Uronit slzu nad dějinami
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Po uvedení filmu Vlny v režii Jiřího Mádla následovala v tuzemských médiích vlna (ehm) až manifestačního nadšení. Sledoval jsem ji zdálky a v tom extatickém jednohlasu mi přišla až podezřelá. Konečně se v Česku zas natočil film evropského formátu! Světového formátu! Ve velkém sále Thermalu po premiéře následoval nebývale dlouhý potlesk. Vlastně se tam doteď tleskat nepřestalo. Odpusťte mírnou jízlivost, ten film ani jeho autoři za místy přepjaté reakce jistě nemohou. Do tak velikých výšin vyhnaná očekávání si navíc koledují o to, aby byla zklamána teď, když snímek vstupuje do tuzemských kin. Nedokážu odhadnout, zda se tak stane. Také proto, že nemám perspektivu těch, pro něž je Mádlův film primárně určen.
Mluví-li se v souvislosti s Vlnami o evropském či světovém filmu, je tím zřejmě míněno, že je to dílo univerzálně sdělné, vypráví sice o české historii (srpnové invazi v roce 1968 a předcházejícím období pražského jara), ale není v ní nějak „zamčené“. Neočekává od diváka, že přijde do kina náležitě připravený a vybavený znalostmi, aby mohl film pobrat. Strhne ho přehledně podaným dramatickým příběhem a velkými emocemi a formou, která dosahuje úrovně, jež je u globálně známých filmů běžná (Mádl jako o inspiraci mluvil o amerických dobovkách Argo a Dobrou noc a hodně štěstí). Z Vln je rovněž znát ambice zaměřená do Česka – dát zdejšímu divákovi film, který nebude po realizační stránce ušmudlaný zdejšími omezenými produkčními podmínkami a ukáže mu příběh sympatických českých hrdinů, nasazujících se v dramatických časech za dobrou věc. Vyprávět jejich příběh způsobem, jenž by dokázal zaujmout a nadchnout třeba i mladé lidi, pro které jsou rok 1968 a invaze armád Varšavské smlouvy do Československa mrtvá historie z učebnic. Mádlův film je těmto dvěma ambicím po všech stránkách uzpůsoben, v rozhovoru pro Respekt režisér s docela sympatickou otevřeností mluvil o tom, jak si při psaní scénáře často kladl za úkol zjednodušovat a zjednodušovat třeba i na úkor historické věrnosti, aby snaha vysvětlovat složitost dějin nepřipravila film o emotivnost v každé scéně, i o tom, jak se při výstavbě díla řídil americkými scenáristickými příručkami.
Výsledek jeho práce ale může být obtížněji přijatelný pro člověka, který popisované události jako mrtvou historii nevnímá. Rok 1968 je pro něj důležitou součástí i osobní historie, jakkoli si ho sám nepamatuje. Události té doby definovaly normalizační svět, v němž vyrůstal, třeba se i dlouhodobě promítly do života jeho rodiny, byly svého druhu legendou, ale i tématem, kterému se stálo za to věnovat, protože jistým způsobem bylo pořád živé. Vidí-li ho na plátně zpracované hollywoodským způsobem a s tomu odpovídající mírou simplifikace a přibližnosti, místy hraničící s absurditou, může mu to bránit v tom, aby se nechal strhnout. Nemyslím to ale jako odmítavou kritiku. Je to – mimo jiné – i symptom plynutí času, který s tím, jak tu definiční událost odstrkuje dál a dál do minula, rozostřuje taky její kontury a detaily, dělá z ní taky subjekt pro vyprávění, pro něž historická věrnost není prvořadě důležitá.
Mádlův film není rekonstrukce doby, ani se tak netváří. Část postav, jež v něm vystupují, je ale reálná. Odehrává se převážně v novinářském prostředí, v redakci Mezinárodního života někdejšího Československého rozhlasu. Pracovalo v ní mnoho výrazných osobností, z některých z nich se později staly výrazné postavy zdejšího disentu i porevoluční politiky (Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský, Jan Petránek, Karel Jezdinský, Věra Šťovíčková a další). Jejím vedoucím byl Milan Weiner (Stanislav Majer), stoupenec reformistického proudu v komunistické straně, který se snažil vytvořit v redakci svobodnější prostředí a držet se při práci víc novinářských standardů než ideologického zadání.
Do tohoto prostředí vstupuje hlavní postava filmu, Tomáš Havlík (Vojtěch Vodochodský), apolitický mladý muž, který se po smrti rodičů musí starat o dospívajícího bratra Pavla (Ondřej Stupka), vždy připraveného se do něčeho zaplést. Na rozdíl od něho je Tomáš spíš opatrná povaha, tíží ho odpovědnost a taky vědomí, že stačí málo, aby sourozence odvedla sociálka. Značně komplikovanou shodou okolností se stane technikem v redakci Mezinárodního života, otvírá mu to nové obzory, zároveň to na něj upozorní společenské obrodě nepřející temné síly, jež v něm uvidí možný nástroj infiltrace nepřátelského tábora. Postupem doby (děj filmu začíná na podzim 1967) se i Tomáš, jak se čím dál intenzivněji zapojuje do redakčního dění, nějakým způsobem aktivizuje a mění. Kromě něho ale Mádlův film sleduje i další postavy, Weinerovy boje na schůzích vedení Rozhlasu a také kauzy, jež tým Mezinárodního života „dělá“ a které mají výrazný vliv na tempo a podobu politických změn v zemi. Ty zastaví sovětská invaze v létě 1968, hrdinové filmu jí – podobně jako mnoho dalších lidí v Československu – statečně vzdorují a dosáhnou toho, aby Československý rozhlas vysílal dál navzdory plánům okupantů.
Hlavně jednoduše
Ty vnější atributy evropskosti a světovosti Mádlův film jistě má. Jeho realizační stránka je na zdejší poměry velkorysá, střih dynamický, rychlým přestříháváním mezi paralelně probíhajícími ději, jež spojuje nervní perkusivní hudba, mohou Vlny působit jako pokus o Christophera Nolana po česku. Snímek má délku přes dvě hodiny, plyne ale rychle, jeho jednotlivé složky mají na zdejší poměry vysoký řemeslný standard, archivní záběry jsou do filmu zařazovány citlivě a účelně. Prvních osmdesát, devadesát minut ale ta vrstva profesní zdatnosti zakrývá jakousi vypravěčskou nesoustředěnost. Jako kdyby to odhodlání zjednodušovat a jít v každé scéně tou nejkratší cestou k emocionálnímu účinku, o níž Jiří Mádl mluví, film jako celek rozbíjelo. Nejde jenom o to, že některé motivy a scény působí ahistoricky a přitažené za vlasy. Občas je těžké v nich odhalit elementární smysl.
Autorům se jistě podařilo dosáhnout cíle – jejich film je svižný a v základních věcech (kdo jsou ti dobří a kdo jsou ti špatní) přehledný i pro diváka nepřetíženého znalostmi. Platí ale za to i nějakou cenu, stává se zběžným a jaksi ztrácí váhu. Ve Vlnách je hodně postav, není proto čas na jejich prokreslenější charakteristiku, vykresleny jsou často dost plakátově a potřebou dostat děj žádoucím tempem z bodu A do bodu B trpí nejenom jejich charakterizace a motivace, ale někdy i prostá logika konání (možná během sestřihu z filmu nějaké scény vypadly, nevím). Vlny přeskakují mezi zobrazováním redakční práce a kauz a problémů, politických zápasů a Tomášovým vnitřním zápasem, nic z toho ale jako by nemělo velikou váhu, všechno běží doslova jako na drátkách, které postavy s jistotou dovedou, kam je potřeba, a pěkně načas, v tempu příliš vysokém na to, aby se některá z nich měla čas zastavit se a zeptat se: Proč? Celospolečenské dění v měsících před invazí je podané hodně reduktivně, do značné míry se smrskává na opakovaně užívaný motiv plakátu s tváří Alexandra Dubčeka a sloganem Svoboda slova. Vlny v prvních cca dvou třetinách filmu působí jako film o jedné redakci, jíž se skoro povedlo svrhnout režim, na poslední chvíli jí to ale překazila sovětská armáda.
A v té závěrečné „invazní“ pasáži film skutečně získává tu přímočarou emocionální sílu, o niž autoři usilovali. Může to být i tím, že zobrazují událost, k níž část publika má emocionální vztah, vyprávění se stává soustředěnějším, popisuje se v něm cosi velkého a silného, najednou není potřeba věci zjednodušovat, protože na postavy dolehla historická katastrofa, která život jistým způsobem zjednoduší sama – nutí člověka vybrat si stranu a dělat, co je potřeba. Autoři tu náležitou emocionální odpověď z publika dostávají prostředky místy opravdu silného kalibru (záběry na lid shromážděný v kostele kolem rozhlasového přijímače), smutné vyvrcholení doprovází chrámová píseň, navíc ta, již hrála kapela na Titaniku, když se loď potápěla. Ale stejně. Kdo by v takové chvíli nezaplakal...
Ty city, o něž tvůrcům šlo především, po většinu stopáže nevnášejí ani tolik dramata postav jako dobové písně. Asi nejsilnější mezi nimi je skladba Za vodou, za horou, kterou v roce 1969 natočili sourozenci Ulrychovi se skupinou Atlantis, není moc známá, deska s ní mohla vyjít až po revoluci. Krásný český pop song. Obsahuje tu jednoduchost a citovost, o niž autoři možná usilovali, často jich ale nebyli schopni dosáhnout vůbec, anebo jen v jakési náhražkové formě, tak si je museli „vypůjčit“. Ale někdy to zafunguje.