Černobílý příběh o xenofobní, ustrašené postkomunistické střední Evropě a vůči přistěhovalcům otevřeném Západě, který dominuje domácí veřejné debatě, bledne hned při pohledu za západní hranici Německa. Vítací atmosféra, do níž koncem léta zhruba na dva měsíce sklouzli Němci, není žádným západním standardem. Průzkumy o vztahu lidí k masovému přistěhovalectví z muslimského světa z jednotlivých zemí Evropské ukazují, že většina jich je k migrantům podobně ostražitá jako Češi, Slováci nebo Maďaři. Třeba Dánové ještě víc. Německou vítací pozici sdílí jen Švédsko.

Sami migranti to velmi dobře vědí. Proto chtějí jen do Německa a Švédska. Netouží zůstat v Rakousku, nemíří do Nizozemska ani do Francie. To, že s výjimkou nás, Slováků a Maďarů všichni ostatní hlasovali pro Německem prosazované kvóty na přerozdělování uprchlíků, nevypovídá vůbec nic o vstřícnosti občanů těchto zemí k masové migraci. Naopak to, že vládnoucí elity bez ohledu na to, co si lidé v jejich zemích přejí, podlehly tlaku Berlína a Bruselu, řadu západních společností radikalizuje. Lidé mají pocit, že politici nehájí jejich zájmy, a hledají ty, kteří toho budou schopni.

Pařížská odpověď na německé vítání

Zemí, kde je to vidět nejsilněji, je Francie. Její soužití s Německem je klíčové pro budoucnost Evropy (nikoliv jen Evropské unie). Vztahy mezi Němci a Francouzi jsou po krizi Řecka a eura a přistěhovalecké krizi nejchladnější a zároveň nejvyhrocenější za poslední desítky let. To, že spolu kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Francoise Hollande promlouvají před Evropským parlamentem o tom, co si počít s migrací, je jen gesto zakrývající, jak se zájmy obou největších zemí EU dostaly do přímého rozporu. „Nenechte se mást oficiálními proslovy v Bruselu. Francouzi mají s Němci velké problémy. Jacques Attali, poradce francouzského prezidenta Hollanda, mluví o Německu jako o ,říši ďábla‘. Všimněte si, co říká Marine Le Penová: Merkelová je otevřená k uprchlíkům, protože si chce přivézt levné otroky do továren a starobinců. A je to dnes nejpopulárnější francouzská politička. To je dost podstatná výpověď o Francii. Pravicová Le Penová a levicový Attali nemají jinak skoro nic společného. Odpor k Německu a jeho vstřícnosti k přistěhovalcům je ale spojuje. Ve Francii nenajdete zleva doprava politickou stranu, která by na to měla jiný názor. Francie je velmi, velmi antiněmecká,“ řekl v rozhovoru pro Týdeník Echo Markus Kerber, známý německý ekonom dlouhodobě žijící v Paříži.

Dá se dokonce říct, že vítací atmosféra v Německu, provázená bezradností a nerozhodností, jak se s desítkami tisíc přistěhovalců vyrovnat, radikalizuje Francii. Naopak jednou z motivací Němců, proč se tak entuziasticky proudům migrantů otevřeli, byla snaha ukázat morální a etickou převahu nad uzavřenou Francií. Hospodářskou převahu si pojistili od startu společné měny. Obě země do ní vstupovaly na podobné ekonomické úrovni. Francouzi dosahovali ekonomického výkonu v přepočtu na obyvatele na 113 procentech průměru EU, Němci měli 115 procent. Od té doby se dostali na 124 procent, Francouzi spadli na 107 procent. Berlín zažívá hospodářský boom, má nejnižší nezaměstnanost v EU. Ale už teď mu s jeho stárnoucí společností a málo dětmi chybí do rozjeté ekonomiky desítky tisíc lidí snad ve všech profesích – od zdravotních sestřiček po inženýry. Paříž se naopak dlouhodobě nemůže probrat z útlumu a zbavit se dvouciferné nezaměstnanosti. Na druhé straně má jedny z nejlepších demografických vyhlídek z celé Evropy a hodně dětí.

Zájmy obou zemí jsou velmi rozdílné. Němci přistěhovalce potřebují. Francouzi, podobně jako Britové, nikoli. Přes ekonomickou dominanci Německu dlouhodobě chybělo to, čemu se říká měkká síla. Schopnost fascinovat a přitahovat ostatní, aby vás toužili napodobovat a být jako vy. V poslední době Němci tu fascinující měkkou sílu chtějí ukazovat v tom, že budou kombinací ekonomicky nejvýkonnějšího a zároveň nejprogresivnějšího, ekologicky nejuvědomělejšího a nejsoucitnějšího. Příliv migrantů byl ideální příležitostí, na níž mohli svůj soucit a humanitu předvést.

Lákáme homosexuály i muslimy

Víc než samotné Německo to mění Francii. Už při kulminaci řecké krize se stala nejpopulárnější stranou Národní fronta Marine Le Penové. Když měli Francouzi v průzkumech odpovědět, koho by volili za prezidenta, kdyby se volby konaly teď, 29 procent z nich bylo připraveno hlasovat pro Národní frontu. Dvě tradiční strany, pravicoví republikáni a levicoví socialisté, kteří se v Elysejském paláci střídaly po celou dobu páté republiky, s odstupem zaostávaly.

Teď ale přijde skutečný test: 6. a 13. prosince jdou Francouzi hlasovat ve dvou kolech regionálních voleb. Celostátní průzkumy vede Národní fronta s 28 procenty. Následují republikáni vedení exprezidentem Nicolasem Sarkozym se 27 a socialisté současného prezidenta Francoise Hollanda s 21 procenty. Samotná Marine Le Penová kandiduje v regionu Nord-Pas-de-Calais-Picardie. Vede tam průzkumy s 42 procenty, s velkým náskokem před republikány i socialisty. Tento region přitom býval tradiční levicovou baštou a téměř vždy zde vítězili socialisté. Přístavní město Calais s obrovským uprchlickým táborem zvaným Džungle při vjezdu do Lamanšského tunelu do Británie je ale dnes pro Francouze hlavním symbolem nezvládnuté migrační krize.

Pro pochopení toho, co se dnes ve Francie děje, je zásadní porozumět právě fenoménu Národní fronty. Když ji ještě před čtyřmi lety vedl otec Le Penové Jean-Marie, bývala to klasická xenofobní strana krajní pravice. Nepřijatelná pro kohokoliv ze sofistikovaných francouzských středních vrstev. Od chvíle, kdy ji v roce 2011 převzala Marine, ji začala cílevědomě transformovat do široce rozkročené, pro nejrůznější společenské vrstvy přijatelné strany. Snaží se přitahovat voliče z vrstev, proti nimž kdysi její otec vystupoval. A zabírá to. Marine Le Penová získává na svou stranu intelektuální elity, menšiny a usiluje o hlasy muslimských voličů.

Pařížská univerzita Science Po je tradičně vysoce ceněnou almou mater francouzských elit a establishmentu. Když to chcete v jedné z nejvíce třídních a kastovních zemí Evropy někam dotáhnout v politice, diplomacii, justici, byznysu a vůbec nejvyšších patrech společnosti, zamíříte zpravidla nejdříve právě sem. Tady taky potkáte všechny důležité lidi, se kterými se v příštích desítkách let budete při řízení země potkávat.

Na Science Po se před pár týdny odehrály studentské volby. V nich mělo 13 tisíc studentů po dvou hlasech. Mohli je dát politickým stranám a spolkům, které tady chtěly mít své pobočky s právem ovlivňoval chod této prestižní pařížské instituce. Podmínkou pro založení buňky bylo překonání laťky 120 hlasů. Jako první ji zvládli republikáni vedení exprezidentem Nicolasem Sarkozym. Studentskou dvojkou se stala Národní fronta Marine Le Penové.

Je to zásadní průlom, který symbolicky dost vypovídá o náladách ve Francii. Pařížské univerzity bývaly tradičně epicentrem progresivistické levice. Čím prestižnější, tím zpravidla levicovější. Pařížská kavárna bývala výrazně nalevo od té pražské sluníčkářské. A samotná Science Po bývala tou baštou establishmentu, na nějž Le Penová útočila.

Teď přebírá území protivníků. „Studenti těch nejlepších škol chápou přirozeně mezi prvními, že konformismus starých elit je vyčpělý, a obrací se k patriotismu,“ prohlásil Florian Philippot. Jeden z pěti místopředsedů strany, který vedl prezidentskou kampaň Le Penové v roce 2012. A také jeden ze symbolů, jak rychle a promyšleně se nacionalisté snaží měnit v široce přijatelnou, seriózní pravicovou stranu. Když loni v prosinci bulvární časopis Closer napsal, že Philippot je homosexuál, a přidal fotky s jeho gay partnerem na výletě ve Vídni, pobočník Le Penové prohlásil, že Národní fronta není žádná „gayům přátelská“ strana, a zároveň vůbec není těžké se v ní jako homosexuál cítit dobře. To je přesně ta politika široké přijatelnosti a ořezávání extrémních rysů, na níž Marine Le Penová cílevědomě pracuje.

Multietnická a unikulturní

V Lyonu začal 20. října soudní proces s Marine Le Penovou. Je obviněna z toho, že rozdmýchávala rasovou nenávist tím, že na shromáždění před pěti lety přirovnala modlení muslimů k nacistické okupaci. „Někteří lidé rádi mluví o druhé světové válce a okupaci. Tak mluvme o okupaci – protože to je to, co se tady teď děje. Nejsou tu žádné tanky, vojáci, ale pořád to je okupace, která dopadá na lidi.“ Za tento výrok ji žalovali lidskoprávní aktivisté. Francie je zemí s vůbec největší muslimskou populací v Evropě. Podle různých odhadů tvoří sedm až deset procent obyvatel. Rok po žalovaném výroku Le Penové jim socialisty vedená Paříž zakázala modlit se na ulici. Ve stejném roce se Francie stala první zemí EU, která zakázala muslimkám plně si zakrývat tvář. Šátky a další náboženské symboly jsou ve školách zakázány už deset let.

Marine Le Penová je nadšená, že soud začal právě teď. Lepší kampaň před zásadními regionálním volbami si nemohla přát. Ve stejné chvíli se začala pokoušet získat hlasy muslimských voličů. Do schránek obyvatel přistěhovaleckých pařížských předměstí, kam se často bojí zajíždět policisté i sanitky, míří 600 tisíc speciálních brožurek s tváří Marine Le Penové. Národní fronta se snaží narýsovat novou linii patriotismu. Na jedné straně jsou Francouzi všech vyznání, občané republiky. Na druhé přistěhovalci, před nimiž je třeba zemi chránit. „V naší snaze o hlasy muslimů nevidím žádný rozpor,“ říká ve francouzském týdeníku Le Point Wallerand de Saint Just, který za Národní frontu kandiduje právě v předměstském regionu na severu Paříže, v jedné z nejproblematičtějších oblastí vůbec. „Usilujeme o hlasy francouzských muslimů, nikoliv fundamentalistů. A chceme jim dát jasně najevo, že v nich vidíme především francouzské občany.“

Národní fronta sází na to, že muslimové, kteří v posledních volbách tradičně hlasovali pro socialisty a další levicové strany, jsou frustrovaní z toho, že pro ně tyto strany vůbec nic neudělaly. Le Penová se snaží lákat na to, že právě ona je schopná zařídit, aby se sídliště, kam se bojí jezdit policisté i lékaři, stala místem ke slušnému životu. V roce 2012 získali socialisté 86 procent hlasů muslimských voličů. „Pro nás už je nějakou dobu mimo jakoukoliv intelektuální debatu, že Francie je multietnická, ale unikulturní země,“ říká Sébastien Chenu, poradce Le Penové pro oslovování muslimských vrstev. „Muslimové, kteří volili Hollanda, se proti němu začnou masivně obracet.“ Průzkumy jeho slova potvrzují.

Mediální blackout a pokrytectví

Jedna věc je nabídka čím dál uměřenější, široce přijatelné politiky, kterou Le Penová Francouzům dává. Druhou stranou její sílící podpory je však frustrace nejrůznějších společenských vrstev z toho, jak tradiční politické strany nejsou schopny obhájit jejich zájmy. V Paříži politici dlouhodobě hrají dvojí hru, kdy doma říkají voličům něco úplně jiného, než pak prosazují v evropské politice. Velká část médií tuto pokryteckou hru přikrývá, mimo jiné i proto, že jsou závislá na vládních dotacích. Ty inkasují všechny tři velké deníky – Le Figaro, Le Monde a Libération –, které udávají tón veřejné debaty.

Když v létě přišel poprvé předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker s nápadem na povinné kvóty na přerozdělování migrantů, byla Paříž ostře proti. Prezident Hollande ale Angele Merkelové postupně pod sílícím tlakem ustupoval. Aniž by se to doma voličům obtěžoval vysvětlovat. Ještě den před klíčovou říjnovou schůzkou ministrů vnitra, kde byly povinné kvóty silově protlačeny, sebevědomě prohlašoval v televizi, že „Francie je schopná přijmout několik stovek, možná dokonce jeden tisíc přistěhovalců“. Vzápětí hlasoval francouzský ministr vnitra pro povinné kvóty, jež Paříž zavazují k přijetí několika desítek tisíc migrantů. A den nato na summitu hlav států už Hollande osobně peskoval maďarského premiéra Viktora Orbán, že nectí evropské hodnoty.

Toto pokrytectví není žádná specialita socialistů. Když v roce 2010 začala „záchrana“ eurozóny, Nicolas Sarkozy s vážnou tváří přesvědčoval Francouze, že do Řecka posílají několik desítek milionů eur. Ve skutečnosti posílali desítky miliard. A média nechala v tomto úmyslném nevědomí plynout veřejnou debatu.

Francouzský spisovatel Michel Houllebecque popisuje v knize Podvolení (česky nakladatelství Odeon), která vyšla v den útok teroristů na pařížskou redakci levicového satirického týdeníku Charlie Hebdo, jak se pod sílícím vlivem muslimů a napětí, které ve společnosti doutná, stává z Národní fronty nejsilnější strana. Jedním z důležitých motivů nástupu k moci je mediální blackout. Média v intelektuálním kartelu s korektní elitou o společenském napětí vůbec nereferují, aby nepřitahovala pozornost lidí k nepříjemným tématům, a nezvyšovala tím podporu Národní fronty. Jenže lidé pochopitelné cítí, že se něco děje. A přestávají elitám věřit zcela. „Jak můžete věřit někomu, kdo úplně rezignoval na hájení věcí, které jsou pro vás zásadní?“ přemítá Houllebecqův hrdina Francois.

Poslední měsíce ukazují, že Francie se vydala trochu jiným směrem, než romanopisec čekal. Mediální blackout se prolomil. Marine Le Penová dostává v médiích větší prostor než její konkurenti z tradičních stran. Zatím je těžké říct, co přesně ten obrat způsobilo. Jestli v tom hraje podstatnější roli její cílevědomý pochod do hlavního proudu, nebo touha názorových lídrů jet ve vlaku s příštím vítězem.

Francie ukazuje, kam až to může zemi zavést, když aktivistické elity, přesvědčené o své morální nadřazenosti, ignorují zájmy většiny společnosti.