Politika ve Francii má speciální cyklus úspěchu, který platí se železnou zákonitostí výrazně víc než jinde. Oblíbené pravidlo hájení čítající sto dní je tady příliš dlouhé. Kdo chce mít alespoň šanci na úspěch, musí klíčové, většinou nepopulární zákony prosadit v nejbližších týdnech po nástupu do funkce. Prezidentské volby bývají v květnu. Parlamentní, z nichž vzejde novému prezidentovi vláda, v půli června. Pak přichází francouzská prázdninová sezona, během níž je potřeba prohnat zákony parlamentem.

Aby na podzim, kdy se všichni – včetně odborářů, připravených hnát lidi demonstrovat do ulic – vrátí z pláží a hor domů, už bylo rozhodnuto. A demonstrace, které pravidelně pokládaly odhodlání francouzských prezidentů zemi reformovat, ztratily smysl.

Republikán Nicolas Sarkozy, který byl v roce 2007 zvolen s velmi ambiciózní agendou, jak vytáhnout zemi z úpadku, narazil mimo jiné kvůli tomu, že ten nejcennější letní čas promarnil. Řešil své soukromí a rozvod. Do reforem, které mimo jiné zpřísňovaly podmínky odchodu do důchodu, se pustil až na podzim. Stávky se naplno rozjely. Sarkozy v nich neustoupil. Měl masivní podporu velké většiny Francouzů. Střet mu ale sebral energii do dalších pokusů o resuscitaci stagnující francouzské ekonomiky.

Tu po něm přes pasivní éru Francoise Hollanda, kdy se neprosadilo vůbec nic, zdědil Emmanuel Macron. Ten si dobře uvědomuje, že musí dodat rychlé výsledky, aby dostál očekáváním, jež do něj část Francouzů vkládá. První konkrétní výsledek, který chce dodat, je pokles nezaměstnanosti. Tu podle řady průzkumů považují Francouzi za ještě větší problém než nezvládnutou integraci přistěhovalců, bující radikální islamismus a terorismus. „Macron se rozhodl, že problémy ‚ekonomizuje‘. Je přesvědčen, že když dokáže zvednout ekonomiku, odkloní pozornost lidí od nezvládnuté migrace a integrace, na něž žádný recept nemá,“ říká francouzský filozof Alain Finkielkraut.

Bývalý ministr hospodářství v socialistické vládě a investiční bankéř Rothschildů Emmanuel Macron je přesvědčen, že nejrychlejší pokles nezaměstnanosti přinese uvolnění strnulého pracovního práva, omezení odborářských práv a snadnější propouštění. Spolu se svou ministryní práce Muriel Pénicaudovou, bývalou personální ředitelkou potravinářského gigantu Danone, navrhuje v novém pracovním zákoně především konec kolektivních smluv. Ty se, pokud jde o výšku platů, ale i pracovní dobu a další podmínky, dosud vyjednávaly za celé obory. Podle Macrona už by se měly uzavírat v každé firmě sólo. Tím se omezí síla radikálních, a přitom početně slabých francouzských odborů. Výrazně by se mělo omezit také u soudů vymahatelné odstupné po propouštění.

Macron si uvědomuje důležitost letní sezony. Proto se rozhodl, že prosadí reformu bez dlouhého projednávání v parlamentu prezidentským dekretem. Má za sebou pohodlnou parlamentní většinu, která mu to dovolí. A až přijedou Francouzi z prázdnin, bude hotovo a nebude proti čemu demonstrovat.

Prezident už se také naplno pustil do rozpočtových škrtů. Tady poprvé selhala jeho pověstná ofenziva šarmu a tvrdě narazil. Když se rozhodl snížit už na letošní rok rozpočet armády o 850 milionů eur z plánovaných 32,7 miliardy eur, náčelník generálního štábu Pierre de Villiers oznámil, že s omezenými prostředky není schopen zaručit bezpečnost země. Francie navíc neplní už několik let závazky NATO na úrovni dvou procent HDP. Po Macronových škrtech poklesnou zbrojní výdaje na 1,77 procenta HDP. Potomek slavného šlechtického rodu si v parlamentu nebral servítky. Macrona obvinil z podrazu a před obranným výborem parlamentu řekl, že se sebou nenechá tahle „vyjebávat“.

Okamžitě rezignoval, aby ho náhodou Macron dřív nestihl odvolat. Další škrty prezident ohlásil pro školy, zdravotnictví, úřady a sociální služby. Odboráři už se šikují do stávek. Pro Macrona, zvyklého, že se díky své „sociální genialitě“ s každým dohodne, začíná nové období. Jeho podpora podle agentury Ipsos jen za poslední dva měsíce spadla o deset procentních bodů, na 54 procent. Je to nejrychlejší pád obliby po nástupu do úřadu od časů Jacquese Chiraca v roce 2002.

Macron, v kampani sázející na svou lidovost, se navíc v Elysejském paláci velmi rychle proměňuje v naparujícího se mocnáře. Sám se ze sebe snaží udělat nad lid postaveného římského Jupitera, krále bohů. Zjevně přesvědčený, že Francouzi touží po vládě „něčeho vyššího“, čímž je on sám. Z takových výšin bývá pád těžký.