„Cílem nemainstreamových médií je svrhnout režim,“ tvrdil Jürgen Elsässer, šéfredaktor časopisu Compact, než byl – prozatím – svržen sám. Média i sociální sítě zaplavily fotografie postaršího pána stojícího v županu ve dveřích svého domku. Je v obklíčení víc než dvou desítek zakuklených policistů. Následuje domovní prohlídka – stejně jako na dalších místech Německa. Do akce byly zapojeny stovky policistů po celé zemi.

Náklad měsíčníku činil 40 tisíc, kanál na YouTube odebíralo víc než 300 tisíc posluchačů a třeba počty zhlédnutí dílu o Nordstreamu přesáhly milion. Dne 5. 7. 2024 přišel zákaz, zveřejněný 16. 7. 2024. Nancy Faeserová, ministryně vnitra, jej zdůvodnila „bojovnou agresivitou proti ústavnímu pořádku“, rovněž hovořila o „duchovním žhářství“ a zmínila, že vyobrazení migrantů i Židů je štváčské. Médium bylo v hledáčku ministerstva dlouhodobě, v roce 2021 jej zařadil Spolkový úřad pro ochranu ústavy do kategorie „zaručeně extremistické“.

Sám Elsässer se k těmto výtkám vyjadřoval mnohokrát, třeba i v souvislosti s atentátem na Fica a Trumpa. Žijeme prý v době, kdy lidé čelící mediálnímu a politickému mainstreamu budou na odstřel. Média štvou státy do války, přitom označují za štváče ty, kteří hovoří o míru. Němečtí novináři navíc soustavně štvou proti „opravdovým“ Němcům, kteří mají svou zemi spořádaně odevzdat migrantům. Násilí na ženách se přehlíží. Merkelovou označuje Elsässer za zločinkyni, poslankyni za Zelené Ricardu Langovou za biopopelnici na nohách a Putina za nositele civilizace.

A přestože Elsässer roky sestavoval seznamy novinářských lhářů, ti se tváří v tvář zákazu vzácně shodli: ministerstvo k takovému opatření nemělo sáhnout. Rovněž německé Sdružení vydavatelů časopisů se za Compact postavilo. Nejostřejší byl měsíčník Cicero. V článku „Nepřiměřené opatření“ od Volkera Boehme-Neßlera, právníka a profesora veřejného a mediálního práva, zaznívá, že Faeserová předvedla, jak je její smýšlení na štíru s demokracií. Jiní spekulují, zda ministerstvo netestovalo, jak by veřejnost přijala zákaz AfD, která byla dávána do souvislosti s měsíčníkem.

Jak obejít tiskový zákon

Stránky časopisu jsou teď nedostupné, čísla stažena z trhu. Časopis se prodával především na nádražích, ale i tam ubývaly pobočky, které jej odebíraly. Mnozí novináři proto přinejmenším v prvních dnech po zákazu stáli před obtíží, jak o časopisu, který není k sehnání, psát. Sama jsem se s tímto omezením potýkala, ale postupně si přes známé vybudovala skromný archiv. V bodě stažení byl zásah důsledný, což ztěžovalo novinářskou práci.

V jiném ohledu byl přístup k novinářům velkorysý. Zástupci tisku byli u Elsässerova domu dřív než policisté. A když šéfredaktor otvíral v úterý v šest hodin ráno dveře, patrně byl chvíli oslepen blesky fotoaparátů. Asi až poté si všiml policistů. To vzbuzuje pochybnosti. Přinejmenším levicový deník TAZ později přiznal, že redakce byla o plánovaném zásahu informována. Když se žurnalisté obraceli na Faeserovou, co měla novinářská přítomnost znamenat, spoluodpovědnost odmítla.

Větší problém je, jak se zákazu dosáhlo. Zakázat časopis je v Německu z historických důvodů obtížné. Tiskový zákon se zakládá na přesvědčení, že k demokracii patří i hloupé, nechutné, zlé názory, lži i konspirační teorie. Demokratická společnost se s nimi musí umět vypořádat jinak než zákazy, třeba diskusí, třeba lhostejností.

To ostatně donedávna platilo v případě krajně pravicového tisku tvrdšího kalibru než Compact. Tiskovina nesla název National Zeitung a vycházela od roku 1951, kdy ji založili bývalí členové wehrmachtu. Časopis měl o pár tisíc vyšší náklad než Compact, ale redakce se v roce 2019 sama zrušila. Dodnes je možné si on-line projít jednotlivá čísla.

Tiskový zákon navíc ztěžuje to, aby byla viněna celá redakce. Na základě tiskového zákona lze postupovat proti jednotlivým autorům, což by v případě některých článků z Compactu bylo nejspíš možné. Zvláštní historická čísla věnovaná třetí říši se pohybují přinejmenším na hraně schvalování nacismu. Takové projevy jsou podle rozhodnutí Wunsiedel z roku 2009 stíhatelné. Ústavní soud tehdy prohlásil veřejné schvalování a oslavování nacistického násilí za trestné.

Přesto lze i časopis zakázat. Bylo by však třeba doložit systematické a dlouhodobé výzvy k násilí. V případě Compactu toto podle zmíněného právníka Volkera Boehme-Neßlera naplněno nebylo, byť i on dodává: „Aspoň ne v těch číslech, která jsem měl k dispozici.“ Ani já jsem ve svých výtiscích nic podobného nezaznamenala.

Nancy Faeserová to zjevně měla podobně. Jinak by se totiž neuchýlila k triku. Médium prohlásila za spolek – a ten lze zrušit snáz než časopis. Argumentovala mimo jiné tím, že nejde o standardní médium, nýbrž o společenství napojené na krajně pravicovou scénu, zvlášť na AfD, a že je třeba postupovat i preventivně. Časopis může čtenáře radikalizovat.

Tento postup má precedent. V roce 2017 byla takto zakázána levicová platforma Indymedia. Její obsah se nicméně lišil od Compactu. Na stránkách byly zveřejňovány návody na výrobu zápalných lahví a výzvy k trestným činům, a to na denní bázi. Autoři platformy vyhrožovali politikům a policistům. Berlínský ministr vnitra Frank Henkel se tam mohl dočíst, že „skončí v kufru“.

Mediální šéf nové pravice

Vraťme se k šéfredaktorovi. Dnes sedmašedesátiletý Elsässer se narodil v Bádensku-Württembersku, kde pracoval čtrnáct let jako učitel. Od devadesátých do nultých let psal pro levicové deníky. Už tehdy kritizoval ostrým, spíš nevkusným jazykem to, co dnes označujeme jako progresivismus. „Státní prachy se vydávají na podporu multikulturalismu, genderového mainstreamingu a teploušské subkultury, zatímco proletáři žijí z podpory, mnohdy si nemohou dovolit školku, návštěvu bazénu a v bytě mají zimu,“ napsal v Junge Welt v roce 2006.

Časopis Compact vzniká v kontextu finanční krize z roku 2008 se záměrem spojovat levicový a pravicový populismus. Staví se proti politicky korektnímu jazyku, nadnárodním organizacím, migraci a klimatické politice. Na obálce prvního čísla je vyobrazen Thilo Sarrazin, v Německu rovněž považovaný za extremistu. Bývalého berlínského ministra financí a autora knihy Německo páchá sebevraždu člověk nemusí mít rád, ale pro srovnání uveďme, že u nás vyšly jeho čtyři knihy v Academii, poslední v nakladatelství LEDA.

Magazín se uchytil především mezi pravicově orientovanými lidmi, levicová témata se začala vytrácet. Prohluboval se vztah s AfD, byť ji Elsässer několikrát označil za krotkou. V době covidu, pro časopis zlatých časech, se zde čtenáři seznamovali se vším, co tehdy platilo za konspirační teorie. V kontextu války v Gaze Elsässer spekuluje, že Izraelci „pozvali“ Hamás dovnitř, aby rozpoutali válku na Blízkém východě. Atentát na Trumpa byl nejspíš řízen tzv. deep statem. Jeho představitelé nejprve dosadili do tajných služeb neschopné ženy, aby to následně vypadalo, že zde někdo nezvládl svou práci. Ve skutečnosti byly ty nešikovné dámy vykutálenou zbraní hlubokého státu.

Uchránit demokracii, i kdyby měla zaniknout

Z výzkumu provedeného skupinou Media Tenor plyne, že dnes, po víc než dvou letech vlády, v níž sedí ministryně Faeserová, se za svobodné považuje jen 8,4 procenta Němců. Přelomová nebyla tato vláda, ale covid. Tehdy se zájem o Compact zvýšil i mezi čtenáři, kteří by jinak byli vůči konspiračním řečem ostražití. Jenže tehdy byli pronásledováni a skandalizováni třeba ti, kdo tvrdili, že virus nejspíš unikl z laboratoře. Těmto názorům dával prostor i Compact.

Jedním ze zástupců této teze byl Roland Wiesendanger, profesor experimentální fyziky. Ve vědeckém prostředí byl za předložení hypotézy viněn z „antiasijského rasismu“, týdeník Die Zeit jej označil za „tragickou figuru“. Jenže teze o úniku z laboratoře mezitím převážila. Nedávno o tomto posunu informovali i v New York Times, avšak Wiesendangerovi se nikdo neomluvil. Jistě, Elsässer nejspíš neměl dobré důvody tvrdit, že covid unikl z laboratoře. Nemohl to vědět. Ale mainstreamová média a vědci zas nemohli vědět, že tomu tak nebylo. Skandalizovat v tomto kontextu něčí názory by mělo být, zvlášť mezi přáteli demokracie, tabu.

Dokola se o Elsässerovi psalo, že jeho hlavním cílem je rozbíjet důvěru a rozsévat pochybnosti. Je ukázkovým případem dnes oblíbené fráze: Nepřátelé demokracie narušují společnost tím, že občanům vnukávají nedůvěru v pravdu a zneucťují instituce. Učí je: Nevěřte ničemu. Problém je, že neschopnost vládnoucích politiků, ale třeba i odborníků na dezinformace, reflektovat svou pozici je do očí bijící. Tvrdit, že něco s jistotou víme, ač to vědět nemůžeme, je stejně dogmatické jako cíleně všechno zpochybňovat. Obojí je špatně, nic z toho demokracii neprospívá. Z jedné strany příliš pochybností, žluči a zloby, z druhé nepatřičná jistota, poučování, ale pak také zloba a občas umlčování.

Chránit demokracii způsoby, které samy podkopávají důvěru v právní stát, není dobrý nápad, a to ani v případě, že by to ministryni prošlo. Tak dlouho budeme o někom říkat, že je nepřítel demokracie, až se sami staneme jejím ohrožením. Mimochodem, tenhle příběh bude ještě napínavý. Minulý týden potvrdil Spolkový správní soud v Lipsku, že zástupci časopisu se vůči zákazu ohradili. Podali stížnost i žádost o zkrácené řízení. Elsässer navíc našel cestu, jak publikovat dál. Prostor mu dalo rakouské on-line médium AUF1. I politické atentáty podle zakázaného šéfredaktora ukazují, že rok 2024 je rokem velkých rozhodnutí. Jestli je to pravda, nevíme. Že si Elsässer nemohl přát nic víc než zákaz a policejní razii za novinářského doprovodu, si tvrdit troufáme.