V tichosti
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Výběr letošního laureáta nejvyššího ocenění pro jednotlivce za architekturu stvrdilo vedoucí postavení Japonska v rámci této profese – žádná jiná země totiž nemá na kontě tolik držitelů a držitelek Pritzkerovy ceny. O Rikenu Jamamotovi (78) přitom až doteď věděl jen opravdu málokdo.
Bude hezky
„Pokaždé vstávám kolem půl sedmé ráno. Nakrmím zlaté rybičky a vyčistím kočičí záchod. Udělám si džus z jablek, pomerančů a zelí. Když krmím zlaté rybky, vidím na střechu domu přes uličku, protože akvárium se zlatými rybkami je na terase ve čtvrtém patře. Střecha třípatrového domu přes uličku je po okraj zaplněná různými rostlinami. Vyměňuji si ranní pozdravy se starou paní, která ty rostliny zalévá nebo věší prádlo na střeše. Začíná být docela teplo, že? Když už jsem u toho, pozdravím i stařenku, která o dva domy dál rovněž věší prádlo na střeše.“ Po přečtení těchto řádků si čtenář nebo čtenářka může snadno pomyslet, že jde o výňatek ze začátku nějaké povídky nebo jiného beletristického žánru. Nikoli. Právě takovými slovy popisuje japonský architekt Riken Jamamoto svůj vlastní rodinný dům Gazebo, který si dal postavit roku 1986 v Jokohamě. Slavní architekti a architektky jen málokdy sami píší o vlastních stavbách pro účely oficiálního představení projektu na webových stránkách a obvykle jde o více či méně technické zdůvodnění konkrétního návrhu a jeho architektonických kvalit. Už z těchto několika citovaných vět je přitom patrné, jaké hodnoty Jamamoto zastává.
Riken Jamamoto o sobě tvrdí, že mu design moc dobře nejde. Zato si prý velmi dobře všímá věcí, dějů a situací kolem sebe. Naučil se to už jako dítě, kdy žil v domě, ve kterém jeho matka zároveň provozovala lékárnu, takže byl v neustálém kontaktu s cizími lidmi a také během cest takřka po celém světě se svým mentorem, architektem Hiroshim Harou. Díky cestování Nepálem, Středozemím i Amerikou si prý uvědomil, že obce a města se sice od sebe na první pohled jasně liší, jejich „světy“ si jsou ale vlastně dost podobné. Japonská architektura má společné to, že se zajímá v první řadě o člověka a sociální vztahy, z čehož následně vychází samotná podoba staveb. A právě Jamamoto je toho skvělým dokladem.
Prakticky všechny projekty z dílny studia Jamamoto & Field Shop Co, které čerstvý laureát Pritzkerovy ceny založil začátkem sedmdesátých let, sdílejí důraz na posilování mezilidských vztahů. Toho dosahuje primárně otevřenými a sdílenými prostory, které vybízejí k setkávání lidí – a to nikoli jen uživatelů a uživatelek konkrétních budov mezi sebou navzájem, ale také se všemi dalšími, kteří se rozhodnou tato veřejně přístupná místa navštívit. Nehraje přitom roli, jestli jsou to obytné celky, kulturní stavby, nebo univerzity. Dokonce i hasičskou stanici v Hirošimě pojal Riken Jamamoto jako prosklenou stavbu s veřejným foyer, aby místní mohli být v kontaktu se sousedy, kteří za jejich bezpečí nasazují své životy.
Architektonický tmel
Zejména snaha propojovat a stmelovat místní obyvatele a obyvatelky vynesla již devátému japonskému architektovi prestižní Pritzkerovu cenu. „Jednou z věcí, které budeme ve městech budoucnosti nejvíc potřebovat, je prostřednictvím architektury vytvořit takové podmínky, které znásobí příležitosti pro setkávání a interakci lidí. Tím, že Jamamoto důsledně stírá hranici mezi veřejným a soukromým, přispívá pozitivně nad rámec zadání ke vzniku komunit,“ zdůvodnil letošní výběr laureáta předseda poroty Alejandro Aravena.
Jméno i dílo Rikena Jamamota přitom nebylo až dosud příliš známé ani mezi odbornou veřejností. Důvodem je fakt, že nikdy nepatřil mezi architektonickou „elitu“ hlasitě prezentující své názory do světa a netvoří prvoplánově líbivé nebo jinak nápadné stavby. To je ostatně jedním z poselství letošního udělení Pritzkerovy ceny – opravdu kvalitní architektura může stát tiše na pozadí života měst bez jakýchkoli fanfár.