Minulou neděli skončilo vysílání seriálu České televize Bohéma, jenž pojednává o osudech tuzemských filmových tvůrců, tedy výlučné uzavřené skupiny lidí, v průběhu druhé světové války a záhy po ní. Vyprávění končí někdy v roce 1952 v době procesu s Rudolfem Slánským a sleduje vzestup některých a pád jiných režisérů a herců v čase těch krutých pouhých patnácti let zdejšího řádění dvou totalitních režimů. Přijetí seriálu nebylo jednoznačné – někteří jsou z něj nadšeni a považují jej za důstojného nástupce seriálu České století (protože režisér obou děl Robert Sedláček je podobným způsobem inscenoval), jiní upozorňují na historické nepřesnosti a zavádějící výsledek. Popouzí je zejména nejasný žánr seriálu, nejistota, zda jde o drama s prvky dokumentu, anebo čistou fikci. A debata prozatím neutichá. Jak ji vnímá scenáristka seriálu Tereza Brdečková?

Budeme mluvit o Bohémě, ale začněme obloukem: zrovna jste se vrátila z Berlinale, kde byl promítán film Masaryk. Tedy film zpracovávající de facto tutéž dobu jako váš seriál. Jak byl v Berlíně Masaryk přijat? Jsou jeho postava a skrze ni české dějiny německému a světovému publiku srozumitelné?

Já jsem Masaryka bohužel ještě neviděla, ale představení Berlinale Special Gala bylo vyprodané na týden dopředu, což je pro český film důležité. Filmů z tohoto období českých dějin přibývá všude, politici z období druhé světové války jsou v módě. Někdy jen proto, aby se divákům rozproudil adrenalin, jindy ze seriózní snahy najít nové souvislosti starých příběhů.

Jaký vlastně byl letošní ročník berlínského festivalu?

Berlinale, myslím, má oproti Cannes stoupající úroveň. Film O těle a duši maďarské autorky Ildikó Enyediové, který zvítězil, považuji za vynikající. Ale ještě lepší je nový snímek Aki Kaurismakiho Druhá strana naděje. Máme se v kinech na co těšit.

To je dobře. Tak postupme k Bohémě: její vysílání před týdnem skončilo a vbrzku zřejmě utichnou i mediální rozpravy kolem ní. Stává se tak uzavřeným příběhem i pro vás?

Rádi bychom jako autoři pokračovali až do období normalizace, ale to nezáleží na nás, nýbrž na vedení televize. Pokud však jde o mediální rozpravy, které připomínáte, musím konstatovat, že některé dávají smysl – nejen ty, které jsou nám nakloněny –, ale mnoho z nich se spíš snaží rozdmýchat neexistující konflikty, než že by přispívaly k diskusi či vyjasnění. Prostě na hádku si čtenáři vždycky kliknou, noviny na internetu tak fungují. Osobně kritiku přijímám celkem bez problémů, ovšem když mi někdo spílá, aniž by si žádal vysvětlení, těžko reagovat. Když jsem psala kritiky, snažila jsem se vidět dílo takové, jaké je, a oddělovala jsem ho od svého přání, jaké by býti mělo. Nemá smysl vést vzrušenou debatu, pokud se neshodneme v tom, že autor smí na základě studia pramenů mluvit o minulosti po svém. Přijde Masaryk, byly tu Lidice, Jan Hus – a já pořád přemýšlím, proč se nad těmi díly podobná debata nevedla.

Nad Lidicemi či Lídou Baarovou myslím ano. Ostatně sama jste někde řekla, že coby autoři seriálu nikoho nesoudíte, protože by to bylo arogantní. Proč by mělo být? Jistěže přece máme právo minulost na základě jejího studia soudit. To přece je předpoklad porozumění vlastnímu já, nebo ne?

Ano. Na základě studia pramenů nemám právo soudit filmaře, kteří se octli v situaci, kdy všechno, co mohli udělat, bylo špatně. Jako scenáristka souhlasím s režisérem Jeanem Renoirem, který říkal: Na světě je strašné, že každý má své důvody. Tenhle názor od něj přejímali i filmaři francouzské nové vlny a je to umělecký postoj spíše než občanský. Když budu jako autor někoho kádrovat vynášet a zatracovat, budu psát jen agitky. Shakespeare dokázal objasnit pohnutky všech svých lotrů tak skvěle, že máte slzu v oku.

Tak jinak. Řekla jste taky, že diváci nemohou mít v seriálu všechno tak, jak by si byli přáli. Lze si taková slova vyložit způsobem, že na diváky při psaní myslíte a nějaké jejich reakce předpokládáte.

Já na diváky myslím a hlavně vím, že nejsou hloupí. Televize má ovšem jiná pravidla než film v kině, kde, jak se ukazuje, diváci snáší historické licence lépe. Bouřlivé reakce jsem čekala. Proto jsem také chtěla, abychom postavám nedávali konkrétní jména. Ale televize ani Robert Sedláček to nechtěli a já jsem na to přistoupila.

Proč vlastně?

Naše minulost není konzerva ani korunovační klenot. Je otevřená a každý má právo se k ní vyjádřit. Je to něco, o čem máme pořád přemýšlet a stavět to do moderních souvislostí. Proto jsem na pravá jména přistoupila a napsala to s respektem, a jak jsem uměla. A také, upřímně řečeno: kdyby bylo po mém, tento rozhovor byste se mnou nedělal, protože seriál by tolik pozornosti nevzbudil. Jakkoliv je současná debata někdy nečitelná a jindy samozřejmě pro autory poněkud bolestná, mělo smysl ji otevřít. Filmy jako Kristián nebo Přijdu hned vznikaly na pozadí děsivých událostí a má smysl bavit se o tom, co to dnes znamená pro nás.

Proč jsme zrovna hercům přiřkli úděl být svědomím svého národa?

O ten zvláštní kult, který herec jako takový vzbuzuje, se přece opírá i světová kultura celebrit. Je postaven na tom, že každý chce být jako někdo, místo aby chtěl být sám sebou… V době národního obrození byli navíc čeští herci nositeli jazyka, tedy opravdu národní duše, měli takříkajíc vyšší poslání. Právě Zdeněk Štěpánek pěkně líčí ve vzpomínkách, jak si toho byli vědomi i kočovní herci v nuzných podmínkách. Teď už je to jiné.

Směla jste coby autorka hovořit do hereckého obsazení? Narážím třeba na to, že v Bohémě je vidět v podání skladatele a režiséra Petra Marka asi nejněžnější Reinhard Heydrich, jaký kdy v českém filmu byl zachycen.

To je práce Roberta Sedláčka, on je v obsazování a vedení herců opravdu mistr. Ano, ptal se mne, ale měl samozřejmě konečné slovo.

V Bohémě funguje zjevný vzorec, a sice že muži byli vystavováni velkým politickým tlakům i morálnímu pokušení, ale silnější jsou ženy kolem nich. Ženy plné lásky, jež musejí přestát složitější, nenápadnější dramata. Je to dnes zrovna tak, nebo doba pokročila a takový vzorec už by platit nemohl?

Lidé jsou pořád stejní. Ano, ženy obecně jsou asi silnější, ale nezapomeňte, že pokud samy nebyly herečkami, nebyly moc vidět a nemusely se rozhodovat. Robert Sedláček byl na jednu stranu rád, že ve scénáři jsou živoucí ženské postavy, ale také se stavěl kriticky k tomu, že jsou silnější a morálnější než muži… no, mně se to nezdá. Spíše se domnívám, že muži byli častěji společensky aktivní, a tím pádem vystaveni neblahým rozhodnutím. Navíc, třeba Anny Letenské se nikdo na rozhodnutí neptal. Zaplatila životem za statečnost a lidskost. (Herečka zemřela roku 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Její osud zachycuje čtvrtý díl Bohémy, nazvaný A přece se točí – pozn. red.)

Nemám sice rád otázky, proč něco není, jak není, neboť je to právě formulace diváckého nároku, který máte právo pominout, přesto mi dovolte výjimku. Proč jste v seriálu vynechali jakoukoli zmínku o Voskovci a Werichovi? Zvlášť vzhledem k posledním dvěma dílům, které se odehrávají po konci války a po komunistickém převratu, kdy se někdejší slavné duo vrátilo z emigrace a dočkalo se bezradného přijetí a následně se definitivně rozdělilo?

Je to příběh herců a filmařů, omezené skupiny postav, není to freska o celé škále umělecké společnosti. Voskovec a Werich byli především divadelníci a v době našeho seriálu odjížděli do Ameriky, kde byli stateční po svém. Měli to těžké, unikli zřejmě koncentráku, ale nemuseli řešit dilemata, o kterých mluvíme v Bohémě.

Seriál mimo jiných reakcí přinesl i takovou, podle níž nelze míchat fakta a fikci. Respektive tvářit se, že fikce je fakt. Víckrát jsem zachytil srovnání Bohémy s Amadeem Petera Schaffera nebo F. L. Věkem Aloise Jiráska, najednou i taková díla jsou vnímána problematicky. Přitom nepochybně jsou to díla úspěšná…

Především připomínám, že Bohéma nikoho nedehonestuje – a pokud někdo říká opak, potom celý seriál pravděpodobně neviděl. A to by přitom dehonestovat mohla! Jenže to jsme nechtěli, protože otázka pro dnešní den jest: Jak bychom se v těch situacích zachovali my? A zaručuje nám někdo, že je nebudeme muset řešit? F. L. Věk a Amadeus jsou samozřejmě podobný případ jako Bohéma. Chudák Salieri! Asi si ten přístup nezasloužil. Přesto je Amadeus velký film, že? Takzvané factual movies o skutečných lidech jsou jak každodenní realitou, tak předmětem sporů, na nichž mimo jiné vydělávají právníci. Osobně mi vadí, když se na osobnostech autoři všelijak vozí, zneužívají jejich činy či slabosti pro dramatický efekt, ukazují je v nedůstojných a neopodstatněných situacích. To jsme neudělali. I když chápu, že pro některé příbuzné je těžké přijmout, že naše či hercova představa o některých hrdinech je jiná.

Je fakt, že například rodina Zdeňka Štěpánka připomíná, co všecko bylo jinak, než jak jste to zobrazili. Ostatně co jste se z reakcí věnovaných Bohémě dozvěděla o současné reflexi české historie?

Objevila jsem skvělé práce mladých českých filmových i obecných historiků. Sláva jim, že nám pomohli najít souvislosti a podklady pro to, že český film fungoval i za války, pro to, že umělci měli těžké rozhodování, že nám pomohli objevit skutečné hrdiny, jako byl Emil Sirotek, v seriálu pojmenovaný Vokolek, ambivalentní dobrodružné existence jako Willy Söhnel nebo složitou osobnost Miloše Havla. I neblahý příběh Vlasty Buriana.

Zmiňujete-li práce historiků, autorka monografie o filmovém producentovi Miloši Havlovi Krystyna Wanatowiczová vám vyčetla, že bez přiznání jste použila několik motivů z její knihy. Byl kvůli tomu i právní spor. Jak to bylo?

Osobně jsem nikdy s Krystynou Wanatowiczovou spor neměla. Její práce si vážím. Četla jsem její faktografickou knihu Miloš Havel. Český filmový magnát stejně jako mnoho jiných knih a vzala fakta na vědomí, stejně jako ona použila knihu Jiřího Brdečky Pod tou starou Lucernou. Její Miloš Havel je vynikající práce.

Obě jste „nalezly“ téma meziválečného, respektive válečného a záhy poválečného, filmu, osudy uzavřené skupiny lidí, kteří zažívali nebývalý tlak státní moci. Ta otázka je nasnadě: Čím to, že toto téma vyplulo u většího množství autorů – byť u každého v jiné podobě – přibližně ve stejný čas?

Asi to viselo ve vzduchu. Začala jsem vymýšlet příběhy z Bohémy přibližně právě v době, kdy Krystyna Wanatowiczová psala svého Havla. S filmy z té doby se prostě roztrhl pytel, zanedlouho uvidíme skvělé Hřebejkovo a Jarchovského Zahradnictví, taky zachycuje dvacet let života v průběhu války a po ní. Asi to chtělo svůj čas, a mimochodem, teprve teď jsou na projekty tohoto druhu peníze.

Už jste řekla, že byste ráda pokračování Bohémy a postoupila s ní do normalizace. Jsou skutečně rovněž šedesátá léta a následující dekády poznamenány takovou stavovskou soudržností, jako tomu bylo u tvůrců, kteří tuzemský film zakládali? A pokud skutečně obraz filmařů lze malovat podobným způsobem dál, kde prozatím může skončit? U privatizace Barrandova?

Na tuto otázku by zabrala odpověď stovky stran. Kdyby bylo po mém, a je to skutečně jenom osobní přání, dotáhla bych to k prověrkám po roce 1969. Přišla nová vlna, hodně změnila, ale ne každý ji rád viděl. Stavovská soudržnost? To je těžké, u filmu jsou lidé na jednu stranu soudržní, ale taky si často mydlí navzájem schody, jako všude. V minulém režimu šlo o to, že zákaz, nepřijetí projektu, to bylo definitivní, jinam se jít nedalo a muselo se počkat, až bude lépe…

Vloni jste uveřejnila román Zrcadlo Serafína, pojednává o době Rudolfa II. Teď píšete scénář o svaté Anežce České, to je třinácté století. V historii se zjevně pohybujete suverénně dopředu i dozadu. Čím vám dějiny vlastně jsou? A kde v nich je vám nejlépe?

Já se ráda nořím do minulosti a evokuji si atmosféru určitých epoch. Lidé jsou stejní, ale vždycky jsou lapeni do tenat své doby a mají tak či onak omezenou perspektivu. I my. Když jde o sedmnácté či třinácté století, dokážete vyčíst, proč se budoucnost vyvíjela tak či onak, těžší je postihnout perspektivu jednotlivce. Zrcadlo Serafína je svého druhu pohádka odehrávající se mezi Prahou, Benátkami a Paříží v konkrétních historických souvislostech. Anežka je příběh jednotlivce, kterému to nedá: na jednu stranu je oddán duchovnímu životu, ale zároveň je rozhodnut hledat praktická řešení politická a sociální.

Před čtyřmi lety jste vydala velkou knihu o svém otci Jiřím Brdečkovi včetně ukázek z jeho díla. Patřil k nim i výběr z jeho filmových recenzí. Nestálo by za to, i právě po odvysílání Bohémy, vydat je samostatně a vcelku, aby bylo patrno, jak onu dobu vnímala bystrá filmová kritika?

Ano, ty recenze z let 1945–1948 vypovídají o mnohém, ale řekněte sám, kdo by to četl? Já vám to radši půjčím…