Mladí ve vyspělých, bohatých zemích Západu vyrůstají ve zvláštní atmosféře. Jsou první generací od průmyslové revoluce startující do života s pesimismem. To ovlivňuje jejich hodnoty a názory ve chvíli, kdy získávají právo sami rozhodovat. Volit, ovlivňovat podmínky na univerzitách, vybírat si kariéru. Společnost do značné míry funguje ve stylu sebenaplňujících se proroctví. Optimismus a důvěra přináší prosperitu a vzestup. Ta pak dál prohlubuje důvěru a víru, že budoucnost přináší víc nadějí než obav. Stejně se točí pesimistické spirály obav a úzkostí, z nichž je těžké se dostat ven. Prosperita a dominance Západu stála mimo jiné na přednosti, které z něj dělaly nejvyspělejší civilizaci, právě na důvěře v budoucnost. Rodiče vychovávali děti v přesvědčení a naději, že se budou mít lépe než oni.

To se zásadně změnilo. Obrat není podle nejrůznějších průzkumů hodnot náhlý. Nálada se otáčí postupně. Jistým zlomem je finanční krize roku 2008. Po ní narůstá pesimismus rychleji a prostupuje do společnosti hlouběji. Ve většině západních zemí má poprvé většina lidí obavy, že se jejich děti budou mít hůř než oni. Americký institut Pew Research, který v současné době patří ke špičce ve výzkumu společenských nálad v širokém spektru západních a rozvíjejících se zemí, položil naposledy letos v březnu lidem ve vybraných třinácti státech otázku: Když děti dospějí, budou na tom finančně lépe než jejich rodiče? Pew pracoval s reprezentativními vzorky pro jednotlivé země. Jen třicet procent lidí optimisticky odpovědělo, že se budou mít lépe. Šedesát procent je přesvědčeno, že na tom budou hůř.

Ztracená generace

Důvěra v budoucnost přímo nesouvisí s tím, jak na tom jednotlivé země právě jsou. To, že vůbec největší pesimisté jsou Řekové, kde je 72 procent lidí přesvědčeno, že děti se budou mít hůř, a jen 20 procent o opaku, je pochopitelné. Země se už sedmým rokem potácí v těžké ekonomické krizi. Od státního bankrotu ji zachraňují jen půjčky od evropských institucí a Mezinárodního měnového fondu. Vláda neomarxistické Syrizy se plácá mezi z Bruselu a Berlína nadiktovanými reformami a jejich odmítáním. Světlo na konci tunelu, ukazující, jak by v budoucnu mohla řecká ekonomika fungovat a prosperovat, není na dohled. Nezaměstnanost se stále drží na 22 procentech. V budoucnost dětí se těžko věří v zemi, kde nezaměstnanost mladých v roce 2012 dosáhla rekordních 60 procent. Od té doby se ji podařilo snížit na 46 procent. Před začátkem krize v roce 2008 to bylo 20 procent. A to statistiky ještě vylepšují odchody do zahraničí těch ambicióznějších, kteří odmítají sedět bezprizorně doma. I českému technologickému sektoru pomáhají mladí řečtí IT experti. Často ochotní dělat za nižší platy než jejich čeští konkurenti.

Dvojkou v pesimismu je Francie. Těch, kdo jsou tady přesvědčeni, že děti, až vyrostou, se budou mít hůř, je jen o procento méně než v Řecku. Optimistů je ale více než dvakrát méně. V lepší život dětí věří jen devět procent Francouzů. To je vůbec nejméně z celé třináctky sledovaných zemí. Francouzská společnost žije dlouhodobě, přinejmenším posledních deset let, v atmosféře úpadku. Je to stále bohatá země, která ale jede po šikmé ploše směrem dolů.

Se svou tradičně etatistickou náturou si s přerozdělovanými 55 procenty výkonu své ekonomiky vypěstovala jeden z nejvíce rozbujelých a drahých států Západu a není ho schopná utáhnout. Pesimismus v otázce budoucnosti dětí s tím přímo souvisí. Vysněná kariéra zaručující spokojený život není ve Francii v soukromém podnikání, ale v jistých místech ve státních službách. 75 procent mladých lidí, kteří studují, by chtělo taková místa, jaká mají jejich rodiče. A uvědomují si, že je nedostanou.

Víra v lepší život dětí přitom přímo nesouvisí s odhodláním je přivést na svět. Francie má jednu z nejvyšších porodností v Evropě a v celém západním světě. Jejím přesným opakem v Evropě je v počtu dětí stárnoucí Německo. I tady je 52 procent lidí přesvědčeno, že jejich děti se budou mít hůř než oni. Optimistů s opačným názorem je ale s 36 procenty po Švédsku nejvíc z celé západní Evropy. Jistě to souvisí s tím, že Němci zažívají nejdelší éru nejsilnější prosperity země od sjednocení. Mladí lidé tady nemají problém najít si místo podle svých představ. Nezaměstnanost je hned po Česku druhá nejnižší v Evropě.

Míra nezaměstnanosti mezi mladými na startu kariéry, tedy těch, kteří ještě nikdy nepracovali, je s velkým náskokem vůbec nejnižší v celé Evropě. Dosahuje 6,7 procenta. Pro srovnání: u nás to je i při současné celkově nejnižší nezaměstnanosti v celé Evropské unii a rekordní nabídce pracovních míst 9,7 procenta. Ve výše citované Francii 21,6 procenta. Ve Velké Británii 12,3 procenta. V progresivisty často za vzory vydávaných skandinávských zemích mají mladí podstatně těžší start kariéry. V Dánsku je mezi mladými bez pracovních zkušeností bez místa 10,9, ve Švédsku 17,6 a ve Finsku 20,4 procenta. Kromě prosperující a rozjeté ekonomiky si Němci užívají i vzestupu svého vlivu. Velká většina Evropanů je přesvědčena, že je ho příliš. Zároveň jim to ale zatím nevadí.

Konec amerického snu

Pesimismus v pohledu na budoucnost dětí velmi silně zasahuje i anglosaský svět. Tady je to obzvlášť velký zlom proti tradiční mentalitě silné sebedůvěry, důvěry, podnikavosti a chuti riskovat. Britský týdeník The Spectator přinesl minulý týden zajímavou esej o falešném zdání úpadku, jenž zachvátil zemi, která je stále v mnoha věcech jedničkou a civilizačním lídrem. Podle Pew jsou Britové navzdory své prosperitě nebo bezkonkurenčně nejlepším univerzitám v Evropě v pesimismu o budoucnosti svých dětí na úrovni jižních zemí Evropy, které se topí ve společenských a hospodářských krizích. 68 procent obyvatel Spojeného království má obavy, že jejich děti na tom budou hůř.

Optimistů je na ostrovech jen 24 procent. To jsou poměry srovnatelné se Španělskem nebo Itálií. Přitom perspektivy mladých v Londýně jsou podle všech možných měřítek nesrovnatelně lepší než v Madridu či Římě. Nezaměstnanost mladých o tom dobře vypovídá. Ve Španělsku dosahuje 38,6, v Itálii 37 procenta. Ve Velké Británii jen 12,3 procenta. Mimochodem, podobný náhled na budoucnost dětí jako Britové mají i Kanaďané.

Jen lehce optimističtější jsou Američané. Pověstný americký sen, že všechno je možné, když se člověk snaží, je ale zjevně pryč. Američané jsou dnes větší pesimisté než Němci. 58 procent lidí je tam přesvědčeno, že jejich děti na tom budou hůř. Optimistů je 37 procent. Historicky je to nejhorší americké skóre. Ve Spojených státech se výzkumníci z Pew dívali i na rozdíly mezi voliči republikánů a demokratů. Pesimismem z budoucnosti je výrazně víc zasažená americká levice než pravice. Jen 33 procent těch, kdo se hlásí k demokratům, věří v lepší budoucnost dětí. U republikánů je to 45 procent.

Pesimismem není rozkládaný jen Západ, ale i bohaté vyspělé země východní Asie. Japonsko, které prochází dlouhodobou hospodářskou a demografickou krizí, vykazuje řecké hodnoty úzkosti. Těch, kdo jsou přesvědčeni, že jejich děti se budou mít hůř než oni, je 72 procent. Optimistů jen 19 procent. Jižní Korea je v pohledu na budoucnost na německém standardu. Pesimistů je tam 55 procent. Optimistů 34 procent.

Esprit střední Evropy

Pew zajímavě ukazuje ve víře v budoucnost novou dělicí linii v Evropě, která nevede mezi severem a jihem, anglosaským a románským světem, ale mezi východem a západem. Česká republika bohužel mezi sledovanými zeměmi není. Jsou tam ale Poláci a Maďaři. Shodou okolností dvě země, o nichž jsou západoevropští pokrokáři z Berlína nebo Paříže včetně nového francouzského prezidenta Emmanuela Macrona přesvědčeni, že jsou na šikmé ploše ústupu od liberální demokracie a dostávají se do konfliktu s „evropskými hodnotami“. 

V Polsku a Maďarsku žije spolu s progresivistickým Švédskem ze všech sledovaných zemí Evropy nejvíce lidí věřících, že jejich děti na tom budou v dospělosti lépe než oni. V Polsku je optimistů 48, v Maďarsku 41 procent. V Polsku jako vůbec jediné sledované zemi Evropské unie převažují optimisté nad pesimisty. Těch je tam jen 39 procent. V Maďarsku 46 procent. Od předchozího průzkumu v roce 2015 se řady polských optimistů rozrostly o 14 procent. Právě v říjnu toho roku se po vítězných volbách ve Varšavě ujala moci konzervativní pravice, kterou evropské elity tvrdě kritizují. Rostoucí optimismus Poláků může mít různá vysvětlení. Významnou roli ale jistě sehrálo i to, že Polsko bylo téměř jedinou zemí Západu, která se po finanční krizi roku 2008 nedostala do recese.

Ani drsný hospodářský úpadek však zjevně není tím hlavním, čím se dá ztráta víry v budoucnost vysvětlit. Rusko se koncem roku dostalo na hranu státního bankrotu. Životní úroveň lidí včetně velké části středních vrstev, zvyklých na relativně komfortní život západního stylu, se prudce propadla. Přesto je tam 52 procent lidí přesvědčeno, že se jejich děti budou mít lépe než oni. Pesimistů s opačným názorem je jen 24 procentem. Tohle nejsou žádná data propagandy Kremlu. Rusů se v terénu ptali výzkumníci amerického Pew. Ještě výrazně optimističtější jsou Indové. Víru v budoucnost svých dětí tam má 76 procent lidí. Obavy, že jim bude hůř, jen 12 procent.

Socialismus z úzkosti

Západ se navzdory svému bohatství a civilizačnímu náskoku zjevně dostal do psychózy, že neví, kudy dál, a bojí se vlastního pádu. Dospívání v takové atmosféře nemůže mladé lidi nepoznamenat. Rodiče, kteří své potomky vychovávají v obavách z budoucnosti, se je přirozeně před nástrahami snaží chránit podstatně víc, než jejich rodiče chránili je. Tím snižují jejich odolnost, schopnost překonávat překážky a samostatnost. Mladí vyrůstají pod dozorem „helikoptérových rodičů“, kteří je mají stále pod kontrolou. Přirozeně pak tíhnou mnohem víc k touze po jistotě než po riziku a dobrodružství, které k mládí – stejně jako optimismus – patřilo a táhlo společnost dopředu. Jako čerství dospělí pak nejsou schopní přijmout kritiku, vypořádat se s jinými názory.

„Právě z výchovy helikoptérových rodičů se zrodil trend ‚safe spaces‘, bezpečných míst na univerzitách, kde se lidé chrání před jinými názory. Ty jsou považovány za invazivní a nepřátelské. Něco, co na univerzitní půdu nepatří. Přibývá studentů s různými diagnostikovanými psychickými problémy, pro něž se na univerzitě zřizují speciální poradny a centra. A snižují se jim nároky. Na zkoušky dostanou víc času nebo jim pro absolvování stačí méně bodů. Takových studentů je v ročníku často kolem třetiny,“ řekl při své návštěvě Prahy Flagg Taylor, americký profesor politologie na Skidmore College.

V řadě západních zemí značná část mladých přestává věřit, že západní model liberální demokracie a kapitalismus je ten nejlepší možný systém, a obrací se ke starosocialistům, kteří by jim měli připadat směšní, obstarožní a naprosto nemoderní. O prohře britských konzervativců výrazně rozhodli mladí, kteří daly hlas labouristům, vedeným sedmašedesátiletým starosocialistou Jeremym Corbynem. Hlasatel řady extrémních názorů, mimo jiné zpochybňující teroristické útoky na západní cíle, se stal hvězdou nejznámějšího hudebního festivalu v Glastonbury. Davy mladých fanoušků skandovaly „Jeremy, Jeremy“.

Mladí Britové nejsou zdaleka jediní, kdo si vybírá extrémní figury. Většinou otočené doleva. V primárkách ve Spojených státech dostal starosocialista Bernie Sanders v generaci 18 až 29 let víc hlasů než Donald Trump a Hillary Clintonová dohromady. Ve Francii byla v prvním kole mezi mladými nejsilnější Marine Le Penová z Národní fronty, následovaná zástupcem krajní levice Jeanem-Lucem Mélenchonem. Le Penová bývá sice označována za zástupkyni extrémní pravice, fakticky ale vystupuje jako národní socialistka. V ekonomice prosazovala program, který si nezadal s tím Mélenchonovým a v mnohém připomínal nabídku, již voličům dávali starosocialisté Corbyn a Sanders.

Ze Spojených států jsou k mání i data Reason-Rupe, která ukazují, že v nejmladší generaci mezi 18 až 24 lety je víc stoupenců socialismu (58 procent) než kapitalismu (56 procent). Inklinace k socialismu klesá se stoupajícím věkem. V generaci 25–34 let je zastánců socialismu 43 procent, mezi 45 a 55 lety už jen 30 procent. Z průzkumů vychází jasně i bod zlomu. Tíhnutí k socialistickým ideálům, jaké káží Corbyn nebo Sanders, zpravidla opadá poté, co mladí lidé začnou pracovat a vydělávat. To svádí k optimistickému závěru, že ve chvíli, kdy se vymaní z pesimistické a úzkostné atmosféry výchovy, uvědomí si, že současná západní civilizace není tak špatná, jak si mysleli, když ji chtěli podporou socialistických idejí destruovat.