Čas je na straně stoupenců pokroku, dnešní spory o otázky genderu, pohled na minulost západní civilizace a další a další důvody kulturních válek jednou budou rozhodnuty jaksi biologicky. Lidé, kteří v nich hájí spíš konzervativnější stanoviska, jsou v naprosté většině starší. Je proto jenom otázka času, kdy vymřou, a s nimi z veřejného prostoru vymizí i jimi zastávaná stanoviska. Jistě ne úplně, ale stanou se natrvalo okrajovými, z jejich stoupenců se stane fakticky bezmocná menšina, která se bude moci nanejvýš scházet po hospodských saloncích a naštvaně tam hořekovat nad měnícím se světem. Plus minus takový výhled do budoucnosti ještě nedávno sdíleli mnozí lidé na obou stranách soudobého společenského rozdělení.

Tahle téměř jistota budoucího vývoje se ale v posledních měsících otřásá. Server Politico například minulý týden publikoval text, podle nějž některé (zdůrazňuji: některé) průzkumy naznačují, že nejmladší skupina amerických voličů se v souboji o prezidentství přiklání k Donaldu Trumpovi. Čím dál častěji se objevují texty, jejichž autoři na základě třeba drobných, ale signifikantních příznaků docházejí k závěru, že vlna tzv. woke aktivismu opadá, jeho vliv třeba v anglosaských společnostech se zmenšuje, respektive zůstává omezený na některé společenské sféry (univerzity, kulturní instituce a podobně) a v nějaké míře slábne i tam. Jako prostředek volebního boje se pokrokářské slogany věru neosvědčily ani mezi politickými stratégy z prostředí amerických demokratů a existuje shoda na tom, že jsou pro kampaň velice toxické. Jistě, v různých zemích se situace vyvíjí různě, v Česku oproti Západu vždycky existovalo nějaké fázové zpoždění, dá se čekat i v tomhle ohledu. A opakuji, není tu řeč o nějaké neotřesitelné jistotě, ale o možnosti, která se ale může dnes zdát pravděpodobnější než třeba před dvěma roky. Taky proto, že odpovídá nějaké dlouhodobé zkušenosti – po akci přichází reakce, po výkyvu na jednu stranu se kyvadlo vychýlí na tu druhou, po, řekněme, mánii přichází vystřízlivění, čas, kdy se lidé najednou začnou tvářit, že ty extrémní názory, které ještě nedávno s vášní hlásali, vlastně nikdy nezastávali. Mladí lidé mají sklon bouřit se proti autoritám a ve světě těch dnešních dospívajících v mnoha zemích Západu jsou těmi autoritami jejich pokrokářští učitelé a příslušníci dalších skupin, které se cítí povolány poučovat mládež.

Konzervativněji naladěným čtenářům mohou takové zvěsti znít radostně. Pokud by se ale naplnily, znamenalo by to také, že budou vystaveni vážnějším zkouškám než dnes. Že se budou muset vzdát narativu o statečné menšině, která nepřijímá šířící se totalitářskou mentalitu, lpí na tradičních svobodách a individuálních právech proti mocensky ambicióznímu establishmentu, odhodlanému „přeprogramovat“ společnost i jednotlivce. A také budou muset osvědčit svou deklarovanou oddanost individuálním svobodám a právům v situaci, kdy to třeba budou oni, kdo bude mít výraznější možnost je porušovat a omlouvat si zájmem nějaké své „dobré věci“. Nemohu říci, že by ve mně tahle představa navozovala pocit radostného optimismu. Mentalitu pokrokářských radikálů formovalo on-line prostředí s jeho zkratkovitostí, toxicitou a agresí. Myšlení a chování té přicházející reakce bude velmi pravděpodobně spoluutvářeno stejnými vlivy, jistě se bude lišit ideologií, jak moc se ale bude lišit mentalitou?

O soudobé pokrokářské levici její kritici často píší jako o kultu, nacházejí v některých jejích názorech a veřejném vystupování analogie s projevy náboženského zápalu. Samozřejmě zbaveného korekce, kterou pro věřícího člověka může představovat přesvědčení o existenci autority vyšší, než je on sám. A opět. Bude ta možná konzervativní reakce v tomhle ohledu úplně jiná? A proč by měla být? V tom horším případě čeká Západ nějaká ideologická proměna anebo změna rozložení sil na společenském a kulturním bojišti, duch doby ale může zůstat stejný.