Angličané si na nejnovější román nejznámějšího současného francouzského spisovatele museli počkat, kniha Annihilation tam vyšla 19. září, o celé dva roky později, než se pod názvem Zničit objevila v českých knihkupectvích. To s sebou nese i mediální kolečko, jehož se autor musí zhostit. Co asi enfant terrible provede tentokrát? Bude se mít český Twitter nad čím pohoršovat?

„Nemůžu jíst, aniž piju víno,“ vysvětluje spisovatel svůj modus operandi novinářce v krátké e-mailové výměně před setkáním. Obědvat se tedy bude v šest večer. „Pak už je po všem, nemůžu přestat pít, takže se snažím tu osudnou hodinu oddálit,“ dodává Mistr v předzvěsti blížícího se úctyhodného výkonu. Ještě než donesou předkrm, filety ze sledě, přednese historku o slavném kuchaři Françoisi Vatelovi, který měl uvařit rybu pro Ludvíka XIV., ale dodávka nedorazila, a tak si vzal život. Novinářka se vší silou snaží udržet rozhovor v mezích, a tak se raději ptá, co podle něho stojí za vzestupem francouzské krajní pravice. „Imigrace,“ odpovídá spisovatel bez váhání. A vzápětí dodává, že Paříž se celkově velmi zhoršila, a to kvůli velkému počtu cyklistů. A je to tady, poprvé se směji nahlas. Komedie může začít, Houellebecq se zjevně nudí a rozhodl se pobavit aspoň sám sebe.

Přinášejí hlavní chody. „Tatarák je opravdu dobrý,“ říká spisovatel. Chodí sem často? „Nikdy.“ Proč si tedy tu restauraci vybral? „Myslel jsem si, že je to typická francouzská kuchyně.“ Chacha. Tohle už je čirý dadaismus. Vrchol rozhovoru a důvod následné smršti, která se na Twitteru u morálně bezúhonných liberálů strhla, zajistilo, jak jinak, téma války Ruska s Ukrajinou. Co když Trump přestane podporovat Ukrajinu? ptá se novinářka. Jak krásně návodný dotaz! Co asi spisovatel provede, že? „To bude jen dobře,“ nezklame Houellebecq. Ale Ukrajinci chtějí přece osvobodit své území, děsí se naoko novinářka v očekávání sólokapra. „Co je mi po tom? Na začátku války jsem byl překvapený, protože jsem si myslel, že Ukrajina je ruská,“ říká. A dodává: „Je lepší, aby všechno šlo svou cestou“, čímž si na Twitteru podpisuje rozsudek. Spravedlivé rozhořčení nad nehorázností těchto výroků přece musí cítit každý, a kdo ne, sám je schvaluje.

No, já Houellebecqovi rozumím. Po dvou lahvích Château Lalande Cabardès bych pravděpodobně řekl něco podobného, jen aby řeč nestála. Propaguji svou knihu, odpovídám na otázky, které s ní nemají absolutně nic společného, očekává se asi, že mám názor na všechno a ideálně ten správný. Spisovatel samozřejmě ví, že Ukrajina není součástí Ruska, stejně jako ví, kdo je nový premiér Michel Barnier (předstírá, že ho nezná). Nejspíš si taky doma v mikrovlnce nepřipravuje mražená jídla jako jeho románoví antihrdinové, jak se pokouší později tvrdit („moje manželka vaří jen nějaké vegetariánské věci, to nejím“). Kdybych v reálném životě musel konverzovat s lidmi, kteří na Twitter píšou „Je až dojemný, jak se Houellebecq cítí ohrožen v Paříži, uprostřed stále ještě imperiální země, a nechápe, že proti ,podvolení‘, jak zní název jednoho jeho románu, jiná země bojuje teď a doopravdy, je to hňup“ nebo třeba „Konzervy mají svého spisovatele se vším všudy“ (ano, to máme, jmenuje se William S. Burroughs), pravděpodobně bych se jim taky už jen z principu snažil říct to, co je nejvíc rozčílí. Svými postoji podporuji diverzitu, například. Ale Twitter má jasno: Houellebecq je proruský šváb, případ uzavřen.

Obávám se, že svět je přece jen o trošičku složitější. A hlavně že v něm pod nánosem všech těch skautsky správných názorů (ještěže se ho neptali na Gazu), vybírání si táborů, kam patříme, a odsuzování čehokoli, co si sami nemyslíme, bohužel už nějak nezbývá místo pro tak podezřelé, matoucí a zraňující věci, jako jsou sarkasmus, temnější smysl pro humor, touha šokovat, vybočit z davu. Všechno tohle mimochodem najdete ve výborné Houellebecqově knize H. P. Lovecraft: Proti světu, proti životu, která v těchto dnech vychází. „Nemám moc rád lidi,“ povzdechne si spisovatel závěrem. „Dávám přednost psům, jsou příjemnější druh.“ Naprosto ho chápu, k tomu člověk ani nemusí mít ten Twitter.