O málokterém tématu se v posledních letech popsalo tolik papíru jako o dezinformacích a svobodě slova. Přitom na tomto poli se v Česku nic zvláštního neděje, i když se to z obranářské rétoriky některých médií a politiků nezdá. V řadě sousedních zemí, včetně Německa, je svoboda slova velkým tématem. V Česku se tyto trendy zatím neprojevily. Proč?

Tradice antikomunismu

Stále je u nás živá tradice antikomunistické revoluce z listopadu 1989. Šéfové velkých médií zažili ve formativním věku skutečnou nesvobodu, takže jsou na projevy cenzury, autocenzury a potlačování názorů mimořádně citliví.

V Česku také zatím nepřevládl úhel pohledu větší části západních intelektuálních kruhů, že v zájmu prosazování určitých hodnot je nutné regulovat svobodu slova. A to ať už s ohledem na zájmy menšin, migrantů, nebo planetární problémy lidstva.

Odlišností ve srovnání se situací v sousedním Polsku, Maďarsku nebo na Slovensku jsou u nás společensky odpovědnější majitelé médií. Většina z nich si stále ještě uvědomuje význam svobodného střetu názorů pro společenskou debatu a až na výjimky nevřazují svá média do služeb některého z politických táborů výměnou za byznysové protislužby.

Na rozdíl od jiných středoevropských zemí také fungují v Česku bytelná veřejnoprávní média. Organizačně jde o pozůstatek z doby, kdy státní sdělovací prostředky byly jediným zdrojem informací. Na jedné straně to s sebou nese pokřivení trhu, protože jsou fakticky placeny z daní, takže jejich možnostem těžko konkurují soukromá média. Na straně druhé drží určité standardy novinářské práce. V éře rozpadu žurnalistiky jako profese to není z hlediska svobody slova málo.

Vedle tradičních médií v Česku v posledních deseti letech vznikla také silná struktura menších soukromých médií. Nejdřív to bylo na bázi protestu proti Andreji Babišovi a jeho ovládnutí největšího vydavatelského domu Mafra. Takto vznikly projekty typu Echo, Reportér nebo Hlídací pes. Po nástupu Fialovy vlády se zas zformovala nebo obsahově přeformátovala hustá síť opozičních youtubových a jiných médií typu XTV, Vox TV nebo projektu kolem Jany Bobošíkové. Česko i díky tomu stále zní všemi hlasy.

Reálná rizika

Mezi skutečná rizika pro svobodu slova patří praktiky velkých technologických firem ovládajících sociální sítě, pro většinu lidí dnes hlavní zdroj informací. Je nutné odmítnout jejich hru, že nejsou mediálními hráči, takže nemusejí podléhat pravidlům a zákonům jako jiná vydavatelství.

Rovněž nemorální kšefty těchto mediálních obrů s vládami typu komunistické Číny jsou varující. Odehrávají se ve stylu Upravíme podle vašich přání vyhledávání, dosahy a algoritmy výměnou za vstup na váš inzertní trh.

Za reálné ohrožení svobody slova je možné považovat také spojení technologických firem a aktivistů, rekrutujících se převážně z levé části spektra (viz aféra Twitter Files). Stručně řečeno, boj proti dezinformacím se často stává záminkou pro vyřizování účtů s názorovými oponenty a majitelé sociálních sítí se v tomto boji stávají, řečeno s Milanem Kunderou, duchaplnými spojenci hrobařů svobody slova.

Nelze přehlédnut, že to byl větší problém před dvěma třemi lety. Dnes velké technologické firmy dávají ruce pryč od politického světa, upravují svoje dosahy, aby se nestaly nástroji politického soupeření. Tím, jak fungují na globálním trhu a nepodléhají kontrole veřejného mínění, je však jejich chování do značné míry nepředvídatelné.

Babiš nezmizel

Andrej Babiš pod tlakem zákona o střetu zájmů sice opustil mediální podnikání, ale stále zůstává jedním z nejbohatších lidí v zemi. Jen v posledních letech vložil do svého PR a marketingu pod vývěsním štítem ANO stovky milionů korun a tak tomu bude i v dalších letech. Stále jsou v platnosti jeho strategické dohody s majiteli některých soukromých televizí a YouTube kanálů, které se vůči němu chovají, jako by byl jejich skrytým spoluvlastníkem. Babiš s Mafrou i bez Mafry stále v mediálním světě připomíná onu boxerku z Alžírska, která na olympiádě v Paříži smetla jednou ranou svou italskou soupeřku.

V prosazování politických témat se digitální prostor v prvních letech po nástupu internetu stal doménou americké a evropské levice (viz obě volební kampaně Baracka Obamy). Když se tyto metody marketingu naučila i pravice, výsledkem bylo, zjednodušeně řečeno, vítězství Donalda Trumpa a brexitové referendum v Británii. Hned nato začala v západních médiích hysterické honička Kdo za to může. Namísto analýzy politického neúspěchu se šířila útěšná lež, že za to mohou Rusové a jejich vlivové pronikání v rámci informační války.

V té době zlidověl pojem dezinformace, což byl tradiční termín z prostředí tajných služeb, provázející jejich skryté akce proti nepřátelským zemím. Odedávna patřilo k práci těchto organizací ovlivňování veřejného mínění jiných států. V zoufalství nad zvolením Trumpa a výsledkem brexitu se stalo z hesla dezinformace samonosné téma na úrovni konspirační teorie, s nímž si část veřejnosti začala vysvětlovat všechny složitosti světa.

Z boje proti dezinformacím se také přes noc stal byznys pro západní i české humanitní vysoké školy, vědecké instituce a neziskovky. Namísto řady klíčů k odpovědím na různé otázky nám tito lidé předkládají jeden paklíč: dezinformace. Sami se tak dostávají do začarovaného kruhu, protože kdyby ve svém bádání připustili omezenost dezinformačního působení, přišli by o svou společenskou důležitost a přístup ke zdrojům.

Neznamená to, že ruské tajné služby se o pronikání do informačního prostoru demokratických zemí nesnaží. Vliv trollích farem a statisíců falešných účtů na sociálních sítích se samozřejmě promítl do řady voleb, ale nejde o podstatný trend. Spíš o malý střípek nové hybridní války mezi Západem a Východem.

Celý problém a jeho řešení by se z politické úrovně měl vrátit tam, kam patří: do prostředí tajných služeb. Ty by ve svých pravidelných zprávách měly informovat politiky, kteří jsou oprávněni přijímat opatření vůči pronikání cizí moci. Ministerské a pseudoministerské komise na boj s dezinformacemi jsou neefektivní. Problém debat o dezinformacích v Česku je ten, že se o tom daleko víc napovídá, než reálně udělá. Zbytečně to vyvolává dojem ohrožení svobody slova, které zatím neexistuje. Zbrklé vypnutí několika serverů po začátku války na Ukrajině (a následné odmítnutí téhož ze strany českých soudů) je exces, ne trend.

To jen někteří bojovníci za svobodu slova si z toho udělali totem, kolem něhož rituálně tančí. Kdyby se to mělo zformulovat do jedné věty, zněla by asi takto: Třeštění části levice a pravice kolem dezinformací a jejich vlivu na chod světa je vlastně konspirační teorie pro intelektuály. Ti, kteří se rádi smějí některým venkovským balíkům, že věří v placatou zemi a chemtrails, často podléhají témuž pod nálepkou dezinformace.

Nastavují nám zrcadlo

Pokouším se sledovat proruskou mediální scénu od roku 2012 (Sputnik, AC24, Protiproud a další), takže nemám iluze o jejich poslání. Základní ideologická mřížka vychází z Putinova projevu na Valdajském fóru, v němž varoval před destrukcí tradičních institucí ze strany Západu a postavil se do pozice ochránce křesťanských hodnot. Je to stará ruská figura, spočívající ve stylizaci do role třetího Říma.

Obrana konzervativních hodnot Západu ze strany někdejšího důstojníka KGB je zároveň čistou lží desetiletí. Mezi jinými proto, že jeho vlastní režim má podle údajů různých mezinárodních organizací víc politických vězňů než v sovětské éře za Brežněva. Je to stát na civilizačně nižším stupni rozvoje, včetně svobody slova.

Jestliže se ruští komunisté ve 20. století ve světě opírali hlavně o radikálně levicové organizace, dnes používají víc rétoriku národních konzervativců. Tehdy i dnes je ovšem ideologie záminkou k ovládnutí určitého prostoru, nejdřív ideově, později tanky. Protože, jak už říkal vojevůdce Kutuzov, ruské je to, kde se zastaví bota ruského vojáka.

Jednou věcí je nemít iluze o imperiální podstatě ruského státu. Druhou mít přehnané představy o působení jeho propagandy na lidi v západních zemích. Platí: ruská propaganda vám sama o sobě nevyrobí proruské sympatie tam, kde předtím reálně nebyly. Slovensko proto není oběť proruských médií. Ta jen surfují na reálně existujících pocitech většiny společnosti. Dost možná z těch pocitů vyvozují účelové závěry, ale vycházejí ze sympatií, které tam už byly přítomny.

Jestli proruská média jsou v něčem geniální, pak v tom, jak dokážou vyhmátnout slabosti západního světa. Všechno to woke kulturní šílenství, naivní multikulturalismus, nezvládnutou migraci i naivní pokusy vyhnat přes zvyšování cen energií CO₂ z Evropy.

Platí to i naopak. Rusové a jejich média svou kritikou například překotnosti zavádění Green Dealu tento projekt nerehabilitují, jak si myslí někteří evropští politici. Není to tak, že ruská kritika automaticky dává kladné znaménko našim snahám zavádět „lepší svět“. Dalo by se říct, že nám svým způsobem nastavují zrcadlo – někdy i hodně pokřivené, ale taková je už propaganda. Křivá hůl vrhá křivý stín, nezlobme se na ten stín.

Rozhodně nezažíváme jakousi druhou světovou informační válku, v níž nás místo německých V1 a V2 bombardují dezinformace. V digitálně novém kabátě se jen vracejí všechny tradiční ataky studené informační války. Když k tomu přistoupíme z opačné strany, může to mít i své klady. Třeba nás to naučí lépe formulovat svoje postoje na obranu demokratického systému, který je přes všechny nedokonalosti nejlepším ze všech možných světů.