Turecko zažilo malou volební revoluci. A podobně jako u té předchozí z roku 2002 jsou u toho postislamisté z AKP. Zatímco tehdejší triumf znamenal i počátek téměř neomezeného vládnutí, nyní jsou smutným vítězem voleb. A aby nebylo otřesů málo: uspělo i nové uskupení HDP zastřešující menšiny od té kurdské po homosexuály. Co to přinese Turecku? A vzpomene si opět i na Západ?

Nejdřív malý návrat v čase. Psal se počátek května 2009 a Ahmet Davutoglu – pravá ruka tehdejšího premiéra a nynějšího prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana – byl čerstvě ministrem zahraničí. Na prvním setkání se zahraničními novináři (kde byl i autor těchto řádků) hýřil optimismem. Postislamisté ze Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) byli šest a půl let u moci a měli velké ambice: doma i za hranicemi. Turecko bude novým mostem mezi Evropou a Blízkým východem, dušoval se architekt „neoosmanské“ zahraniční politiky. Můžeme se přeci zároveň přátelit s Íránem a dalšími zeměmi regionu, nezpřetrhat vztahy s Izraelem a udržet i dobré svazky se Západem. Jak s NATO, kde už je Turecko zasloužilým (byť občas vzpurným) členem, tak s EU, kde má Ankara vyseděné místo v čekárně.

Po dekádě a půl s AKP u moci z těch představ moc nezbylo. Ze členství v Unii se stalo „netéma“ (zdaleka nejen tureckou vinou), s Aliancí to také není nic moc – podobně jako u druhé války s Irákem i při náletech na pozice Islámského státu se Ankara zdráhá poskytovat své geograficky výhodné letecké základny. Hlavním fiaskem je ale právě Sýrie. Horečná kampaň proti Asadově režimu nic nepřinesla, kromě vlny uprchlíků zaplavujících turecké území a – jistě nepravdivých – řečí o tom, jak Ankara přivírá oči nad přesuny islamistů bojujících proti vládě v Damašku.

Zpět k volbám, kde byl právě Davutoglu jednou z klíčových postav. Před rokem povýšil na premiéra a papírově vedl kampaň AKP. Kampaň ne zcela úspěšnou. Necelých 41 % hlasů by nemálo stran bralo všemi deseti, pro turecké postislamisty je to ale zklamání. Nejenže nezískali vytouženou „supervětšinu“ nutnou ke změně ústavy a posílení prezidentských pravomocí, ale ztratili i většinu nadpoloviční.

Důvodem je nejen klesající podpora AKP a poměrný volební systém, ale především úspěch Demokratické strany lidu (HDP). Teprve tři roky starému uskupení se podařilo zdolat nelehký 10% práh, který dříve sekulární proudy zavedly, aby za branami parlamentu zůstala „nepohodlná“ uskupení s kurdskými kořeny (navíc mluvíme o zemi s téměř 58 miliony registrovaných voličů, z nichž nyní přišlo k urnám 47 a půl milionu).

Předáci HDP zariskovali. Místo postavení nezávislých kandidátů – jak to prokurdské strany dělaly v minulosti, aby klauzuli obešly – šli nyní do voleb přímo. A především: rozhodili sítě i mimo kurdské vody, zacílili na liberální městské voliče. Na své kandidátky umístili nebývalé množství žen, a dokonce i jednoho otevřeně homosexuálního kandidáta. Stali se tak lákavou alternativou AKP pro ty, kteří už mají postislamistů dost, ovšem nechtěli to řešit hozením lístku zbylým dvěma větším stranám. Taktéž spíše levicově zaměřené, sekulární tradicionalistické republikánské CHP, byť i ta omladila a zpestřila kandidátky – ve snaze zbavit se nálepky dinosaurů žijících jen z odkazu „tatíčka“ Atatürka (republikáni zůstali u své obvyklé čtvrtiny hlasů). Anebo krajně pravicové MHP (mírně si polepšila na 16 %). Díky rozkročení i působení charismatického spolušéfa Selahattina Demirtase získala HDP solidních 13 %.

Volby byly jakýmsi referendem o prezidentu Erdoganovi, což i on sám takto stavěl. Loni se po více než desetiletém premiérování rozhodl pro přesun do prezidentského paláce a volby mu měly – pomocí „supervětšiny“ pro AKP – zajistit i více pravomocí. Nepovedlo se.

Erdoganovi se podařilo zajistit v zemi politickou stabilitu, ekonomický růst (teď už skomírající) a pozvednout, ne-li vytvořit jakousi novou střední třídu. AKP se zasadila o inkorporaci islámu do veřejného života, mimo jiné zrušením zákazů šátků pro ženy na veřejných místech. Erdogan upozadil tradičně mocnou armádu, vyrazil na zteč proti justici, hnal před soud kritiky z médií i sociálních sítí. A začalo přibývat nespokojených. Z nastolitele pořádku se začal stávat autoritářský vůdce. Předloni v Istanbulu vypukly protesty proti přestavění oblíbeného parku, před volbami se řešil jeho nový honosný palác.

Po volbách se odklidil do ústraní a jen vyzval k „zachování atmosféry stability“ – zřejmý odkaz k období politického chaosu, který Tureckem zmítal (nejen) v 90. letech. Jedno je ale jisté: Erdogan si dal vlastní gól. Možná gólů více. Pohrdl pokračováním premiérského angažmá a stal se prezidentem. A paradoxně si uškodil i tím, že zajistil příměří s kurdskými separatisty, jehož nepřímým následkem je právě i úspěch HDP. I tak Erdogan zůstane velkou postavou moderní turecké politiky. Jen prostě chtěl moc…