Svoboda projevu má najednou spoustu přátel, stala se z ní ta nejlajkovanější dáma na všech sociálních sítích. Po vyvraždění části redakce francouzského týdeníku Charlie Hebdo se z ní stalo téma prakticky pro všechny. Krveprolití v Paříži ale přišlo v době, kdy svoboda projevu v Evropě trpí útoky z různých stran, často od těch, kdo se k ní pod vlivem nedávných událostí teď manifestačně hlásí. Zároveň ta rozprava může působit jako dialog lidí s ucpanýma ušima, kteří o to víc křičí, čím méně slyší. Má to spoustu důvodů – třeba ten, že různé strany sporu za střelbou v redakci vidí naprosto odlišné příběhy, že smysl svobody projevu rozdílně chápou. A roli hraje i místní kontext – třeba právě v Česku, kde je situace ve srovnání se západem kontinentu atypická a vnímání otázek svobody projevu taky odlišné, pro někoho zpozdilé nebo prostě jiné, asynchronní. Místní varianta toho sporu může být zajímavá i tím, že linie, podle níž se česká společnost ve velké většině vzrušených veřejných debat rozděluje, v tomhle případě tak docela nesedí. Kdy se naposledy stalo, aby se Tomáš Halík dostal do rozepře s významnou částí „pravdolásky“?

Katolíci s radikální levicí v jednom šiku

Na tom, že je to odporný zločin, vystřílet větší část redakce týdeníku kvůli tomu, že otiskl karikatury proroka Mohameda, se – kromě fundamentalistů – shodnou prakticky všichni. Výrazně rozdílné pohledy ale existují na samotný akt otištění těch karikatur. Kriticky je hodnocený církevními představiteli, ale také některými představiteli a autory levice, spíš té radikálnější. Tu nábožensky motivovanou kritiku Charlie Hebdo formuloval mimo jiné také papež František v letadle cestou z Filipín. „Každá míra má svou důstojnost, existují nějaké meze. Není možné provokovat, urážet víru jiných, vysmívat se jí. Svoboda projevu je správná, je to i povinnost, která by ale měla být vykonávaná bez urážení. (...) Kdyby třeba můj dobrý přítel doktor Gasparri (organizátor papežských cest – pozn. aut.) použil sprosté slovo ve vztahu k mé matce, dostal by facku.“

Jako příklad levicové kritiky Charlie Hebdo uvedu text amerického publicisty Maxe Fischera: „… Francie vstřebala velký počet imigrantů, většinou muslimů, ze svých bývalých kolonií v severní a západní Africe. Tito imigranti a jejich potomci čelí systémové diskriminaci. Francouzská bílá většina, ať už katolická, nebo sekulární, je značně skeptická k představě, že by se tito imigranti mohli skutečně asimilovat nebo se stát Francouzi. Často se to projevuje nepřátelstvím k muslimům nebo islámu. V rámci francouzské kulturní války stojí Charlie Hebdo pevně na straně privilegované většiny a proti neprivilegovaným menšinám. Ano, občas kritizuje i katolictví, nejvíc je ale známý svými útoky na ty nejzranitelnější francouzské vrstvy. (...) Bojovat na vítězící straně a proti systémově znevýhodňované skupině, bojovat na straně mocných proti slabým, nevystihuje hodnoty, které by satira měla vyjadřovat.“

To, k čemu se ve dnech po pařížském vraždění Evropané masově hlásili, tedy podle těchto kritiků není jenom svoboda, její nedělitelnost nebo odvaha tváří v tvář výhrůžkám, ale taky obrana statu quo a zraňující výsměch slabšímu – nic moc odvážného, spíš naopak. Do kontextu historie pronásledování menšin v Evropě karikatury Charlie Hebdo zasazuje i Tomáš Halík, kterému „silně připomínají znevažující obrázky Židů v antisemitském tisku“ – týdeníkem znevažovaní muslimové se tak dostávají do obdobné situace jako kdysi štvaní Židé, v níž výsměch může být někde v podloží přicházejícího pogromu, nebo dokonce masového vyvražďování. Terorismus je v očích takto uvažujících bezvýhradně zavrženíhodný, akutnější nebezpečí ale představuje možná reakce většinové společnosti na něj, nárůst – módním termínem řečeno – islamofobie, předsudků, které mohou vést k ostrakizaci všech evropských muslimů včetně zákony dodržující většiny nebo i k nějaké formě masové perzekuce.

Dlužno podotknout, že tyto někdy dost apokalyptickým jazykem formulované obavy se zatím – naštěstí – nenaplnily, jakkoliv to tak při procházení některých koutů virtuálního světa nemusí působit. V tom skutečném světě se sice jistě objevily ojedinělé a odsouzeníhodné činy, o nějaké rozsáhlé vlně se ale moc mluvit nedá, ani v případě předcházejících teroristických útoků k ní nedošlo. Samozřejmě, když člověk přistoupí na nesmyslnou, ale v některých kruzích zřejmě sdílenou ekvivalenci, podle níž jsou blbé řeči v zásadě totéž co vražda, vnímá situaci asi jinak.

Prasata kreslit zakázáno

Existuje ovšem ještě další interpretace sporu o karikatury proroka Mohameda, která popisuje jiné, v mnohém opačné, mocenské rozložení než perzekvovaní a vysmívaní muslimové proti vládnoucím třídám, mocným tohoto světa a jejich stoupencům. Spor o karikatury Mohameda trvá už deset let. Odstartoval ho dánský deník Jyllands Posten, který jich otiskl několik – ve srovnání s těmi z Charlie Hebdo velmi umírněných. Po několika měsících, když skupina imámů z Dánska přijela na Blízký východ a kauzu tam – značně „přifouknutým“ způsobem – prezentovala, došlo v muslimských zemích k masovým protestům, hořely ambasády, umírali lidé. Dánský žurnalista a editor Flemming Rose, který akci s karikaturami vymyslel, ale tvrdí, že motivem pro ni nebyla snaha urazit muslimy „jen tak z plezíru“, protože to jde a udělá to rozruch.

Byla to podle něj reakce na změnu atmosféry ve společnosti, zaznamenal prý případy, kdy se lidé báli účastnit projektů, o nichž by se dalo předpokládat, že by mohly vzbudit pobouření mezi muslimy. Jako příklad se v době před publikací uváděla marná snaha sehnat ilustrátora pro knihu o Mohamedově životě, někteří oslovení odmítli s odkazem na obavy o svou bezpečnost. Jindy zas násilné protesty znemožnily akce na univerzitní půdě, kde se mělo předčítat z Koránu nemuslimskému publiku. Otištění karikatur tedy podle Roseho mělo být testem rozšířenosti autocenzury mezi dánskými kreslíři a žurnalisty, praktickým pokusem zjistit, do jaké míry se cítí být zastrašeni. Jistě, tezi o ušlechtilosti toho záměru nemusí každý věřit. Ale to základní pozorování, na němž byl založen, lze zpochybnit docela těžko.

Svoboda projevu by měla být nedělitelná, každý se může projevit (v mezích daných zákonem) a každý se také může předmětem nějakého svobodného projevu stát, může se o něm mluvit, psát, může být karikován (zatčení francouzského komika Dieudonného za facebookový post „Jsem Charlie Coullibally“ v té souvislosti představuje dost zřetelný příklad dvojího metru, ať už jsou zatčený i jeho názory sebeodpudivější). Není dost dobře představitelné, aby nějaká skupina obyvatel (třeba muslimové) měla v tomhle rámci nějaké výsadní postavení, aby se její city těšily speciální ochraně. A už vůbec není možné, aby toho postavení dosáhla zastrašováním a násilím – byť prováděným lidmi, kteří v jejích řadách představují nepočetnou menšinu. Mimo jiné proto, že tak vzniká precedens – násilí ve veřejném prostoru funguje skvěle, je to spolehlivá cesta dosáhnout svého. Publikování či nepublikování urážlivých materiálů je většinou otázka vkusu; ve chvíli, kdy se arbitrem vkusu stává maskovaný muž se samopalem, se ale mění v otázku principiální. A udržení svobody projevu v situaci takového nátlaku je jaksi nadřazené citové újmě těch, které to publikované pobuřuje, zraňuje.

Značnou publicitu mělo v posledních dnech rozhodnutí britského nakladatelství Oxford University Press doporučit ilustrátorům jím vydávaných dětských knih, aby nezobrazovali prasata. Za normálních okolností by se ten záměr dal brát jako trochu výstřední prkotina. Dokonce by se o něm třeba dalo diskutovat. Míra svobody nemusí být přímo úměrná četnosti výskytu obrazů prasete v knížkách pro děti. V situaci, kdy by nějaká ozbrojená a odhodlaná skupina začala hlásat: Každému, kdo nakreslí prase, uřízneme hlavu, se ale vše změní a je potřeba kreslit prasata. Argumenty papeže Františka, Tomáše Halíka, podle nichž si víra druhých zaslouží respekt a neměla by být samoúčelně urážená, mohou být vážné. Paradoxním důsledkem islamistického terorismu se ale může stát to, že nebude možné projevovat respekt vůči muslimům v evropských médiích a dalších sférách, aniž by to nevyvolávalo otázku, jestli ta úcta není jenom maskovaná hrůza, strach schovaný za fráze o harmonickém soužití kultur.

Země bez víry, společnost bez tabu

V jednom ohledu ale bývá argumentace stoupenců publikování Mohamedových karikatur chatrná – když začnou tvrdit, že ty obrázky přece neměly pobouřit muslimy en bloc, představovaly jenom výzvu pro ty z nich, kteří svoje chápání respektu chtějí prosazovat násilím. Samozřejmě se však dotkly všech – včetně těch, kteří terorismus odsuzují a třeba se proti němu i angažují. Musely, čímž se dostáváme k té dimenzi debaty o karikaturách, jež je v Česku velice výrazná. Papežovo přirovnání urážky víry k urážce matky může pro někoho působit nepřípadně, zvlášť když pokračoval zmínkou o násilné reakci. Narazil jí ale na rozšířený jev – nepochopení toho, jak může věřícího urážka jeho víry zasáhnout.

Nad sporem o karikatury kdekdo s opovržením kroutí hlavou – rozčiluje je to, že někdo nakreslil chlapíka v turbanu. Co je to za lidi? Žijeme v sekulární zemi, kde jsou věřící v menšině a kde představa nevěřící většiny o tom, co jaksi obnáší věřící být, je, mírně řečeno, mlhavá, častěji však žádná, nahrazená nějakou karikaturou vlastní výroby. Většina náboženskou zkušenost nejenom nesdílí, ale nemá o ní ani pojem a nezajímá se o ni.

Mít pojem a zajímat se jistě není žádná povinnost. Pokud ale někdo chce nějakým dílčím způsobem chápat svět, těžko se bez nějakého vhledu (to neznamená přijetí) do náboženského prožívání může obejít. Je to totiž způsob, jímž lidé po tisíciletí svět prožívali a jímž ho velká většina z nich prožívá i dneska. Jistě je možné ho odbýt jako překonanou věc, pro budoucnost irelevantní, jíž se není potřeba hlouběji zabývat, protože my už jsme dál, překonali jsme to, v časech zvítězivšího rozumu nemá cenu se zabývat nesmyslnými archaickými zvyklostmi, jsme už někde úplně jinde. Navzdory v téhle zemi rozšířeným představám ale náboženství ve světě zažívá spíš vzestup. Někoho to může vést k údivu nad tím, jak jsou lidé hloupí, k otázkám, jak dlouho ještě jim bude trvat, než přijmou moje fakta a vůbec budou chtít být takoví jako já. Třeba je nepřijmou nikdy a třeba pro to mají svoje důvody, které nemusejí nutně spočívat v nějaké jejich nedospělosti, zpozdilosti za Západem, chápaným jako avantgarda vývoje.

V Česku ještě pořád přežívá (možná spíš dožívá) chápání svobody projevu, jak se ustálilo v letech bezprostředně po převratu. Existují sice zákonná omezení – v praxi se týkají především propagace nacismu a rasové nesnášenlivosti –, dědictvím 90. let však je i přesvědčení, že každý zákaz nebo omezující tlak je z principu špatný, a to bez ohledu na to, jestli se týká šíření myšlenek, nebo třeba dostupnosti pornografie, že krajnost je jaksi z principu dobrá, zajímavá, zábavná, povznášející v tom smyslu, že nadřazuje člověka schopného ji vychutnat úzkoprsým masám. Ideálem společnosti jako kdyby byla absence jakýchkoli tabu, vedlejším produktem toho ovšem je, že překračování těch většinou už jen domnělých tabu jenom těžko může mít hodnotu, váhu, již takové krajní kroky mohou v některých případech mít, stává se laciným, snadným.

Svoboda versus politická korektnost

V debatách o svobodě projevu se často argumentuje příběhem Larryho Flynta, jak byl zpracován ve známém Formanově filmu Lid versus Larry Flint. Příběh jeho hrdiny je ale zhusta vnímaný posunutým způsobem – ne jako argument pro svobodu projevu pro všechny včetně bizarních figurek vyžívajících se v tom, že budí pohoršení. Ano, svobodná společnost by měla unést i Larryho Flynta, respektive snaha zavřít pusu lidem jeho typu může vést k důsledkům, které nakonec neblaze pocítí všichni. Způsob, jímž je figura hlavního hrdiny ve filmu idealizovaná, ale povzbuzuje jiné vidění – Larry Flynt dělá něco důležitého, je to osoba hodná následování a obdivu. O většině „Larry Flyntů tohoto světa“ se něco takového ovšem říct nedá.

Přibližně v době, kdy Česko a další postkomunistické země zažívaly explozi svobody projevu, mezi jejíž průvodní znaky patřilo i otevření prakticky neomezeného prostoru pro všelijaké formy buranství, začala v západních zemích sílit tzv. politická korektnost, snaha „očistit“ jazyk a vůbec veřejný život od jevů, které by mohli příslušníci vybraných skupin hodných ochrany pociťovat jako pohoršující či urážlivé. Často ale její projevy působí jako součást širší snahy transformovat veřejnou debatu a vůbec veřejný život tak, aby široké spektrum názorů z té debaty bylo předem vyloučeno, protože se nevejdou do úzce vymezeného a ostře sledovaného rámce.

Vytváří atmosféru, v níž jako by bylo žádoucí skenovat veřejný prostor a pátrat v něm po důvodech k pohoršení, přičemž z logiky věci vyplývá, že ty důvody jsou čím dál absurdnější. Tenhle typ procesů se nezastavuje sám od sebe, potřebuje se udržovat v chodu, nemůže proto uznat, že v něčem bylo už dosaženo rozumné meze. „Závislost“ na pohoršení se musí nějak živit. Metafora společnosti, jež tak může vzniknout, se dá najít v jiném Formanově filmu – Přeletu nad kukaččím hnízdem. Teroru Velké sestry, který je svým způsobem jemný a okázale dobře míněný a jehož smyslem je přivést pacienty k tomu, aby zanechali přízemních a zavrženíhodných spádů typu koukat se na baseball nebo popíjet ve společnosti prostitutek a místo toho si hezky sedli a pohovořili o svých problémech.

Islámský fundamentalismus je jistě v mnoha ohledech současné Evropě cizí nebo protikladný. V činech jeho evropských stoupenců, kteří na urážku reagují kalašnikovem, ale je možné vidět i šílenou, do krajnosti dovedenou karikaturu jedné z tváří evropského dneška. Stejně jako v nepochopitelných a děsivých videích, jež do světa šíří Islámský stát, není slyšet jenom jakýsi nám vzdálený pověrečný „středověk“, ale také krvavá a chladná racionalita evropským myšlením inspirovaných revolučních hnutí 20. století, pro něž teror byl rovněž ctností, nutnou pro dosažení vznešeného cíle. „Žijí mezi námi,“ zaznívá často po útocích, jako byl ten v Paříži, provedených lidmi, kteří se v Evropě narodili, aby jí pak tímhle ohavným způsobem dali najevo, že ji zavrhují. Ano, žijí mezi námi. Aby taky ne. Jistým způsobem jsou totiž „naši“.