Jsme zvláštní země, která má sklony dělat přesný opak toho, co je potřeba. Když procházela česká ekonomika po roce 2008 hlubokou recesí, vláda tvrdě šetřila a opakovaně zvedala daně. Pomohla tím společnosti zabřednout do nihilismu, z něhož vzešla ztráta důvěry a antikorupční hysterie, která spořivou vládu smetla a postavila základy oligarchie.

Pak se najednou lidé z nihilismu probrali a trefilo se to zrovna do chvíle, kdy nastupovala nová vláda Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše. Oni sami nemají na současném ekonomickém boomu žádnou zásluhu. Ekonomika se nastartovala, protože lidé se znovu osmělili a začali utrácet a firmy investovat. Žádné vyšší vládní výdaje, které kabinet začal po nástupu do hospodářství pumpovat, na současném vzestupu nemají podstatnou zásluhu. A už vůbec ho neovlivnilo lepší řízení státu, které slibuje Andrej Babiš. Nic ze svých velkých slibů zatím nepřevedl do reality. Vláda měla jen štěstí, že nastoupila zrovna na začátku boomu.

Opožděné reflexy

Ten bod zlomu, kdy se nihilismus najednou otáčí v euforii, se velmi špatně odhaduje. Zvlášť u nás, kde zatím nemáme delší zkušenost, že vzestupy a pády životní úrovně se prostě střídají. Ten rok 2009 byla teprve naše druhá recese. „Od roku 1993 do roku 2008 jsme žili v euforii, mysleli jsme si, že to bude pokračovat donekonečna. Pak jsme spadli do krize a lidé si zase mysleli, že ta krize bude pokračovat donekonečna. Pak se najednou z blbé nálady dostanete, protože se díváte kolem sebe a vidíte: vždyť mně rostou úspory. Vždyť nepřicházím o práci. Furt se všude píše, že ekonomika roste. Tak si řeknete: Máňo, tak si konečně koupíme tu ledničku, když je tak dobře. A najednou se to rozjede. Když firmy vidí, že lidé začali utrácet, začnou konečně investovat. Je to zase sebenaplňující se očekávání,“ říká generální ředitel České spořitelny a jeden z nejzajímavěji uvažujících českých ekonomů Pavel Kysilka.

Právě on při té dlouhé éře nihilismu zdůrazňoval, že si svou náturou sami hospodářský pád uháníme, a přirovnával Českou republiku k člověku, který má zdravé tělo, ale nemocnou hlavu. „Vnímání má velmi často zpoždění za realitou. A u nás to trvá déle než jinde. Až příště přijde krize, tak se průmysl během dvou měsíců propadne z růstu sedm procent do minus deseti. A lidem bude trvat rok, než zjistí, že je blbě. A furt budou ještě utrácet,“ říká Kysilka.

To teď platí pro vládu, která stále opakuje, jak je potřeba zvednout zemi investicemi a státními útratami z krize i za cenu obrovských rozpočtových schodků. Podobně jako Nečasův kabinet v krizi dělá přesný opak toho, co by bylo v časech rekordního vzestupu třeba dělat. Kdy jindy by měl stát být schopen žít přinejmenším bez rozpočtových schodků, nebo dokonce s přebytky ve veřejných financích?

Česká republika zažívá třetí největší hospodářský boom od svého vzniku. Rychleji než nyní ekonomika rostla krátce jen v letech 1995 a 1996, než ji ztlumila recese roku 1997. A pak během období nejdelšího a nejvyššího růstu v letech 2004 až 2007, kdy to dotáhla až na rekordní vzestup 6,9 procenta z roku 2006. Teď jsme s růstem 4,4 procenta nejrychlejší ekonomikou celé Evropské unie.

Rozjetá ekonomika bez vládních zásahů

Obrázek české ekonomiky téměř nemá chybu. Tou jedinou je počínání Sobotkovy vlády. Kromě zmíněného nejrychlejšího růstu ekonomiky máme i druhou nejnižší nezaměstnanost v Evropské unii. Méně než našich 5,1 procenta má jen sousední Německo. Jen pro lepší představu, jak se žije jinde: průměr Evropské unie je 10,9 procenta. Vynikáme i ve středoevropském srovnání: Maďaři mají 7 procent lidí bez práce, Poláci 7,7 a Slováci 11,8 procenta. Především ale v zemi pracuje vůbec nejvíc lidí od chvíle, kdy se zaměstnanost začala v roce 1993 měřit. Vůbec poprvé jsme se dostali nad hranici, kdy je v práci více než 70 procent lidí v produktivním věku. Tato laťka je považovaná za znak velmi výkonné a dobře fungující ekonomiky. V Unii jí zpravidla dosahují jen skandinávské země, Německo, Nizozemsko, Velká Británie a Irsko. Zjednodušeně řečeno země se severozápadní mentalitou. Za posledního dlouhého boomu v roce 2004 až 2007 jsme se na tuto laťku nebyli schopni dostat. To má dvě vysvětlení. Pravicové vlády v letech 2006 až 2013 zpřísnily některého sociální zákony, takže život na podpoře a zneužívání sociálního systému už zdaleka nejsou tak snadné jako před jejich nástupem. Lidé také za dlouhé recese po roce 2008 viděli, jak traumatizující je ztráta místa a jak těžké je najít si jiné. Takže si začali práce více vážit.

Tím dobré výsledky jen začínají. Vývoz stoupá o 6,7 procenta. Přebytek v obchodu se zeměmi Evropské unie, kam míří tři čtvrtiny našich vývozů, dosahuje rekordních hodnot. Průmysl stoupá o rekordních 7,7 procenta. Nové zakázky firem o 2,2 procenta. Tržby obchodníků stoupají o 6,7 procenta, stavebnictví dokonce o 12,3 procenta. Prodej nových aut roste o rekordních 22 procent.

Odvrácenou stranou silné prosperity byl donedávna jen velmi slabý růst platů. I to se teď začalo otáčet. V soukromých firmách si lidé reálně polepšili o 2,5 procenta. Ve veřejných službách dokonce o 3,6 procenta.

Když se detailně podíváte do statistik, díky čemu ekonomika roste, zjistíte, že hlavní roli hrají útraty domácností, investice a výsledky vývozců. Vládní útraty, jimž prezident Miloš Zeman i ministr financí Andrej Babiš říkají veřejné investice, stoupají jen o 2,5 procenta.

Dá se tedy říct, že ekonomika je takto rozjetá bez jakýchkoliv vládních zásahů. Toto není hospodářský růst, který by tady nastartovali Bohuslav Sobotka a Andrej Babiš. Mají ale štěstí, že jsou u toho. A můžou vyvolávat dojem, že je to jejich zásluha. Lidé si v každodenním shonu neuvědomují, kdo zemi k prosperitě pomohl. Vědí ale, že za Sobotky a Babiše mají práci, nakupují a konečně jim rostou platy. Proto jim věří a obě vládní strany s velkým náskokem před ostatními vedou v průzkumech.

To je pravidlo politicko-ekonomického cyklu. Pokud jako politik děláte věci, které nějakým způsobem mohou prosperitu země ovlivnit, což zdaleka nečiní každý kabinet, projeví se to až s nějakým zpožděním. Když ho dokážete odhadnout, naplánujete si je tak, aby se příznivé dopady projevily před příštími volbami. Na ekonomickém cyklu se ale dokážete někdy svézt, i když neděláte nic. Jen vám přeje náhoda – jako teď Sobotkovi s Babišem.

Kdyby to byli prozíraví státníci, kterým kromě vlastních kariér záleží i na dlouhodobé prosperitě země, chovali by se velmi zdrženlivě. Byli by rádi, že inkasují politické body za něco, o co se vůbec nezasloužili. Prosazovali by líbivé, nepříliš nákladné věci, které lidem zlepšují život, ale státní kasu příliš nezatěžují. Tím by jen díky hospodářskému růstu bez jakýchkoliv škrtů a zvyšování daní dokázali podstatně vyrovnat hospodaření státu.

No neutrácej, když za to platí

Pokud umíte vybírat daně alespoň tak jako předchozí vlády, státní pokladna se v dobách prosperity, jakou teď zažíváme, plní až překvapivě rychle. Mluvíme o automatickém plnění z hospodářského růstu, nikoliv o lepším hospodaření státu, které slibuje Andrej Babiš díky přísnějším kontrolám typu elektronická evidence tržeb, registr bankovních účtů nebo kontrolní hlášení. Každé procento hospodářského růstu přináší za rok do státní pokladny na daních a pojistném navíc kolem 13 miliard korun. Pokud se tedy udrží celý rok současné tempo 4,4 procenta, má vláda navíc 57 miliard korun. K tomu je při rekordně nízké nezaměstnanosti potřeba připočíst miliardy uspořené na podporách v nezaměstnanosti a sociálních dávkách. Příští rok samotné ministerstvo financí očekává ekonomický vzestup o 2,9 procenta. Jen na daních ve státní pokladně přibude 37,7 miliardy korun.

Pak jsou tady rekordně nízké, přesněji řečeno záporné úroky ze státních dluhopisů. Jinými slovy: investoři státu platí, že mu můžou půjčit. Ani tento benefit není dílem skvělé správy státní pokladny, nýbrž kombinací výborných výsledků ekonomiky a intervencí České národní banky, která drží měnu pod laťkou 27 korun za euro. Na trhu je tím pádem přetlak korun, jež musejí investoři do něčeho ukládat. „Ministerstvo financí navázalo na úspěšnou srpnovou aukci tříletých státních dluhopisů, kdy se mu poprvé v historii České republiky podařilo dosáhnout záporného výnosu -0,001 procenta, a na aukci ročních státních pokladničních poukázek z minulého týdne, ve které dosáhlo záporného výnosu -0,10 procenta. Při dnešní a včerejší aukci státních dluhopisů prodalo bezkupónový státní dluhopis České republiky se splatností v roce 2017 v celkové jmenovité hodnotě 16,6 miliard korun s průměrným výnosem -0,212 procenta, přičemž nejlepší dosažený výnos činil -0,345 procenta. Výsledkem dnešní a včerejší aukce tohoto státního dluhopisu je čistý příjem státního rozpočtu vyjádřený na hotovostní bázi ve výši 76,3 milionů korun. Celkově již v letošním roce přinesly emise státních dluhopisů se záporným výnosem do státního rozpočtu 89,2 milionů,“ chlubí se Babišův úřad aktuálně na svých internetových stránkách.

Sám Andrej Babiš si pochvaluje. „Historicky poprvé získává Česká republika finanční prostředky za to, že umožní investorům koupit si její státní dluhopisy. V případě pokračující pozitivní situace na finančních trzích a přetrvávajícího zájmu investorů plánujeme v prodeji těchto dluhopisů pokračovat.“

Při vědomí ideální konstelace rekordního růstu, nízké nezaměstnanosti a záporných úroků ze státních dluhopisů je hospodaření Sobotkovy vlády strašné. Výběr daní se Andreji Babišovi opravdu nedaří. Už teď by měl mít za osm měsíců v rozpočtu jen díky hospodářskému růstu, rekordní spotřebě a nízké nezaměstnanosti na daních 38 miliard korun navíc oproti loňskému roku. Má necelých 13 miliard korun. Chybí mu 25 miliard.

Pro příští rok připravil kabinet státní rozpočet se schodkem 70 miliard korun. Jistě, proti letošním očekávaným 100 miliardám je to méně. Jenže v časech rekordní prosperity se jedná o naprosto neoprávněně vysoký deficit. Zajímavé je, že ho chválí i prezident Miloš Zeman, který ve svých premiérských dobách razil názor, že v časech recese má vláda pomáhat ekonomice vyššími veřejnými investicemi, protože v časech růstu jen tím, že je vysadí, deficit automaticky klesne. Teď chválí nalévání peněz do ekonomiky v časech rekordní prosperity. Nejspíš už není schopen uvažovat o ničem jiném než o „investicích“, které se pro něj staly mantrou.

Jen samotný růst a nízká nezaměstnanost by, jak je výše přesně popsáno, dovolovaly stlačit deficit ke 20 miliardám korun. Jenže kabinet chce utrácet, a to navzdory hlasitým proklamacím, ani ne tak na investicích jako na provozu. Vláda se chystá nabrat 12 300 nových státních zaměstnanců, čímž by se jejich počet zvýšil na 436 tisíc. Výdaje na platy by jen tento nábor zvýšil o 10 miliard korun. U samotného Andreje Babiše v resortu financí má přibýt 700 lidí. Potřebuje je prý hlavně na elektronickou evidenci tržeb a další kontrolu.

Ministři si na svých úřadech naordinovali raketové růsty platů. Na Úřadě vlády mají výdaje na mzdy stoupnout o 17 procent. S patnácti procenty následují ministři průmyslu a dopravy Jan Mládek (ČSSD) a Dan Ťok (ANO), o třináct procent zvýší platy na ministerstvu financí Andrej Babiš (ANO). Na deset procent se ještě dostanou Robert Pelikán (ANO) na spravedlnosti a Martin Stropnický (ANO) na obraně. Zajímavé je, že s výjimkou sociálního demokrata Mládka jsou v první pětce samí babišovci.

Prosperita betonuje politiku

A ještě větší paradox je, když si na stránkách Hospodářských novin přečtete komentář Babišova hlavního ekonomického poradce Aleše Michla, který vyzývá Českou národní banku, aby co nejrychleji ukončila umělé oslabování koruny, protože tím sráží úroky z vládních dluhopisů do záporných hodnot a svádí kabinet k nezodpovědným útratám. „Proč by šetřili, když lusknutím prstu vydají dluhopis, po kterém se zapráší, a získají peněz, kolik chtějí? Když za to, že se zadluží, dokonce dostávají zaplaceno?! Ekonomicky to připomíná monetizaci dluhu. Tohle by se dít nemělo,“ píše Michl. Věcně má v tomto bodě pravdu. Záporné úroky mají vždycky trochu perverzní důsledky, což jsme viděli třeba na hypotečním boomu ve Španělsku. A Andrej Babiš se snadno vymluví, že ho k rozhazování svedla Česká národní banka. Kdo by si nepůjčil, když vám za to platí, ne?

Sobotka s Babišem by přitom na ekonomickém růstu politicky vydělali, i kdyby si toto rozhazování odpustili. Rozjetá domácí ekonomika v kombinaci s ohrožením, které přichází z rozkládající se Evropy, upevňuje postavení vládních stran a především Andreje Babiše, který toho rétoricky umí využívat lépe než Sobotka. V takové chvíli je pro opozici velmi těžké se s nějakým tématem prosadit.

Lidé žádají prosperitu a bezpečí. A volí politiky, u nichž mají dojem, že jim je zajišťují. Prosperitu mají. A na vnější ohrožení, které nyní představuje hlavně příliv migrantů, tlak na omezení volného pohybu po Evropské unii a snahu Bruselu nadiktovat pod vlivem Němců povinné kvóty na přijímání přistěhovalců, reaguje vláda velmi rozumně. Pokud se příští rok a půl, který zbývá do řádných voleb, udrží prosperita a vnější ohrožení, bude těžké Babiše porazit.