Jako špatný vtip mohly mnohým znít zprávy z minulých týdnů, podle nichž turecká armáda začala bombardovat pozice kurdských povstalců, vzdorujících v Sýrii a Iráku jako jedna z mála schopných pozemních sil samozvanému Islámskému státu (ISIS). Hoax to bohužel nebyl. Máloco nyní ilustruje zapeklitou situaci na Blízkém východě výstižněji než vztah Turků a Kurdů.
Jediný týden stačil, aby se z Turecka, zdánlivě nezúčastněného pozorovatele ničivých bojů v sousední Sýrii a Iráku, stal aktivní hráč s ambicí určovat regionální politiku.
Turecko zažilo malou volební revoluci. A podobně jako u té předchozí z roku 2002 jsou u toho postislamisté z AKP.
Ten problém je dnes příliš velkým soustem už i pro Ameriku, prohlásil na únorové přednášce v pražském institutu CEVRO generálmajor Jakov Amidror.
Jedenáct let stál v čele Turecka coby premiér, nyní se stal prvním přímo voleným prezidentem. Post v jeho rukou přestane znamenat figurku. Erdoganova vize „Nového Turecka“ znamená i nové pořádky, sdílení moci mezi ním a šéfem vlády. Toho fakticky vybere. Nynější problémy ekonomiky mu ale do karet příliš nehrají. Tlak na tureckou centrální banku, aby pomohla, tedy bude pokračovat a dost možná silněji. Erdogan chce být u moci nejméně ještě v roce 2023, kdy Turecko oslaví sto let od založení svého moderního státu.
