Laurent Binet a postmoderní román o filozofech

Sedmá pečeť z Latinské čtvrti

Laurent Binet a postmoderní román o filozofech
Sedmá pečeť z Latinské čtvrti

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Dne 25. února 1980 u nás pochodovaly na oslavu převzetí moci komunisty Lidové milice a v Paříži, kousek od bulváru Saint-Germain, odpoledne srazila dodávka filozofa a literárního vědce Rolanda Barthese. Náhoda? O vztahu Rolanda Barthese k Československu toho sice moc vygooglit nelze (překlad Nulového stupně rukopisu ale vyšel už v roce 1967 – za normalizace by už nemohl), zato jeho kolega Jacques Derrida byl necelé dva roky po nehodě v Paříži, 29. prosince 1981, tedy skoro na silvestra, zatčen čs. orgány při odletu z Ruzyně. Našli mu v kufrech drogy. Ty mu tam ovšem na sto procent nastrčili estébáci, protože se mu chtěli pomstít za styky s chartisty, jimž přijel přednášet o Descartovi.

Horliví čeští estébáci, kteří neměli tušení, že chytli proslulého profesora Sorbonny a osobního známého prezidenta Mitterranda, odvezli vyděšeného filozofa na Ruzyň, kde prý mu v cele jeden zkušený kriminálník (jak se asi dorozuměli?) odhadoval, že to bude na pět let. Naštěstí byl počínající diplomatický skandál rychle vyřešen a vyplašený filozof byl už na Nový rok doma, pěkně v Paříži, v centru Latinské čtvrti, v tom posvátném mozkovém superlaloku zahnívající a dekadentní společnosti.

Tato pěkná epizoda je v románu Laurenta Bineta Sedmá funkce jazyka, jež začíná Barthesovou nehodou, na jejíž následky filozof za měsíc zemře, zmíněna jen v jednom nenápadném odkazu, ale já ji zde uvádím, protože si nejsem jist, jak je známá – a přitom je docela vtipná: čeští estébáci doplatili na to, že se nevyznali ve filozofech a o Derridovi nic předtím neslyšeli…

Druhou záminkou je autor knihy. Neboť Binet není nikdo jiný než ten mladý Francouz (ročník 1972), který v roce 2010 románem HHhH (česky 2013) udělal na Západě docela slušné píár „našemu“ atentátu na Heydricha (nedávno byla jeho kniha zfilmovaná, ale k nepoznání). S atentátem se blíž seznámil během svého učitelského pobytu na Slovensku (Gabčík byl Slovák) a pak v Praze, přičemž průběh a příběh toho seznamování je obsahem románu. Jde vlastně o jakousi metanonfikci: mladý Francouz píše o tom, jak píše román, pro který sbírá látku, a sám se nestačí divit, jak je ta látka zajímavá, nečekaná a jak se z ní dá poskládat román.

Tuhle metodu sběru, kompilací a kombinací ve značně pokročilejší míře zopakoval v nedávno vyšlém románu (ve Francii 2015, česky nyní) Sedmá funkce jazyka. Zde se ovšem pohybuje na domácí půdě, aspoň teritoriálně. Neboť ve svém novém románu se vydává po kluzkých cestách a cestičkách (post)moderní filozofie, přesněji (post)moderní francouzské filozofie a ještě přesněji (i když pořád dost nepřesně) francouzského poststrukturalismu, což kdokoli, kdo to kdy zkusil po svých, uzná, že je to pěkná štreka.

Co to je ta „sedmá funkce jazyka“? Je tím, čím je v Ecově Jménu růže Aristotelova Poetika, tedy spis, jenž se má za ztracený, o němž ovšem není jisté, jestli někdy existoval, ale všichni po něm prahnou. Se „sedmou funkcí“ je to podobné: vychází se ze šesti jazykových funkcí, které stanovil Roman Jakobson, přičemž ta sedmá, tedy fiktivní, by mohla být „magická neboli zaklínací“, tedy taková, která mění „situaci třetí osoby“ a zároveň evokuje sedmou, tedy poslední pečeť z Apokalypsy sv. Jana. K této „formuli“ se v románu jaksi dostal Roland Barthes (dosti složitě a nejasně), což se dozvěděli dva soupeřící kandidáti na úřad francouzského prezidenta: stávající Valéry Giscard d’Estaing a Francois Mitterrand, který ho na začátku roku 1981 porazí. A nejen oni, nejspíš ještě bulharští špioni, intelektuálové, teroristé, fašizující pravice a jistě i další. Všichni tito soupeři mají o dokument samozřejmě zájem, neboť by se s ním mohly dělat různé věci, především vyhrát volby, což se pak projeví v „napínavé“ zápletce – ve skutečnosti zas tak napínavá není, neboť je na to příliš komplikovaná a nepřehledná. V každém případě, na jejím počátku je Barthesova smrt. Byla to náhoda?

Dne 25. února 1980 u nás pochodovaly na oslavu převzetí moci komunisty Lidové milice a v Paříži, kousek od bulváru Saint-Germain, odpoledne srazila dodávka filozofa a literárního vědce Rolanda Barthese. Náhoda? - ilustrační Foto: archiv

Vyšetřování případu se ujímá komisař Bayard, který ovšem nic neví o moderní filozofii, o Barthesovi předtím neslyšel, a když se snaží do věci proniknout, je to chvílemi i vtipné: zajde si třeba na přednášku Michela Foucaulta, ničemu nerozumí a přemýšlí, jestli ten chlap, státní zaměstnanec jako on, bere víc peněz než on, poctivý policajt. To ještě nezná Foucaultovy názory na policii a systém vůbec. Aby se tento venturovský policajt s reakčními názory v tématu vyznal, donutí mladého sémiologa Simona Herzoga, který přednáší na univerzitě ve Vincennes (semeniště revoluční levice), aby mu dělal jakéhosi průvodce po světě současné filozofie… Tak vzniká archetypálně nerovnocenná dvojice žáka a zasvětitele (viz Jméno růže, kde je to ovšem obráceně).

Kam zmizela sedmá funkce

Jde tedy o docela vtipně vymyšlenou expozici, jejíhož potenciálu bohužel autor pak nevyužije, protože ho přemůže materiál. Prostě se pod ním původní nápad ztratí, zapadne do hlušiny mechanicky vršených a štrikovaných zápletek. Autor začne být příliš geniální, neodpustí si jediný nápad, všechno je mu dobré, narážky, metaroviny, citace věrné i falešné, prostě všechno postmoderní harampádí, které je spíš únavné a které, když to nemá v rukou Eco (a tomu se to také vlastně podařilo jen párkrát), ničemu moc neprospěje. Třeba celá ta linie s tajnou řečnickou organizací, jejímž rituálem je odsekávání prstů poražených, je spíš přitroublá – nevylučuju, že se někomu bude líbit, tak to ale chodí.

Je zjevné, že Binetovým úmyslem ovšem nebylo napsat nějaký nový Sofiin svět pro pokročilé (román Sofiin svět Josteina Gaardera byl před dvaceti lety trhák pro ty, kteří se chtěli „vydat na cestu…“). Binetova kniha je sice také „průvodcem“, ale spíš po osobních záležitostech oněch filozofů, jež přitom činí postavami rádoby napínavého děje, v němž tito filozofové a intelektuálové vystupují jako literární postavy. To je pro trochu zasvěcenější čtenáře docela atraktivní, neboť když už člověk nechápe, co ti filozofové vlastně psali a tvrdili (Binet možná také ne, a nemusí to být vždy jeho nebo naše chyba), pak v každém případě šlo o zajímavé persony. Čtenář tedy očekává, co se třeba dočte o Michelovi Foucaultovi a jeho sadomasochistických praktikách – bohužel se tu omezují na dosti nudné obcování s arabskými mladíky. Nebo proč si Gilles Deleuze nestříhal nehty (to prosím opravdu), jenže ho víceméně nudně zastihneme, když se dívá na tenis (tenis je vůbec důležitý motiv knihy, neboť nikdy nebyli tenisté tak zajímaví jako tehdy: Borg, Connors, McEnroe, Lendl… jako filozofové). Nebo že se něco dozvíme o řekněme dynamickém vztahu psychoanalytičky Julie Kristevy ke spisovateli Philippu Sollersovi, což si ale budeme muset přečíst někde jinde. Zato docela zajímavě je pojata scéna, v níž marxistický filozof a sociolog Louis Althusser zaškrtí svou ženu, což se vskutku v roce 1980 stalo – a pak po letech v pamětech napsal, že největší chybou jeho života bylo, že se na naléhání francouzských tajných služeb odmítl při své návštěvě Číny (všichni tehdy jezdili do Číny) sejít s Mao Ce-tungem… A tak dále. Některým je pozornosti věnováno více, jiným méně, Umberto Eco, k němuž nás cesty samozřejmě zavedou také, je myslím spíš odbyt. A potenciál takového Noama Chomského, který se objeví v americké části knihy, také není zdaleka využit.

Brilantní ortel smrti

Ale zajímavá ta kniha je. A nejzajímavější je na ní ono téma, námět, látka či syžet, le sujet… A tím je řekněme intelektuální situace Západu – a samozřejmě především Francie – před skoro čtyřiceti lety, tedy kolem onoho roku 1980. Bylo to teprve dvanáct let od pařížského jara ’68, v němž řada těch, kteří nyní sedí na akademických pozicích, sehrála svou důležitou roli. Mnozí tehdy pochodovali pod rudými prapory a spolu se studenty chtěli pohřbít starou kulturu s jejími překonanými hodnotami a konvencemi. Skončilo to na barikádách a v kouři slzného plynu a hořících stromů na Saint-Germain, ale společnost tento atak přežila, protože většina obyčejných lidí naštěstí na utopie nevěří a v té společnosti, v níž ti lidé žili a pracovali, jim nebylo zas tak špatně.

Intelektuály pohrdaný a revolucionáři nenáviděný systém protisystémovou revoltu nejen přežil, ale byl i natolik velkorysý, že ji vstřebal do svých útrob, učinil ji svou součástí, nabídl jí prostor i slušnou gáži. Z revolucionářů se stala proslulá Gauche kaviar, kaviárová levice, dobře zajištění měšťáci, kteří si svou frustraci z buržoazní životní úrovně vykupovali radikálními postoji. Obdiv k Sovětskému svazu se už sice nenosí, ale nahradila ho lidová Čína, která byla daleko a natolik exotická, že o ní mohli tlachat bez nejmenšího ohledu na skutečnost. A i když by její režim nesnesli ani týden (něco jiného jsou dobře naplánované exkurze), snili o tom, jak by taková revoluce čínského typu smetla prohnilý kapitalistický systém.

Samozřejmě, někteří z nich disponují brilantními mozky. Ty produkují sice ne to nejlepší, ale jistě to nejsložitější a nejpodvratnější, co tehdy v humanitních oborech vzniká. Nepíší se už velké romány, ale vznikají velké analýzy a velké úmrtní listy staré, překonané kultury a jejích buržoazních hodnot. Barthes, ten jemný a zakulacený homosexuál, vyhlašuje, že všechna literatura je fašistická, a Michel Foucalt proklamuje smrt autora, který je jen výplodem individualistické pseudomorálky, ve skutečnosti nástrojem utlačovatelské moci. Tihle nejvzdělanější a nejinteligentnější mozky Západu podepisují ortel smrti nad svou kulturou, ke které jsou přitom přisáti a z níž vyšli, i nad společností, která si jich aspoň naoko váží a reálně jim umožňuje vést velmi příjemný život. Jsou to apokalyptičtí jezdci na démonu teorie, která útočí na všechny projevy a konstanty hodnotného umění a staré civilizace.

Jak známo, vysoké umění to už tehdy nepřežilo a ustoupilo pop-kultuře, v níž nyní žijeme – a jsme rádi aspoň za ni: Binetův román je jejím docela dobrým produktem. Západní civilizace se naproti tomu před těmi čtyřiceti lety cítila ještě pevná v kramflecích a o svůj osud se nebála. Dnes už se to tak jisté nezdá. Otázka, kterou si občas někdo položí, zní, jak dlouho může civilizace přežít bez vážné kultury a umění, bez jednotícího mýtu a náboženství. Obyčejně to bývá tak, že na její podpal se ze začátku dostaví její nejvyšší kněží.

Mimochodem, jen o několik týdnů později než Barthes, 15. dubna 1980, umírá Jean-Paul Sartre. Binot ho ve svém románu zmiňuje jen letmo, zahlédneme ho, jak sedí v Café Flore a nevypadá nejlíp. Jeho pohřeb, který byl prý posledním velkým pohřbem spisovatele (do ulic údajně přišlo neuvěřitelných šedesát tisíc lidí), Binetův román nezmiňuje kupodivu vůbec. Je to zvláštní. Ale možná i to patří jaksi k věci: Binet nenapsal realistický historický román, napsal román postmoderní. A tam se Sartre vlastně nehodí.

Laurent Binet: Sedmá funkce jazyka
Přeložila Michala Marková. Doslov Petr A. Bílek. Vydalo Argo, 2027. 374 stran.

3. září 2017