmenty jsou zakomponovány také v interiéru baziliky, což moderní stavbě přidává další rozměr.

Přestože se architekti Michel Andrault a Pierre Parat k projektu dostali coby čerství třicátníci, jeho dokončení dozorovali už v pozici zasloužilých tvůrců na konci profesní dráhy. Výstavba byla sice zahájena už v roce 1966, kvůli archeologickým nálezům a problémům s financováním však chrám vysvětil papež Jan Pavel II. až roku 1994. Tvůrci neměli čeho litovat, právě díky úspěchu v architektonické soutěži si založili společný ateliér, jen ve Francii postavili kolem devatenácti tisíc bytů a stali se jedněmi z komerčně nejúspěšnějších francouzských architektů poválečné éry. A není náhoda, že i pro své bytové stavby s oblibou využívali pyramidální tvary.