Redaktor České televize Andreas Papadopulos na tiskové konferenci prezidentů Zelenského a Pavla předvedl typický neduh toho, čemu se dá říkat třeba veřejnoprávně-liberální monokultura či „legacy media“. Jeho otázka, jež mířila na to, jaký osud čeká proruské obyvatelstvo Ukrajiny, ne snad že by byla nepřípustná. Ale jako jedna z pouhých čtyř otázek (dvou pro české novináře), jež mohly na tiskovce zaznít? Tvrdých otázek z liberální perspektivy na Zelenského si lze představit řadu. Například proč jsou na Ukrajině zakázané soukromé televize. Ale je tohle opravdu ta příležitost?

Jenže redaktor zde bohužel pojal svou práci po vzoru novinářů bojujících proti Donaldu Trumpovi, jak to praktikoval třeba zpravodaj CNN v Bílém domě Jim Acosta. Zaprvé, novinář neklade prostě otázku, ale uděluje morální lekci – v tomto případě Papadopulos dal najevo, že zaujímá patřičně kritický postoj k problematickým momentům našich dějin. Zadruhé tak jako Acosta svou otázku zvěčnil na Twitteru, aby každý věděl, že to byla událost.

V případě Papadopulose ovšem tweet zvěčnil hlavně to, jak byla otázka chaoticky formulována. Lidé, „kteří žili na území nepřítele“? Oni žili na území Československé republiky, to byl ten problém. Není divu, že si Zelenskyj musel nechat otázku vysvětlit.

Někdo by měl zdejším novinářům vysvětlit, že tyhle manýry, za něž se novináři CNN navzájem poklepávali po ramenou, je stály spoustu diváků, protože jsou nesnesitelné.

A přesto byla Papadopulosova otázka v něčem nečekaně aktuální. Médii proletěla zpráva, že z tiskovky Zelenského byla vyvedena řádně akreditovaná novinářka, Ruska žijící v Praze, Farida Kurbangaleeva. Proč? Bylo to z iniciativy české strany, nebo ukrajinské? Oficiální vysvětlení není. Pohled na její mediální působení a kanál na Telegramu neukazuje, že by měla proputinovské sympatie či podporovala ruskou agresi. Vysvětlení může být jen dvoje. Buď Ukrajinci nesnesou v místnosti Rusa, a na to bychom ve vší zdvořilosti neměli přistupovat (Kurbangaleeva je navíc Tatarka), anebo opravdu představuje bezpečnostní riziko, a v tom případě je otázka, jak to, že je vůbec v Česku.

Nechutné je, že řada lidí komentujících zprávu na sociálních sítích byla nepokrytě spokojena, že ruka moci dopadla na Rusa. Absence vysvětlení jim nevadila, soudili, že BIS jistě koná správně (přitom o BIS nebyla ve zprávě zmínka). A jen houšť a větší kapky. Bohužel tu ve sporu o Ukrajinu máme dezoláty na obou stranách. Lidi, kteří si takto představují pomoc Ukrajině, není těžké si představit, jak po válce schvalují řádění „rabovacích gard“ v Sudetech.

Nikdo odnikud nevyhodí Rostislava Zorikova, zetě ředitele podniku vyrábějícího ruské balistické rakety, o jehož sladkém životě v Česku zveřejnila Navalného nadace video 10. května. Muž minulý týden zřejmě napadl ruského opozičního aktivistu. Oficiální stanovisko stále chybí. Jak se to stane, že nezdůvodněné vykázání jedné Rusky z tiskovky si získá ovace, zatímco jiný Rus nikoho nezajímá? Je to snad podvědomá lokajská uctivost k člověku, který má bentley a lamborghini?

Některé evropské země a organizace jsou znepokojeny tím, že Ukrajina má dostat kazetovou dělostřeleckou munici, jakou Rusko používá od začátku války. Podepsaly totiž nějaké smlouvy, které ji zakazují. Je to cena za desítky let morálního pozérství, jež ne snad jen ochromilo obranyschopnost Evropy, ale přímo vyřadilo samotný pojem obranyschopnosti z uvažování. Stálý aparát mnoha evropských ministerstev zahraničí je obsazen lidmi, kteří cítí tím větší životní uspokojení, čím víc mezinárodních smluv prosadí. Myslí si, že když jich bude dost, tak nakonec zruší válku.

Chcete ukázkový příklad pokrytectví, ale i obraz evropské bezpečnosti v kostce? Británie úmluvu z Osla, která tu munici zakazuje, podepsala, USA naštěstí ne. Britské armádě se při štábních cvičeních v posledních desetiletích opakovaně stalo, že se její vojska v pozemním boji dostala do defenzivy. A kdo je v představách velitelů vysekal ze šlamastyky? Zavolali si na pomoc americké dělostřelectvo s kazetovou municí!