Koutkem oka víkendový fejetonista zahlédl úvahu, že by České republice mohlo z tíživé ekonomické situace pomoci zdanění hub. Tedy těch sebraných houbaři. Bylo to nejspíš míněno napůl vážně, napůl žertovně (i ekonomičtí komentátoři či analytici udělají občas vtip), ale též se to dá brát jako takový nástřel, takový pokusný balonek, jak se říká, zda se toho třeba někdo nechytne a nezačne se o tom vážně uvažovat.

Protože něco na tom asi je. Proč vlastně houby sbíráme? A proč právě my Češi (a Moravané etc.) tak urputně a masově, přičemž se má za to, že jsme v tom nejhorlivější na světě?

Na to jsou různé odpovědi. Psychologické, psychoanalytické, sociální, historické… Třeba teorie o tom, že jsme v jádru Kelty, a to byl národ, který užíval houby z rituálních důvodů, připravoval si z nich různé lektvary, uváděl se jimi do stavu vytržení a bojových nálad, jak to známe z Asterixe a Obelixe, základního pramene pro poznání keltské civilizace.

Ale všeobecně mytická či polonáboženská příchylnost k těm slizkým útvarům je těžko zpochybnitelná a lze ji pozorovat u každého vášnivějšího houbaře. Například prvek klanění a obětování, přítomný v mnoha náboženstvích světa. Pro ně je typický rozpor mezi péčí, která je obětině věnována (obětní beránek nebo chrámový skot u starých Izraelitů), a surovostí, se kterou je pak obětována, tady podříznuta.

Všimněme si (nejlépe na sobě), s jakou opatrností a obezřetností se nalezená houba vyjímá z onoho substrátu, z něhož vyrůstá. Žádný český houbař houbu, kterou spatřil či nalezl, jen tak nevytrhne, natož aby ji třeba jen tak vyškubl. Vždy se zaraduje, pak k ní poklekne a s nesmírnou pečlivostí, již by nevěnoval ničemu jinému, ji pomalu a opatrně vyjme či vydloubne, přičemž dává velký pozor, aby ji jakkoli nepoškodil. Očistí ji a pak ji umístí do košíku, který nese s velkou opatrností, přímo v něm houby načechrává, aby se snad chudery neotlačily nebo nepomačkaly. S tím však pak kontrastuje jejich další osud. Houby jsou vyjmuty z košíku, ještě jednou se jimi houbař pokochá a pak je jednu po druhé položí na prkýnko, tedy na obětní stůl, uchopí nůž, obvykle nejostřejší a nejcennější, který doma má, tělo houby zcela nemilosrdně nařeže na tenké plátky, jež pak pečlivě rozloží na papír, dříve se běžně používaly noviny, třeba Rudé právo, které za tím účelem vycházelo ve velkém formátu. Málokdo může popřít, že během tohoto úkonu, tedy rozřezávání měkkých tkání, nepociťuje cosi jako rozkoš či slast. Zde se nabízí i radikálnější interpretace, že tedy houby, jejichž falický tvar lze těžko nevidět, jsou vlastně jakýmsi alternativním či substitucionalizovaným penisem a jejich sbírání a pak následující rozřezání jsou vlastně sexuálním (samozřejmě masochistického charakteru) aktem, bez ohledu na to, zda ho vykonává muž, či žena. V případě muže lze různě variovat hypotézu, zda se jedná o homoerotický akt, nějakou formu symbolického sebeobětování, u žen pak o rituální pomstu na mužích, ať už je uvědomovaná, či nikoli. Připomínám, že důležitou součástí těla houby je pochva a plodnice, některé houby, zvláště ty nižší, třeba smrže, opravdu poněkud připomínají vulvu, zvláště lidem s vyvinutější fantazií. Existence hadovky smrduté, již si Carolus Linnaeus dovolil nekorektně nazvat Phallus impudicus čili pyj odpudivý, je výmluvná sama o sobě a netřeba ji dále rozvádět.

Ale tím jsme se dostali od otázky, zda houby zdanit, či nikoli, dosti daleko. V každém případě je správné, že byla nastolena, a je správné, že se jí budeme seriózně zabývat. Příště probereme, jak by takový výběr houbové daně mohl probíhat.