Pražské Divadlo Na Zábradlí uvedlo světovou premiéru nové inscenace, a třebaže samo nepoužilo toto spojení, jež je jinak v českém divadelním prostředí běžné, stojí za připomenutí a pozornost, jelikož lícuje s tím, co novinka zpracovává. Jmenuje se Bůh v Las Vegas a pojednává o „legendárním“ zájezdu populárních československých umělců do jednoho z center americké zábavy na konci šedesátých let. Titulním demiurgem je míněn Karel Gott, jenž na věhlasu zaoceánského varieté tehdy založil rozvoj své zdejší umělecké pověsti.

Našinec úspěšný ve světě je svůdné téma, protože pomáhá konejšit český mindrák. Ostatně to právě i ono oblíbené spojení „světová premiéra“, na něž je zdejší divadelní společnost zpravidla hrdá, možná dokonce vysazená, a náležitě je podtrhuje, i když je jasné, že takto avizované kusy se většinou nikde jinde hrát nebudou. V oblíbené společenské hře ale nejde o umění, je to záležitost existenciální. Tvůrci a diváci se v divadle – prostředí, jež hrálo zásadní úlohu při zachraňování češtiny a ustavování moderního českého národa – setkávají proto, aby se vzájemně podpořili ve své výjimečnosti a stvrdili smysl svého bytí spolupodílnictvím na něčem, v čem my malí Češi držíme prim, na co ještě nikdo jiný nepřišel a co pochopitelně pozvedá renomé nás všech na novou úroveň. Tento komplex malého národa, společenství či jazyka je přitom lichý, neboť čeština není malý kód: počet jejích mluvčích ji řadí zhruba doprostřed světové tabulky pořadí jazyků podle velikosti.

S autory inscenace – jsou jimi Petr Erbes a Boris Jedinák (spolu vymysleli námět, hru napsali i režírovali) – lze jistě souhlasit v tom, že stojí za zkoumání událost, o které se toho vlastně mnoho neví, ba o které se naopak desetiletí pouze tuší, protože jedinými zdroji jsou dávná osobní svědectví účastníků. To je ideální báze pro vznik legendy, tedy příspěvku k žánru zdánlivě staletí mrtvému, protože v naší racionální epoše nepotřebnému.

Zjištění, že mnohé údaje, které o účinkování našich umělců v Las Vegas máme, pocházejí víceméně z jediného zdroje, totiž od členů orchestru Ladislava Štaidla, a že jde zjevně o svědectví účelově upravovaná ve prospěch kariéry Karla Gotta, není nález tvůrců inscenace. Ví se to dlouho, naposledy o tom referoval Pavel Klusák v jedné z kapitol své knihy Gott: Československý příběh (2021). Na Klusáka se ostatně Erben s Jedinákem odvolávají, jeho kniha jim patrně byla inspirací, jistě východiskem – příslušnou kapitolu z ní přetiskují v programu k inscenaci. V něm také líčí, co všechno sami podnikli, aby zaplnili nejasnosti v dávném příběhu jednoho zábavního varieté a okolností, které jeho produkci a realizaci provázely (i o nich již píše Klusák, samozřejmě pouze ve vztahu ke Gottovi). Vyzpovídali žijící svědky, například hudebníka Antonína Gondolána či tanečnice Libuši Vrbickou a Ivanku Kubicovou, a zjistili, že jde ovšem o pramen nespolehlivý, nepřesný, neboť vzpomínky se někdy sice potkávají, zatímco jindy liší v podstatných detailech, nebo si odporují, či se dokonce přímo vylučují.

To je patrně nemohlo překvapit, jenže co s výsledným skóre na jevišti? Jak se vyrovnat s rozpory a s chybějícími údaji? Rozhodli se – a v tom už je s nimi vzhledem k výsledku třeba nesouhlasit –, že využijí způsoby, jež jsou pro Zábradlí typické a diváky scény nepřekvapí: a sice že místo souvislého vyprávění připraví koláž. Tento postup, spíš už metoda, však v případě této hry ukazuje své limity a slouží nakonec jako pobídka k úvahám, zda by už na Zábradlí neměli zkusit dělat divadlo jinak. Novinka je totiž překvapivě řídká, dokonce tak, že působí dojmem, jako by na to v průběhu příprav přišli sami tvůrci a nastavovali drama nesrozumitelným surreálnem.

Zpočátku se zdá, že by mohlo jít o vyprávění jednoho výlučného života, pro nějž zájezd do USA byl osudovou nešťastnou životní výhybkou. Na scénu vstupuje Antonín Šůra a při standupovém vystoupení s nadsázkou a humorem vypráví o tom, jak k Las Vegas přišel. Šůra je zapomenutý herec – v inscenaci ostatně jedinkrát nezazní jeho jméno; divák, který neví, o koho jde, se to může dočíst pouze v programu. Kdysi populární komik bohaté filmografie, velký komunista, herec tehdy běžného životopisu: kočující ochotník, který se vypracoval ve známého tvůrce. V Americe však neuspěje, protože jeho číslo producentům československého varieté nepřipadá vtipné, a tak ho vyškrtnou. Nikoli státní cenzura, ale komerční potenciál rozhodne – pro našince v těch časech něco nepochopitelného. Šůra zůstává na místě: nemůže pryč, má platnou smlouvu, bere plat, ale nevystupuje. Trápí se, pije, nudí se, neví, co s časem. Americký sen se mění v noční můru. Hvězda odkudsi z Východu se stává zajatcem západních komerčních vykořisťovatelů. Nakonec z dodnes neznámých důvodů emigruje, živí se jako malíř a lakýrník a umírá v necelých čtyřiceti letech při dopravní nehodě, při níž ho zlijí barvy, takže policie ho nějaký čas nesvede identifikovat. Z celého života přežije jediný počinek: blonďatý anděl ve filmu Hrátky s čertem, aniž publikum ví, kdo jej ztvárňuje.

Je to správně nalezený hrdina, dobře je i vybraný jeho představitel Michal Bednář, který Šůrovi vtiskl citlivost, naivitu, nepochopení. Potíž je, že tak ryzí tragikomický osud není vyždímán akcí, nýbrž je neustále upozaďován a je od něho odbíháno k jiným figurám, například ke gymnastice a olympijské vítězce Evě Bosákové, která se nejprve pohybuje kdesi v pozadí jako ta druhá, jíž bylo kromě Šůry zrušeno vystoupení, pak na scéně není, následně má jednu scénu se svým mladším já, jež do celku nezapadá, a pak už na scéně vůbec není. Ergo zbytná postava, takže se není co divit, že její představitelka Dita Kaplanová zdá se v roli ztracená. Stejně tak Magdaléna Sidonová v roli Jindry Horové neboli estébačky, jež má zájezd ideově dozorovat a jež se zblázní a začne sama sebe vnímat jako kovboje. Aspoň že Václav Vašák má výhodu, že svého Jiřího Středu coby tvůrce černého divadla hraje zakuklen do černé, takže není vidět a pohybuje se po jevišti jako oživlý stín. Sice je to také zcizování, ale tomuto se aspoň lze smát.

Rozbíhavé scény se ale věnují především kapelníkovi Ladislavu Štaidlovi a klavíristovi Rudolfu Roklovi. První – Vojtěch Vondráček v roli působí v kterékoli mimické sekvenci jako kopie svého otce Jana – se dvoří americké tanečnici, s kterou se fyzicky silně přitahují, jenže si nemají co říct, protože si nerozumějí (předloženo tím, že obě postavy hovoří česky o něčem jiném a různě, často protichůdně si vykládají svá gesta; podtrženo tím, že napoprvé je Štaidl nahý, patrně proto, že tak dáma lépe zhodnotí jeho charisma). Druhý – ztvárňuje ho standardně přepjatý Miroslav König – pije, potácí se pouští, naříká na to, jak fyzicky náročné a vyčerpávající je třikrát denně vystupovat před publikem. Obzvlášť před takovým, které u show konzumuje a nebaví se, protože vše předvedené již vidělo mockrát lépe v podání vlastních umělců.

Čili tématem inscenace má být poznání, že domácí hvězdný potenciál nestačí ani na americkou céčkovou scénu (A a B jsou samozřejmě Los Angeles a New York), a že tudíž nemohl zaujmout ani Karel Gott se svými kantilénami, protože publikum totéž dřív slyšelo od domácích zpěváků. Gottova postava je ve hře uchopena jako jedna ze šťastnějších: v podání Kateřiny Císařové (není to její první mužská figura, například v Národním divadle ztvárnila režiséra Karla Huga Hilara v inscenaci Za krásu) prochází inscenací jako němý svědek tehdejších dějů, jako panák schopný se kdykoli usmát a uklonit, který však v sobě má neustálou touhu po úspěchu u publika, proto je s to i banán jíst tak, jako by to byla pódiová show hodná potlesku plného sálu. Pokud jde o zpěv, je asi dobře, že se tvůrci nesnaží o nápodobu Gottova projevu, nýbrž se mu cíleně vzdalují a Císařová zpívá známé kusy nelidsky přes syntezátory (vlastně je to komentář k tomu, jak Gottův zpěv vnímat: jako stroj). I tak je ale nejvtipnější úvodní číslo, kdy Gott, Rokl a Štaidl pouze markýrují píseň a na pódiu se jejich představitelé v tichu svíjejí v pózách, které se všemi třemi interprety pamětníci mají spojené.

Když už se zdá, že zmar zůstane zmarem, dojde na nejhezčí scénu inscenace: Štaidl vysvětluje Šůrovi, proč není vtipný, přičemž sám není schopen správně převyprávět vtip. Trvá to pár minut, ale jsou vzácné – tudy se celek možná měl ubírat. Nespoléhat na komiku, nýbrž na jemnost. Zbývá otázka: odchází-li divák z inscenace o varieté, jež skončilo debaklem, s přesvědčením, že zhlédl debakl, znamená to, že se inscenace povedla, nebo nepovedla?

Bůh v Las Vegas. Koncept, scénář, režie: Petr Erbes a Boris Jedinák; scéna, kostýmy: Dragan Stojčevski; hudba: Tomáš Procházka; pohybová spolupráce: Dora Sulženko Hoštová. Hrají: Michal Bednář, Václav Vašák, Kateřina Císařová, Miloslav König, Vojtěch Vondráček a další. Délka inscenace: 105 minut bez přestávky. Psáno z premiéry 5. června 2024.