Knih se jen tak nezbavíme. Na tom shodovali se před patnácti lety Umberto Eco a Jean-Paul Carrière v knižním rozhovoru, který se tak celý jmenoval (kniha vyšla v Argu v roce 2010) a jenž vyzníval docela optimisticky. Protože kniha, tedy papírová kniha, je přece ideální vynález, něco jako kladivo nebo vidlička: je ideální do ruky, přesně odpovídá ergonometrii čili tělesným potřebám, je víceméně nerozbitná, nemůže se jen tak vypnout ani pokazit, písmena z ní nemohou zmizet a ani je nemůže nikdo přepsat, leda tak v Orwellovi. V tom smyslu je kniha nezničitelná, což samozřejmě neznamená, že třeba nehoří nebo nekončí v lisovně. Ale je to materiálně pevný jev, prostě kniha je fakt a jistota. Umberto Eco tam sice říká, že si už pořídil e-čtečku, ale jako čtenář, a to vášnivý čtenář, byl rozhodnutý zůstat u papírových knih, protože jak říkal, byl zvyklý číst ve vaně, a když mu tam spadne nějaký paperback do vody, nic se nastane, na rozdíl od té čtečky: myslím ale, že už se mezitím vyvinuly čtečky vodovzdorné… Ale ano, knih jsme se zatím nezbavili.

Zbavujeme se ale jejich denního a jednorázového ekvivalentu, tedy novin, papírových novin. Nyní tedy těch Lidových. Píšu zbavujeme, protože to není jen záležitost nějakého konkrétního vydavatele, který usoudil, že se mu nevyplácí na ně už dále doplácet – nebo tam mohly být ještě nějaké jiné důvody, ale ty ekonomické jsou evidentní.

Ten návyk třeba spočíval v tom, že ráno jste došli do schránky, tam si noviny vyzvedli, pak s nimi strávili kousek dne, případně si je koupili v trafice, buď se s nimi vrátili ke snídani, nebo zašli do kavárny, nebo sedli do nějakého dopravního prostředku a oddali se během cesty do práce četbě. Tramvaje byly plné lidí čtoucích noviny, teď nevidíte s novinami nikoho. Lidé pod čtyřicet by si s nimi už nejspíš vůbec nevěděli rady, adekvátně jako bychom my starší neuměli osedlat koně. To se kdysi obecně umělo.

Četba novin měla něco společného se složitěji podávaným jídlem. Noviny se četly zkušeným a navyklým způsobem, čtenář věděl, na jaké stránce se co nalezne, kde budou zprávy dne, kde komentáře, kde recenze divadelní premiéry nebo výstavy, na kterou se chystají. Někoho zajímal sport, někdo ocenil přílohy. Většinou měl každý svou metodu, vybrané autory, ustálené pořadí, někdo četl první fejeton, někdo ho nečetl vůbec, někdo měl rád komentáře, jiný se nad nimi vztekal, někdo si podtrhoval, jiný jen tak noviny přelétl a odložil na někdy jindy. Nikdo nečetl noviny celý den, počkal si na zítřejší. Přežrat se je dnes mnohem snazší.

Četba novin nebylo jen nějaké uspokojení potřeby se nějak informovat, což má nyní rysy spíše voyeurismu nebo ubíjení nudy, ale byl to svým způsobem kulturně-civilizační rituál. V novinách se jejich uživateli dostávalo zmenšeniny včerejšího světa, v němž si čtenář utvářel každý den ten svůj. Měl je v ruce a vedl s nimi jistý způsob soužití. Nedovedl si kdysi představit, že by to mohlo být jinak. A už je. Zbavili jsme se jich. Jako těch koňů. Přišly automobily. Zlepšil se svět?