Umělecká skupina Pode Bal, jež po pauze znovu začala tvořit ve složení Dan Trantina a Tomáš Motyčka, způsobila rozruch hned svou první instalací po návratu k této značce. Sochou Hartmuta Tautze, který se pokoušel v roce 1986 jako osmnáctiletý uprchnout z tehdejšího východního Německa přes Československo do Rakouska, do Vídně. Při přechodu hranic ho dvaadvacet metrů od cíle roztrhali psi, které na něj poslala pohraniční hlídka. Zemřel druhý den.

Socha skupiny Pode Bal, jež byla instalována na nádvoří Evropského parlamentu před jeho hlavním vstupem, který je mimo jiné vyzdoben půlkruhovou slavobránou, na níž nezřídka visí velké fotografie s připomínkou silných okamžiků evropských dějin druhé poloviny 20. století, však vzbudila odpor části evropských levicových politiků. Jednak údajně kvůli své krvavosti, jednak kvůli údajnému zesměšnění Vladimira Putina či Slavoje Žižka, které viní ze současného bourání Evropy. Situace kolem sochy sice byla po celou dobu nepřehledná, ale nakonec to vlastně byl příběh s happy endem: umělecké dílo zas jednou sňalo politice škrabošku falše.

Využijme vaší přítomnosti na místě: jak teď, v pondělí vpodvečer, situace kolem vaší sochy vypadá? Protože zpovzdálí z pohledu běžného uživatele novin je ta situace nepřehledná. Někdo vaši sochu chce nebo chtěl odstranit, někdo jiný ne, objevily se dokonce organizované snahy europoslanců za její zachování.

Trantina: Aktuálně socha zčásti stále ještě stojí, a dneska večer ji pro jistotu odstraníme. Protože jednak tlaky na to byly veliké, byť jsme nedostali žádné vyrozumění o tom, zda ji tedy odstranit, nebo nechat na místě. Ale vzhledem k tomu, že její expozice by tak jako tak končila zítra dopoledne a že v sobotu večer už došlo k jejímu poškození, ji dneska večer kolem desáté zabalíme, naložíme a odvezeme.

Kde bude potom?

Motyčka: To se ještě neví, existují asi tři varianty. Na začátku července nejspíš bude vystavena v Praze, ale ještě to upřesníme.

Jak vlastně dopadl apel na předsedu Evropského parlamentu Martina Schulze, kterého žádali europoslanci, aby socha na nádvoří Europarlamentu zůstala? Reagoval na něj nějak?

Motyčka: Schulz dneska ráno obdržel další žádost o projednání odstranění sochy. Ta už byla absurdní ‑ vzhledem k tomu, že zítra ráno se měla deinstalovat. Takže aby pár hodin předtím rozhodoval o tomtéž, je jako poslouchat Rádio Jerevan. Každopádně Schulz sochu viděl. Paní poslankyně Michaela Šojdrová, která ho potkala před parlamentem, ho k soše vzala a ptala se ho na názor. Podle ní byl velmi kladný. A taky se ho ptala konkrétně na problém, který byl soše opakovaně vytýkán socialisty: že je příliš drastická, protože explicitně zobrazuje krev. Na to prý Schulz říkal, že v žádném případě drastická není, že se mu líbí a je fajn, že se nachází zrovna na místě, kde se nachází. To je svědectví paní Šojdrové, jiná Schulzova vyjádření nemáme.

Vlastně byste měli být spokojeni s tím, co se kolem sochy rozpoutalo, protože je to dokonale neuvěřitelný a absurdní humbuk a kolotoč.

Trantina: Víte, my tady v Bruselu moc nevíme, co se v Česku děje. Pro nás je to spíš sonda do Evropského parlamentu. Není jasné, zda za tím stojí politické tlaky, nebo jsou vizitkou osobních vztahů šéfů jednotlivých frakcí a poslanců. Těžko říct, co si o tom myslet.

Motyčka: Můžeme uvést historku jako z Kafkova Zámku. Od svého příjezdu jsme skoro každých dvacet minut zjišťovali nové souvislosti a v podstatě jsme nevěděli, co je pravda. Před zahájením běhal po parlamentu jeho místopředseda Rainer Wieland (křesťanský demokrat – pozn. red.) a hystericky požadoval odstranění sochy ještě před jejím odhalením. Pak se to večer uklidnilo a volali nám, že všecko je v pořádku. Oddychli jsme si. Na druhý den jsme se sotva nasnídali, a už zvonil telefon, že socha musí okamžitě pryč. Takže zase stres. Zjišťovali jsme proč a byli svědky vzniku zvláštních teorií. Jedna je asi pravdivá doteď, totiž že místopředsedkyně socialistů požadovala od začátku, aby ta socha nebyla instalována. Socialisté na to opravdu tlačili neustále. Pak se objevila fáma, že si odstranění sochy přeje Marie Le Penová, a to především proto, že se v sousoší nachází malá alegorická část na půdorysu Krymu, zobrazující zajíčka, který tak trošku putinomorfuje. Není to ještě úplný Putin, ale putinoformuje – možná se tím Putinem stává. My se při tvorbě této sochy inspirovali Josefem Ladou, v jeho jazyce ti zajíčci byli vždycky trošku hajzlové. A my tam zajíčka chtěli mít. Takže se objevily teorie, že Putin zavolal Le Penové, kterou platí, a řekl jí, ať neblbneme a takové věci tady neděláme.

Trantina: To už mi připadá jako příliš za vlasy přitažená konspirační teorie, ale kdo ví, co všecko se děje v Kremlu.

Motyčka: My už teď nevíme vůbec nic, ale tuhle teorii jsme zamítli, i když jsme jí nechali otevřený konec.

Trantina: Každopádně v závěru nám parlament vyšel ve všem vstříc. Prý je potíže strašně mrzely, místopředseda Wieland se náhle tvářil velmi přátelský a tvrdil, že stojí za námi, ale že bohužel starosta Bruselu se rozhodl, že socha by měla být odstraněna, a že pokud to neuděláme, tak že pošle policii, která ji na naše vlastní náklady odstraní a přitom, to se nedá nic dělat, pravděpodobně zničí. Bylo to o nervy.

Motyčka: K tomu bych doplnil, že v ten čtvrtek, kdy jsme se dověděli, že socha musí okamžitě pryč, jsme byli pozváni na kobereček k zmíněnému Wielandovi, a sice s paní Sandrou Kalnietovou, což je místopředsedkyně lidovců, která se zasadila o to, aby ta socha v Bruselu byla. Šli jsme spolu k Wielandovi, kde jsme se dověděli všecko již řečené. Ten rozhovor jsme si pro jistotu nahrávali. Byl zajímavý, protože z něj následně vyplynuly jiné závěry, než jsme původně čekali. Následně jsme šli k poslankyni Šojdrové, která odmítala věřit, že má v čemkoli prsty starosta města, a hned za ním vyrazila na slůvko.

Trantina: Vyběhla s asistentem na radnici a tam se dozvěděla, že na radnici o sporech kolem naší sochy nic nevědí, že požadavek na odstranění sochy od nich nepochází a že jim je jedno, co bude stát na půdě parlamentu, pokud s tím souhlasí parlament.

Motyčka: V podstatě si nad tím umyli ruce, ale ukázalo se, že nám někdo lže. Takže jsme začali telefonovat všem asistentům, na které jsme měli číslo, byli to především ti z kanceláře paní Sandry Kalnietové, a začali jsme požadovat jakýkoli konkrétní papír, který by nám dal direktivu, abychom odstranili sochu předčasně. Protože my si uvědomili, že jsme se ocitli v srdci byrokracie, kde jednat bez úředního listu není možné.

Trantina: Vždyť bychom se mohli dostat do problémů. Přece jsme slíbili, že socha zůstane na svém místě do úterka, takže ji nemůžeme jen tak odstranit v pátek. Teda pokud nám to někdo výslovně nenařídí.

Motyčka: Mezitím nám začali volat lidi z Česka, kterým začali volat právě ti asistenti, kterým jsme volali my. Ukázalo se, že svým legitimním a banálním požadavkem mít v ruce při dřívějším odstranění sochy nějaké úřední lejstro, aby nás nikdo nemohl kárat, že činíme něco proti smlouvě, jsme vyvolali velkou paniku v bruselských kuloárech. Někdo nám přestal brát telefon, někdo byl paranoidní a koktal, že nám rozumí, ale že papír nebude. Na taková ujištění jsme reagovali svým, že bez papíru socha zůstane, kde je. Na to tihle začali hodně panikařit a slibovat, že možná papír bude, ale rozhodně ne od starosty, ale z parlamentu. Tak se konečně ukázalo, že v rozhovoru, který teda máme nahraný, Wieland lhal. Anebo ho někdo těžkým způsobem tahal za nos.

Trantina: A následovaly další výhrůžky policejním odstraněním.

Motyčka: Tak jsme tedy na odstranění kývli, protože si nepřejeme, aby na naše náklady někdo rozbíjel naši sochu, a na druhý den jsme přišli s úmyslem případně sochu odinstalovat. Ale chtěli jsme to udělat za přítomnosti České televize. Ostatně i z požadavku na papír jsme slevili a žádali jsme pouze, aby vyšla nějaká osoba s dostatečnou autoritou a řekla na kameru, čím jménem máme sochu dát pryč. Ani to se nestalo. Naopak v tu dobu mi z Rigy zavolala velmi rozčilená Sandra Kalnietová a tvrdila, že jsme porušili všechny dohody, že to je neskutečné a že už nikdy nebude spolupracovat s Platformou evropské paměti a svědomí. S tou přitom my nemáme nic společného, tedy až na to, že tento projekt děláme paralelně. Paní poslankyně byla dost agresivní a zopakovala výhrůžku, že pokud sochu neodstraníme, odstraní ji násilně a na naše náklady policie, a navíc nám ji pomlátí. A ještě si přidala, že nás budou tahat po soudech. To už bylo prosté vyhrožování.

Trantina: Dalo by se říct. Celkový dojem z toho mám takový, že možná na začátku stál politický tlak ze strany socialistů, který se ovšem zvrtl ve zvláštní zákulisní parlamentní intriku, o níž těžko říct, co si myslet.

Schválně jsem vás nepřerušoval, protože celý ten váš příběh ilustruje, jak funguje Evropská unie, v čem žije a jaká je její kondice.

Motyčka: My nevíme, jestli je náš případ systémový, nebo je to individuální selhání. I když spíš je to systém, protože když byla naše socha v sobotu poničena, tak jsme zašli za securiťáky, ti nám předali věci, které kolem sochy posbírali, a chtěli po nás, abychom jim podepsali papír, že je od nich přebíráme. My to podepsali a chtěli kopii. Jeden z nich tedy odběhl, že nám ji pořídí, ale pak se vrátil a sdělil nám, že žádnou kopii nemůžeme dostat, ale že můžeme přijít druhý den a podat si žádost o kopii.

Trantina: Toto hemžení securiťáků trvalo asi půl hodiny.

Motyčka: Předpokládám, že dneska bychom nedostali ani kopii žádosti o kopii. Přijde mi zvláštní, že v tomto království byrokracie není nikdo ochotný dát nám nějaký papír.

Trantina: Vždyť bez papíru se jinak nemůžete pohnout.

Motyčka: My si právě proto řekli, že když to tak je, že budeme ty papíry požadovat. Ale jsme naivní, zůstali jsme bez výsledku.

Trantina: Nemyslím si, že to v jiných parlamentech vypadá jinak. Ale očekával bych, že v tomto evropském půjdou věci správně a budou v pořádku.

Motyčka: Byli jsme hodně naivní. Dan dneska mluvil s provozním, který nám pomáhal s ošetřením sochy po tom sobotním útoku na ni, a říkal mu, že by neočekával, že by se něco takového mohlo stát tady, před Evropským parlamentem. Načež on se začal hrozně smát a říkal: Seš blázen? Tohle je největší sbírka zlodějů na světě! Poté, co vykradli vlastní země, přijeli sem vykrást zbytek Evropy!

Trantina: On říkal: Já osobně bych měl strach, i kdyby to bylo instalovaný vevnitř. Ale nerad bych, aby to, co říkáme, vyznělo protievropsky.

Právě jsem se chtěl zeptat, jak byste po těchto zkušenostech hlasovali v referendu o vstupu do EU. Pro, nebo proti?

Motyčka: Jednoznačně pro. Nedělám si iluze, že u nás je to jiné. Je to možná menší, jinak nepotické, tady jedou ve zvláštních mnohoznačnostech, pololžích, takže výsledná situace se těžko čte, ale pochybuji, že je záruka vrátit se k nám do nějaké bažiny…

Trantina: … krásné bažinné pohody…

Motyčka: … že jsou naši volitelé lepší, než kdyby nad sebou neměli lidi, kteří je z Bruselu klepají přes prsty. V tom našem případu jsme po několika zvratech, kdy jsme fakt nevěděli, co se děje, dospěli až k zmatenému názoru, že za vším je útok socialistů spojených s extrémní pravicí. Ten tlak od socialistů ostatně je zdokumentován, ti se snažili. Nejspíš prostě došlo k tomu, že politici z různých frakcí se tu sice nemají rádi, ale musejí se dohodnout, musejí si vyjít vstříc, a tak si z vlastní iniciativy řekli: hele, řeknem klukům nějakou blbost, opijem je rohlíkem, to jsou prosťáčci z Čech nebo z Rumunska, a my jim tady řeknem blábol, zatváříme se vážně, ty budeš zlej, já hodná, a oni to odstraní, takže pak řeknem socialistům, že to dobře dopadlo, a oni nám pak za týden taky poškrábou záda. To asi bude ta banální pravda našeho příběhu.

Trantina: Asi ano. Doufejme, že jsme jim aspoň na týden narušili dobré vztahy. To, že ve čtyři ráno v sobotu tu sochu někdo vážně poškodil – neví se kdo –, pravděpodobně žádné politické pozadí nemá.

Motyčka: Ale to víš, že má. Jednoznačně. To udělal nějaký člověk, kterého najala Marie Le Penová za peníze Vladimira Putina, a záměrně nepoškodili zajíčka Putina, aby na to spojenectví nikdo nepřišel a neodhalil jasnou souvislost. Proto radši poškodili něco jiného. Tady už člověk opravdu neví, na čem je.

Trantina: Ano, protože ze sochy se taky ztratil kalašnikov, který bůhví k jakým účelům bude v Bruselu použit.

Celkově to zní jako vynikající mejdan.

Motyčka: Slavit se sice musí, ale telefon u ucha jsme měli každou chvilku. Byl to stres. Parlamentem jsme chodili sem a tam. Vlastně pořád jsme byli u jedněch z nejmocnějších lidí v Evropě, kteří nám mazali med kolem huby, a zároveň nás chtěli opít tím rohlíkem.

Trantina: Mně to začalo být podezřelé na schůzce, kdy jsme se Sandrou Kalnietovou byli u Wielanda. Ona celou dobu stála za námi, když vtom si najednou začali s Wielandem velmi přátelsky notovat a ona mu povídá: Víte, Rainere, tady v parlamentu není tolik inteligentních lidí, jako jste vy nebo já – nebo tady chlapci.

Motyčka: Přitom by stačilo pět minut na Googlu a pochopili by, že si to s námi měli promyslet dopředu.

Člověk je samozřejmě ovlivněn tuzemským mediálním pohledem, který nezahrnuje náhledy ostatních národních států, ale zdá se, že největší české průšvihy v Evropě se kromě pádu vlády za jejího předsednictví děly, když do Bruselu vyjeli výtvarníci. Ať to bylo za Entropy Davida Černého, nebo teď za vás. Jestli vy neděláte medvědí službu dalším výtvarníkům ‑ už se kohokoli budou bát pozvat.

Motyčka: Myslím, že ne. Problém je, že když se tu řeší konkrétní politická agenda, která naše životy skutečně ovlivní, není pro média dost sexy. Ale když se vystaví něco takového, jako jsme přivezli my, je to právě sexy už proto, že to je fotogenické, kontroverzní a má to příběh. Navíc tam, kde vystavujeme my, žádné současné umělecké dílo nikdy nebylo. My jsme byli první a zcela jistě poslední, rozhodně se svolením místopředsedy parlamentu Rainera Wielanda. Takže jsme to pokazili ani ne tak Čechům, ale všem, kdo chtěli získat místo na uměleckém výsluní. Třeba Francouzům.

Trantina: Nikdo v Evropě už nemůže počítat s tím, že by si vystavil sochu před Evropským parlamentem. Nemáme z toho samozřejmě škodolibou radost, kdepak, ale situace je taková. Smiřte se s tím.

No zní to, že jste vyhráli zlatou medaili a že už vám ji nikdo nevezme.

Motyčka: Ano, tohle tady je naše Nagano.

Trantina: I když pochybuju, že kvůli němu někdo bude skákat.

Mimochodem, říkali jste, že jste se fotili s rodinou zavražděného chlapce, jehož příběh jste se rozhodli svou instalací připomenout.

Trantina: Byla tam jeho maminka a sestra, s nimiž jsme vedli dlouhý rozhovor. A byl až dojemný, protože ona maminka říkala, že se jí ulevilo, když vidí, že se touto historií někdo zabývá. Říkala, že celých těch sedmadvacet let má syna v hlavě a že z odhalení této sochy má dobrý pocit, protože někdo něco dělá pro to, aby nezůstal zapomenut. Socha se jí líbila a forma, s níž jsme příběh jejího syna zpracovali, jí prý hodně pomohla vyrovnat se s tím, co se tehdy stalo.