Mezi knihy, po kterých by mohl sáhnout český čtenář, který se chce vyznat v tom, co se to v Evropě děje, by bylo možné zařadit také knihu ve Francii naturalizovaného Maročana Tahara Bena Jellouna (nar. 1943)  s prostým názvem Tati, co je to rasismus? Původní název zní Le racisme expliqué a ma fille, tedy „Rasismus vysvětlovaný mé dceři“ a ve Francie patřila před deseti lety k nejprodávanějším knihám non-fiction.  Název tedy napovídá, že kniha je tedy určena především dětem či mládeži, ale zajímavá je jaksi an sich, řekněme jako dokument.

Kniha stojí na nesporném tvrzení, že „rasismus není něco správného a rozumného“. Je nutné vysvětlovat a poučným stylem předstírajícím „autentický“ dialog otce s dcerou sdělovat tak samozřejmé pravdy, že „záleží na výchově“ nebo že „lidé jsou si rovni bez ohledu na barvu pleti“? Je možné, že to zaujme někoho jiného než idealistické humanisty, kteří knihu podstrčí potomkům? Francouzská odpověď zní, že pravděpodobně ano, pokud existuje ve společnosti napětí, a zároveň snaha složitý konflikt řešit. Pak se „banální pravdy“ zřejmě nejeví jako zbytečné omílání ušlechtilých dogmat, ale jako základní výbava pro život ve společnosti, která, ať se to někomu líbí, nebo ne, je a bude multikulturní, vícebarevná, prostě konfliktní.

Trochu platónský dialog se odehrává na pozadí konkrétní společenské situace Francie konce 90. let. Je to čas masivního růstu počtu přistěhovalců, a také vzestupu Le Penovy strany, na což vládní establishment reagoval ústupem v podobě takzvaného Debrého zákona na omezení vstupu a pobytu cizinců v zemi, část veřejnosti dosti i bouřlivými protesty a solidaritou s přistěhovalci. Dvojčata v New Yorku ale ještě stojí, o al-Káidě ví jen málokdo, takzvaný šátkový zákon se ve Francii teprve připravuje. Dalo by se říct, že to byly pořád skoro idylické časy.

Arabský intelektuál Ben Jelloun mluví za prostředí liberální demokracie, pro kterého je náboženské přesvědčení soukromou věcí. Je jím ale samozřejmě islám, o jehož problematických projevech a sklonech však nepadne ani slovo. Jallounova dcerka, které otec vlídně a trpělivě vysvětluje, jak je rasismus špatný (jednou, v závěru, dokonce padne slovo „darebák“, vysloví ho ovšem dcera), je ale poněkud abstraktní stvoření a poněkud laboratorní je atmosféra, v níž se odehrává.

Pokládá otázky přesně tak, jak si tatínek přeje, poslouchá pozorně a ptá se zvídavě, ovšem trochu jako roztomilý robot: „Co je to být nadřazený?“, „Co je to cizinec?“, „Kdo je to rasista?“, „Je to (Le Penova Fronte Nationale) strana nenávisti?“ – „Ano. Ale všichni, kteří volí Le Pena, možná nejsou rasisté… Jinak by byly ve Francii více než čtyři miliony rasistů! A to je hodně!“ říká otec. Jeho didaktický výklad je, řekněme, důsledně antirasový, korektní, odmítající i samotný termín „rasa“ jako něco zavádějícího, nevědeckého a škodlivého. Mezi lidmi není jiných rozdílů než kulturní, jež člověka, zbaveného strachu, navíc obohacují. Cestou k překonání předsudků je soustavná práce na sobě, odmítání klišé a stereotypů včetně jazykových a vyjadřovacích jako „nadřel jsem se jako negr“ nebo „lakomý jako Skot“.

Každá kultura a etnická skupina je hodnotná sama za sebe, každá je plnohodnotná a lze se od ní něco přiučit, protože každá je obohacující. Především je ale nutné ji poznat; k tomu slouží třeba zvaní na večeře a hlavně cestování, přičemž je, ve Francii žijícím Arabem, vlastenecky připomenut Michel Montaigne, který doporučoval cestování už v 16. století. K rasismu jsou náchylní všichni lidé, přesto se podle Jellouna asi nejvíce provinili bílí, na jejichž černém kontě se vyjímá zvláště ošklivý zločin kolonialismu. Příkladem je Alžír, jejž Francouzi prý bezostyšně vysávali a vykořisťovali. Zda ale i  tam tedy nemohlo dojít k určitému kulturnímu obohacení Alžířanů, o tom se Jelloun nezmiňuje.  Dobré je ale ocenit, že zvláštní místo se věnuje antisemitismu. Když se holčička chytře zeptá, zda tedy antisemita je také proti Arabům, jsou-li také semité, arabský tatínek pronese důležitou větu: „Ten, kdo je proti Židům, je také proti Arabům.“ 

Jde tedy o recept v dobré víře univerzalistický, ve kterém všechny rozpory mohou být vyřešeny smírně, tolerancí, prostředky mravního sebeuvědomění, překonáním averzí, které jsou jen záležitostí lidské hlouposti, zloby a strachu. Není tady proto místo pro pochyby, do jaké míry a kam až je pokojné soužití možné a kde jsou hranice, kdy jedna menšinová kultura začíná ohrožovat většinovou, a také kam až má sahat respekt k jednotlivým kulturním odlišnostem. V případě islámu například k sňatkům organizovaným rodinnými klany a vůbec k pošlapávání práv žen, což může být také při důsledném respektu jiných kultur, považováno za součást kulturní identity. Otázky, na které bychom se právě maghribského spisovatele rádi zeptali, však nejsou tématem jeho výkladu. Těžko si ostatně dovedeme představit, že bude v této knize dceři říkat, že za několik let bude provdána za někoho, koho v životě neviděla. Lze doufat, že její tatínek s ní nic takového neprovede ani mimo knižní stránky. Bude mít mnohem větší štěstí, než velká část jejich francouzských islámských kamarádek.

Kniha vyšla česky v roce 2004 v nakladatelství Dauphin.