Je to časté téma – příběh socioprofesní skupiny, již ustavičně se měnící a globalizující se svět náhle nechal stranou. Horníci, které postihl útlum těžby. Dělníci v západních průmyslových zemích poté, co jejich továrny smetla čínská konkurence a stali se z nich voliči Donalda Trumpa a jemu podobných. Víte, co by byla modelová profese pro takový příběh z našich posledních let? Novináři. Je jich moc málo na to, aby to mělo nějaký statistický dopad, ale kolaps jejich profese si nic nezadá s těmi viditelnějšími.

Typický novinář byl špatně placený ještě v době, kdy redakce bývaly početné. Vždy jsem si říkal, že jistě musí existovat vztah mezi příjmy novinářů – absolutními i relativními v poměru k těm, o nichž píšou – a pudově levicovým nastavením českého novinářského stylu. Každý, kdo něco chce od státu, si zaslouží prostor a sympatizující pojetí. Velký zájem o to, jak se bohatství přerozděluje, malý zájem o to, jak vzniká. Velká starost o jistoty, malé oceňování rizika. Libovolná bytovka na periferii je, patří-li někomu podezřelému, rázem „luxusní byt“.

To jsem ještě netušil, co přijde.

Když se objevil internet, bylo to zpočátku jen něco dalšího, o čem psát. Novináři netušili, že Google a sociální sítě zlikvidují distribuční a byznysový model, na němž jejich zaměstnání stojí. Chystala se na ně bouda jak ze známého grafu vývoje blahobytu krocana od filozofa nahodilosti Nassima Taleba. Krocan dostává každý den potravu, roste, tuční – proč by to někdy mělo být jinak? A najednou přijde Den díkůvzdání a přesun na pekáč.

U nás tu popravu pomohla nastartovat ekonomická krize let 2010–2011. V ní firmy vždy jako první škrtají výdaje na reklamu. Jenže ty se už nikdy do tištěných médií nevrátily. Ten proces, který udělal z redakcí jen stín toho, co bývaly, začal už tehdy.

Takže když v roce 2013 Andrej Babiš koupil Mafru, a přiměl tak spolu s několika kolegy i mě k rozhodnutí, že v Lidových novinách už dál pracovat nebudeme, stalo se to vlastně právě včas.

V roce 1990 jsem měl to štěstí, že jsem se ocitl na stáži v americkém týdeníku The New Republic. Jeho první polovinu tvořily politické komentáře a reportáže, v zásadě levicové, ale často i úplně jiné, druhou delší texty esejistické, historické, umělecko-kritické, filozofické. Jeho zvláštností bylo, že ho vlastnil jeden člověk jménem Martin Peretz, sám intelektuál, který se bohatě oženil. Ale své intelektuální a politické ambice realizoval hlavně kultivováním té pestrosti. Pravda, občas do obsahu imperiálně zasáhl, všichni věděli, že se nebudou tolerovat odchylky, pokud jde o Izrael a o jeho přítele Ala Gorea.

V roce 2009 musel Peretz časopis prodat a v době, kdy vznikalo Echo, už upadl do bezvýznamnosti. Ale uvědomil jsem si, že ho Echo vlastně v lecčems připomíná. Rozkročením mezi každodenní politikou a esejemi snažícími se zachytit dlouhodobé trendy a dostát určitým intelektuálním nárokům. Občas překvapivými „crossovery“, za něž vděčí tomu, že čím dál tím víc lidí, kteří byli politicky jinde, začíná mít pocit, že se už všichni zbláznili, jen Echo snad ještě ne. V tom, že by bylo nic bez svého imperiálního šéfa. A v neposlední řadě i v tom, že, jak jsem v New Republic poprvé viděl, redaktoři týdeníku nemusí chodit do redakce každý den.