Jediný, kdo dnes mezi ponečasovskou garniturou ODS vzbuzuje nějaký rozruch a emoce, je Václav Klaus mladší. Ukázalo se to, když se tento týden na Facebooku otřel o šestnáctiletého aktivistu z Prostějova Jakuba Čecha. Překřtil ho – trochu hrubě, ale tak to na sociálních sítích chodí – na Pavlíka Morozova naší doby, tedy dětského udavače.

Jakub Čech se nějak vyjádřil – skoro stejně nahrubo, tedy kromě upozornění, že přísně věcně vzato srovnání nesedí, neboť nežijeme v éře sovětské kolektivizace; že si Klause celkově neváží, takže mu to je jedno – a tím to mohlo skončit. Nicméně neskončilo. Média se přestřelek, jichž se účastní Klaus, ráda účastní. Jakub Čech z toho posléze vychází jako prototyp té bájné generace, na niž se čeká od pádu komunismu, nezakomplexovaný mladý člověk, jenž se nebojí jít proti úřadům.

Připojím dvě poznámky, jednu o zbožštění typu rebelující mládež, druhou o démonizaci českého úředníka. Nahlédnutím do Čechových dosavadních aktivit zjistíme, že většina těch jeho výstupů, které mu nakonec dodaly mediální proslulost, jsou provozní věci, kdy aktivista řeší sebe sama, bojuje za své právo dostat navzdory věku slevu u České pošty, bojuje o své právo obesílat úředníky, aniž by měl předepsaný věk a aniž by si musel nechat líbit, že úředníci se obratem přeptají u rodičů, jestli se jako ptá rodina.

Moment, kdy se aktivismus vznesl z ranveje a řešil problém, je hlavně jeden: stížnost pro střet zájmů na dva prostějovské radní za sociální demokracii, kteří rozhodovali o dotaci pro Dělnickou tělovýchovnou jednotu (DTJ), ačkoliv jsou jejími členy. Ten příspěvek obnášel čtvrt milionu korun, v rozpočtu Prostějova je na tělovýchovu a zájmovou činnost vyčleněno přes 50 milionů korun ročně. DTJ má tradici jdoucí do 19. století, není to značka účelově založená na vytahování dotací v době kmotrovské.

Takže tady někdo šel na Hané s krumpáčem na blechu – a my jsme zdálky vedeni k obdivu, zhusta od lidí, kteří by měli nastolovat, ale nenastolují neuvěřitelný střet zájmů ministra financí vyšší o dva řády.

Tohle není až tolik problém studenta, v patnácti a šestnácti není nutné, aby správně posuzoval proporce. Je to spíš potíž kolegů ve veřejném prostoru, kteří v apoteóze generace, jež už nebude produkovat takové hnidy, jako jsme my, dokáže z maličkosti udělat pomalu válku o budoucnost země.

Mají v ní právo na život úředníci? Utkvěl mi v paměti komentář z Blesku, kde je takto charakterizován Čechův vztah s úředníky: „Ty s oblibou stíhá kvůli právu na informace stejně zle, jako oni stíhají nás obsílkami, jimž nikdo nerozumí.“ A ona ta nesrozumitelnost je snad vinou subalterních úředníků, nebo projev systému v dekadentní fázi?

Mně osobní – samo sebou omezená – zkušenost říká, že jakkoliv komunikace s úřady se zesložiťuje a přibývá jí, samotní úředníci se v rámci systému chovají v průměru lépe a nápomocněji než ještě před deseti lety.

Realisté.cz minulý týden vypustili klip, v němž žádají mimo jiné hmotnou zodpovědnost úředníka. Střelba na špatnější terč se už skoro nedá vymyslet. Střílet se má, pokud možno jmenovitě, do politických garnitur, které státní správu tak jako dosluhující vláda zvětšují a hlavně přidávají svou vrstvu skloviny na systém. Otřít se o úředníka umí osmašedesátiletý politolog z Hamburku i šestnáctiletý aktivista z Prostějova.