Titul nejlepší evropské stavby posledních dvou let míří do německého města na jihovýchodě spolkové země Dolní Sasko. Na první pohled jde o nenápadný pavilon místní technické univerzity, bližší prozkoumání však odhalí jeho rafinovanost, která naznačuje celkový vývoj stavební produkce blízké budoucnosti.

Letos naopak

Je to trochu paradoxní situace. Cena Evropské unie za současnou architekturu – Cena Miese van der Rohe, tedy nejprestižnější oborové ocenění na starém kontinentě udělované jednou za dva roky za konkrétní realizaci, má dvě kategorie: vyhlašuje se hlavní vítěz a cena pro začínající architekty. Hlavním vítězem se obvykle stávají dobře etablovaná jména, letos tomu ale bylo naopak. Laureáty Miesovy ceny za rok 2024 se totiž stali němečtí architekti Gustav Düsing (40) a Max Hacke (38) za svou vůbec první dokončenou budovu. Jsou nejmladšími laureáty tohoto ocenění. Svým věkem dokonce trumfli i letošní držitele ceny pro začínající architekty.

Gustav Düsing a Max Hacke založili své vlastní ateliéry v Berlíně roku 2015 po absolvování prestižní londýnské školy Architectural Association, kdy také proběhla architektonická soutěž na nový studijní pavilon Technické univerzity v Brunšviku. Přestože každý z nich založil vlastní ateliér, pro tuto soutěž spojili síly, což se ukázalo jako správné rozhodnutí. Jejich návrh se inspiroval tzv. superstrukturami šedesátých let, vizemi architektů o utopických strukturách levitujících nad zemí a nad městy, které se dokážou adaptovat na nové podmínky a situace. To je totiž podle Düsinga a Hackeho zásadní charakteristika moderního vzdělávacího prostředí. „Akademický svět v postpandemické době podléhá neustálým změnám, studijní pavilon jako sociální prostor nabízí odpovědi na otázku, jakou roli může hrát univerzitní kampus v budoucnosti, kdy přednášky a prezentace budou probíhat v digitálním prostoru a umělá inteligence zpochybní klasické modely výuky,“ zdůvodňují svůj přístup architekti.

Depo materiálu

Stavba uprostřed kampusu Technické univerzity v Brunšviku má podobu lehkého dvoupodlažního kvádru se všemi stranami kompletně prosklenými. Nic nenaznačuje, kde je průčelí nebo zadní část stavby – zcela záměrně. Dovnitř lze vstoupit hned devaterými různými dveřmi, což jen posilňuje záměr architektů vytvořit nehierarchický prostor jako opozici ke klasickým školním budovám s frontálním způsobem výuky. Půdorysné řešení přízemí je ponecháno nedefinované, aby se mohlo přizpůsobovat měnícím se programům a požadavkům. Horní část stavby není podlažím v pravém smyslu slova, ale tvoří ji sestava platforem propojených lávkami, díky kterým vznikají menší studovny nebo seminární místnosti, které lze uzavírat pomocí těžkých sytě žlutých závěsů. Celkově je interiér zařízen až neuvěřitelně čistě, to umožnily především duté pilíře konstrukce obsahující technologické rozvody i kanalizační svody. Pavilon slouží jako tiché pozadí dynamického studijního života, kterému se plně přizpůsobí za všech okolností.

Určitá lapidárnost stavby je daná tím, že je možné kompletně ji celou rozebrat a postavit znovu jinde, rozšířit nebo ekologicky zrecyklovat. To je soudobý přístup ekologicky nejprogresivnějších budov, u kterých se myslí na to, co s nimi bude po jejich dožití. Aby se nemusely demolovat jako betonové nebo cihlové konstrukce, jsou pojaty jako „depa“ stavebního materiálu čekajícího na další využití. Veškeré spoje tu jsou proto řešeny pomocí šroubů namísto svárů, podlahy z dřevěných panelů jsou jednoduše zasunuty do ocelových nosníků a také skla z fasády lze vyjmout.

Studijní pavilon vybrala mezinárodní porota Miesovy ceny z víc než tří set padesáti přihlášených realizací, které vznikly po Evropě během posledních dvou let. Do finálové pětice se letos vůbec poprvé v historii probojovala také stavba z České republiky, nová umělecká galerie Plato Ostrava, kterou porota vyzdvihla jako mimořádnou ukázku nakládání s památkami, veřejným prostorem i krajinou.