„Jsi duch, la la la la la la la la la...“, to se tak krásně zpívá! Je to vlastně zároveň to jediné, čemu člověk může opravdu porozumět v surrealistickém textu Paris 1919 od Johna Calea, mého nejoblíbenějšího Welšana. Byl teď znovu v Praze a měl jsem to štěstí ho po letech slyšet naživo. Je mu o deset let víc, než mně, a já už nemám moc takových starších přátel, kteří by mi ukazovali cestu a dávali vědět, na co se mám připravit. John Cale, aniž by o tom mohl vědět, to tak dělal odedávna.

V pubertě jsme ho poslouchali ještě ve Velvet Underground, kapele úplně odlišné od všech ostatních, které jsme v šedesátých letech znali. Pak k nám přicházela různá Caleova sólova alba a člověk musel mít štěstí, aby našel někoho, kdo je přivezl z ciziny a nechal mu je přehrát na kazetu. Poslouchal jsem Calea doma, v autě na cestách za koncerty, a při jeho písni Strach jsem se jednou málem naboural. To, že se Caleovi podařilo zůstat svobodný ve světě showbyznysu, mě fascinovalo...

Pak se najednou otevřely hranice, a tak jsme se ženou utratili všechny peníze za návštěvu New Yorku a tam zase za lístky na koncert hudby Johna Calea a Davida Byrnea. Jejich skladby hrál symfonický orchestr. Seděli jsme na balkóně a najednou v lóži deset metrů pod námi John Cale. „Jdi za ním,“ provokovala mě žena, a já jsem šel. Podepsal mi program a já mu řekl: „We are from Czechoslovakia, we love you!“ Usmál se.

Nedlouho poté jsem seděl v Lucerně v první řadě a díval se svému idolu na ruce, když vystupoval sám s klavírem. Možná je to i na některých mých písničkách vidět. Za další rok, když se rozpadlo Československo, jsme se potkali v Arše, kam ho pozval Ondřej Hrab na otvírací koncert společně s tanečníkem Minem Tanakou. Martin Skřivan, který Calea provázel po Praze nás v zákulisí představil. Povídám šibalsky: „Ale my se známe! V New Yorku jsem vám přece říkal: We are from Czechoslovakia, we love you. Ale teď už můžu říct jenom we love you.“ A pak nám někdo udělal společné foto, o čemž starší z nás dvou neměl nejmenší tušení. Já ano, ale otočil jsem se k němu naschvál zády a předstíral, že mě přítomnost mé hvězdy vůbec nevzrušuje. Opak byl pravdou. Tu fotku mám moc rád.

V březnu 2006 slavil John Cale svoje narozeniny znovu v Arše. Na sobě měl sako, kravatu, šortky a tenisky a hrál jako o život. Poslouchal jsem, zíral jsem a říkal si: „Tohle si člověk může dovolit, když je mu šedesát čtyři!“ A zase jsem zatoužil být jako on.
A teď je mu už osmdesát jedna a zpíval v Arše jako pánbůh. Na jeho mohutném barytonu se čas nijak nepodepsal. Stál nasvícen s rozcuchanými vlasy s růžovým přelivem, hrál na klávesy nebo vydával syrové zvuky na elektrickou kytaru a nic se nezměnilo. Stáří bylo pro tento večer poraženo. Jel jsem tramvají z koncertu a říkal si, že když se takováhle hudba dá dělat v jednaosmdesáti, netřeba se bát budoucnosti. Jen aby nám všem přálo zdraví.

A ještě než jsem stačil vystoupit, uhnízdil se mi v hlavě znovu ten jeho starý song, i když ho tentokrát nezpíval: „Jsi duch, la la la la la la la la la...“