Izrael sundal rukavice
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Minulý týden Izrael oznámil, že zabil v Gaze Azize Salhu. Ten nechvalně proslul v roce 2000, kdy dav Palestinců zlynčoval dva izraelské armádní rezervisty, kteří špatně zatočili a vjeli do středu Ramalláhu. Salha byl jedním z vrahů. Je zvěčněn na fotografii, kde davu ukazuje své zakrvácené ruce. Následně byl odsouzen na doživotí, ale v roce 2011 propuštěn v rámci výměny za Gilada Šalita, vojáka zadržovaného Hamásem. Nezdá se, že by Salha byl nějak vysoce postaveným teroristou. Jeho likvidace je hlavně zprávou Izraele nepřátelům: Dostaneme vás všechny.
Sedmý říjen 2023 je přelomový den v dějinách Blízkého východu. V regionu panoval několik let neobvyklý klid. Izrael uzavřel přelomovou dohodu se Spojenými arabskými emiráty a normalizoval s nimi vztahy. Šuškalo se, že podobná dohoda je na stole se Saúdskou Arábií. Ani v Gaze a na Západním břehu se víceméně nic nedělo. Izrael dokonce zvětšoval počet pracovních povolení pro Gazany. „Blízký východ je nejklidnější za poslední dvě dekády,“ prohlásil americký poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan. Osm dní nato hordy Hamásu vpadly do Izraele a zmasakrovaly na 1200 lidí a 251 odvlekli jako rukojmí.
Hamás jsou islamističtí fundamentalisté, ale zároveň se předpokládalo, že dokážou uvažovat pragmaticky a nespáchájí útok takového rozsahu, že by vyvolal drtivou izraelskou protirekaci. V podstatě převládl názor, že Hamás je spokojen s vládou v Gaze a občas vystřelí nějakou raketu pro PR účely, aby ukázal, že boj proti židovskému státu pokračuje. Z toho pramení i největší zpravodajská chyba v dějinách Izraele. Tajné služby měly dostatek náznaků, že Hamás chystá něco velkého, ale odmítaly tomu uvěřit.
Objevily se různé teorie, proč Hamás přerušil období relativního klidu a spáchal rozsáhlý pogrom. Někteří tvrdí, že přecenil Izraelce, a byl tak mnohem úspěšnější, než čekal. Také zmiňovaná dohoda ohledně Gilada Šalita, kdy byl vyměněn za 1027 vězňů, nastavila příliš vysoká očekávaní. Pokud byl Izrael ochoten učinit takovouto nevýhodnou dohodu kvůli jednomu muži, co nabídne za stovky rukojmích? Spekuluje se rovněž, že útok měl narušit izraelsko-saúdské sbližování. Další experti tvrdí, že pragmatismus Hamásu se vždy přeceňoval. Jsou to antisemitští islamisté, jiný důvod k útoku nepotřebovali.
Jestli Hamás plánoval, že konflikt bude probíhat jako obvykle, tedy že izraelské letectvo bude pár dní bombardovat Gazu, pak začne růst mezinárodní tlak na Izrael a upeče se nějaké příměří, tak se šeredně přepočítal. Zvěrstva byla taková, že Izrael dospěl k názoru, že Hamásu již nesmí být dovoleno existovat.
Po roce války Hamás ztratil schopnost působit jako ucelená bojová síla. Vede spíš guerillový odboj. Izrael se s jeho potíráním nijak nerozpakoval. Při ničení teroristické infrastruktury srovnal se zemí velké části Gazy. Gazanské ministerstvo zdravotnictví, jež je jen pod kontrolou Hamásu, uvádí přes 41 tisíc mrtvých Palestinců. Samozřejmě neříká, kolik z nich byli teroristé. Velká část hamásovského vedení je mrtvá. Zůstává v podstatě jenom Jáhja Sinvár, hlavní plánovač masakru 7. října. Nikdo o něm už několik týdnů neslyšel. Není jasné, jestli je mrtev, nebo jen přerušil veškerou komunikaci, protože nikomu nevěří. Nezvěstných zůstává rovněž 101 rukojmích.
Hamás je součástí takzvané „osy odporu” jak říká Írán systému svých vazalů a spřátelených organizací. Spadá sem režim Bašára Asada v Sýrii, Hútiové v Jemenu, nejrůznější milice v Iráku a Hizballáh v Libanonu. Posledně jmenovaný v solidaritě s Hamásem začal raketami ostřelovat severní Izrael, čímž donutil přes 60 tisíc lidí opustit své domovy. Tím se z konfliktu mezi Izraelem a Hamásem stala regionální válka.
Další na řadě
Hizballáh je další na řadě. Izrael nemůže dále tolerovat neobyvatelnost části území a neustálou raketovou hrozbu. Cílenými údery zabil celé nejvyšší velení Hizballáhu, včetně šéfa Hasana Nasralláha. Výbuchy pagerů a vysílaček eliminovaly „střední management“ hnutí. Minulý týden zahájil Izrael pozemní invazi do Libanonu, zatím se údajně omezuje pouze na pohraniční vesnice. Jejím konečným cílem zřejmě je zatlačení Hizballáhu za řeku Lítáni, jak nařizuje rezoluce OSN. Podle té v jižním Libanonu nesmějí být žádné ozbrojené skupiny kromě libanonské armády. Hizballáh ale nařízení dosud vesele ignoroval. Mise OSN UNIFIL ani libanonská armáda s tím nebyly ochotny cokoli dělat.
Izrael také soustavně bombarduje pozice a zařízení Islámských revolučních gard, jak se nazývají zvláštní jednotky Íránu, v oblasti. Ty samy páchají teroristické útoky a poskytují podporu Hizballáhu. Írán si samozřejmě nemůže soustavné rozebrání svých sil a ztrátu tváře dovolit. Poprvé v historii se rozhodl k přímému útoku na Izrael.
V dubnu vyslal na Izrael asi 300 raket a dronů, které se ale podařilo zlikvidovat. Nedávný druhý raketový útok Íránu byl nebezpečnější než ten první. Sice vypálil pouze 180 střel, ale šlo o moderní balistické rakety, jejichž doba letu se počítá na minuty, a ne na hodiny. Příprava je tím o mnoho složitější. Díky izraelskému a americkému letectvu, izraelské protivzdušné obraně, která je zřejmě nejlepší na světě, a velké dávce štěstí útok neměl v Izraeli vážné následky. Jedinou obětí je nebohý Palestinec, na kterého spadla raketa na Západním břehu.
Útoky vedly samozřejmě k úvahám, že je třeba přestat osekávat chapadla íránské chobotnice a jít přímo po hlavě. Mluví pro to i destrukce Hizballáhu. Ten měl sloužit jako pojistka pro případ, že by se Izrael rozhodl zaútočit na íránská jaderná zařízení. Pojistka již neexistuje.
Spekuluje se o dvou možných cílech. Prvním jsou právě místa spojená s íránským jaderným programem. Jejich zničením by ho Izrael mohl jednou provždy ukončit, jako se mu to podařilo v roce 1981, kdy bombardoval irácký reaktor Osirak, čímž překazil jaderné ambice Saddáma Husajna. Šlo by ale o mimořádně složitou operaci, Írán si je dobře vědom iráckého osudu a jeho jaderná zařízení jsou schovaná v hlubokých bunkrech.
Alternativou je zničení ropného terminálu na ostrově Kharg. Proudí tudy přes 90 % íránské ropy. Ta v roce 2023 představovala 83 % íránského exportu. Je tu sice záložní terminál Jask, hůř dosažitelný pro Izrael než Karg, ale zas k němu vede dlouhý ropovod, který přímo vybízí k přerušení. Jejich destrukce by pro Írán znamenala ekonomickou katastrofu. V momentě, kdy je režim neoblíbený a v zemi periodicky propukají nepokoje kvůli neutěšenému stavu hospodářství, to může pro vládu ajatolláhů znamenat velké, možná až existenční problémy.
Největší překážku nepředstavuje Írán, ale Spojené státy. Po prvním íránském útoku USA tlačily na Izrael, aby „přijal výhru“ a do ničeho se nepouštěl. Izrael se nakonec spokojil se symbolickým útokem na íránskou vojenskou základnu. Nyní se situace opakuje. Washington údajně vzkázal Jeruzalému, ať se zdrží útoků na íránská jaderná a ropná zařízení.
Dostáváme se k bodu, kdy čtenář zřejmě ví víc než autor. Podle serveru Axios se izraelská odpověď očekávala možní již v pondělí, tedy v den naší uzávěrky. Nebude ale příliš překvapivé, pokud izraelský premiér Benjamin Netanjahu bude ignorovat americká doporučení. Stalo se tak v případě Hizballáhu i třeba vstupu do Rafahu na jihu Gazy. Před oběma kroky USA varovaly, Izrael je přesto podnikl.
Pokud chce Netanjahu ustát americký tlak, má teď nejlepší možnost, Spojené státy jsou de facto bez prezidenta. Joe Biden neměl žádné veřejné vystoupení ve 43 dnech ze 75 po vzdání se kandidatury. Od 21. srpna údajně s Netanjahuem nepromluvil. Na jednání kabinetu ho doprovázela manželka Jill, v rozporu se všemi zvyklostmi. Vše to jsou náznaky, že USA momentálně jedou na autopilota. Jeruzalému zbývají nějaké tři měsíce na rázné kroky, jež mohou proměnit Blízký východ.
Pokud uspěje, může nás čekat opravdu období neobvyklého klidu. Zbavení se Hizballáhu je prvním krokem k obnově prosperity této země. Oslabený a ponížený Írán může stabilitu na Blízkém východě jen posílit. Může to obnovit sbližování arabských států s Izraelem. Ty totiž respektují hlavně sílu.
„Velká část zahraničněpolitického diskurzu ve Spojených státech a v Evropě vychází z nevyřčeného předpokladu, že diplomacie je alternativou k použití vojenské síly. Ve skutečné válce je její služebnicí,“ uvádí Eliot Cohen v magazínu The Atlantic. Zároveň připomíná slova Winstona Chruchilla: „Bitvy jsou hlavními milníky světských dějin. Moderní uvažování tuto neinspirativní pravdu nesnáší a historikové často považují rozhodnutí v poli za pouhé incidenty v dramatech politiky a diplomacie. Ale velké bitvy, ať už vyhrané, nebo prohrané, mění celý běh událostí, vytvářejí nová měřítka hodnot, nové nálady, novou atmosféru v armádách i v národech, jimž se všichni musejí přizpůsobit.“ Izraeli se naskýtá možnost zničit „osu odporu“ a přetvořit Blízký východ. Je to nebezpečné a riskantní. Ale jak řekl první premiér židovského státu David Ben Gurion: „Kdo nevěří na zázraky, není realista. V Izraeli musíte věřit na zázraky, abyste mohli být realisté.“