V uplynulých týdnech se do pozornosti několikrát dostal grafický design. Ať to bylo zrušením drahého výběrového řízení Národní galerie na nové logo, které bez udání důvodu nikdo nevyhrál, nebo později vznikem nového příšerného loga města Ústí nad Labem.

Anebo přístupem ministerstva zemědělství, které utnulo výběrové řízení na nové logo pro tuzemské výrobky a dle vyjádření svého ministra pro ně hrdě a zdarma „vymyslelo“ mizerné logo Česká potravina. Samozřejmě se takové příběhy netýkají pouze Česka: například lutyšské divadlo obvinilo pořadatele olympijských her v Tokiu, že okopírovali – a tudíž ukradli – jejich logo. Vzápětí se objevila potěšující zpráva, že Příbram si ve veřejné soutěži vybrala nové logo, příkladně inspirované svým městským znakem, a že zároveň město hodlá sjednotit svou vizuální identitu. Jaký tedy je stav grafického designu, veřejnosti a školství u nás a co vlastně obnáší zúčastnit se veřejné grafické soutěže? Na to odpovídá Filip Blažek, zakladatel grafického studia Designiq a radní a mluvčí Unie českého designu. Začal jednoznačně: „Jsem rád, že po letech, kdy novináři odmítali o grafickém designu psát, dokonce i když někdo dostal zahraniční cenu, se začíná v médiích objevovat. Láme se to po dvacetiletém vakuu. Až teď si veřejnost právě i díky novinářům všímá, že něco jako grafický design existuje.“

Tak jak je to s těmi grafickými soutěžemi?

Jsou vyhlašovány amatérsky, už co se týče zadání. Často není řečeno, proč se daná věc dělá ani jaký smysl má. Amatérsky je poskládána taky porota takových soutěží, protože se vůbec nepředpokládá, že by v ní mohli sedět odborníci. Takže místo nich tam sedí náměstek, sekretářka, uklízečka a nějaký kamarád. A ovšem další problém je nízký honorář, který vůbec neodpovídá míře odvedené práce. Když si sečtete tyto tři faktory, tak se vám do té soutěže nepřihlásí profesionální studio, které ví, co ta práce obnáší, a které by za nabízenou částku nedokázalo zaplatit ani své zaměstnance. Takže se tam přihlásí studenti, kterým je to jedno, protože živobytí jim platí rodiče, a ajťáci, kteří si po večerech hrají s logy v kradeném softwaru. Výsledky takovým účastníkům pak odpovídají, tenhle styl soutěží ještě nikdy nevedl k podařenému výsledku. To je případ Ústí nad Labem, kdy se soutěže zúčastnilo několik amatérů a vyhrál to člověk, který o designu neví vůbec nic.

To je ale ten nejkřiklavější případ…

Samozřejmě. Pak máte soutěže, které jsou vyhlášeny poctivě s dobrou vírou ve výsledek a za rozumné peníze a kde zadavateli jde o to, získat nejen logo, ale dobrý vizuální styl, protože logo je jen malá součást celého balíčku vizuální identity. Takové soutěže většinou nejsou veřejné, zadavatelé si obvykle vyberou designéry, jejichž práce jim vyhovuje. Takhle osloví třeba šest studií a nabídnou všem účastníkům téhle malé soutěže nějakou symbolickou odměnu za účast, říká se jí skicovné. A pozvou si do poroty odborníky. Odborná porota má k věcem nějaké připomínky, třeba má i připomínky k návrhu, k věcem, které soutěžícím nedošly, takže ti je pak zapracují do dalšího kola. Dobré příklady této cesty jsou třeba identita Českého statistického úřadu, Letní filmové školy v Uherském Hradišti, která má novou identitu roztaženou přes celý svůj záběr, tedy od znělky přes billboardy až po tiskové zprávy. Povedlo se logo města Pardubice nebo naposledy pražská Botanická zahrada. Tahle cesta je mimochodem šťastná i proto, že zadavatel může během procesu vzniku komunikovat s designéry a udělat třeba dva workshopy, kde si obě strany vzájemně vysvětlí, oč jde. To je třeba případ té letní filmové školy, kde se sešli zástupci grafiků a organizátorů a jejich setkání vedlo k úpravě podmínek soutěže, protože jim designéři vysvětlili, že to, co zadavatel chce, nepotřebuje, nýbrž že potřebuje něco jiného. To je pak skvělý výsledek pro obě strany.

A co ta Národní galerie? To je přece ještě jiný případ.

To je třetí typ soutěží, kdy Národní galerie nebo CzechTourism nebo pražská zoologická zahrada vyhlásí náročnou soutěž, při níž strávíte den jen papírováním, abyste získal potvrzení o bezdlužnosti, potvrzení o zakázkách nad nějakou výšku, potvrzení o kvalifikaci vaší, vašich dodavatelů atd. A pak zadavatel soutěž smete se stolu, aniž jejím účastníkům vysvětlí, proč nikdo nevyhrál. To je pro obor taky strašné, zůstat bez zpětné vazby.

Co vlastně účast v takové soutěži obnáší?

Není rozdíl udělat finální zakázku pro klienta, který přijde přímo, a zúčastnit se soutěže. Přestože soutěž po vás chce „jenom logo a pár aplikací“, což znamená ukázat logo na dopisním papíře, vizitce, firemním autě a k tomu třeba nastínit webovou stránku. Jenže abyste to udělal dobře, stejně si musíte představit všechny ostatní aplikace. Ověřit si, jestli logo bude fungovat ve zmenšení, ve zvětšení, na knížce, v internetu, v televizi, v pohybu. Takové soutěže si žádají čtyřicet padesát hodin mého času a času kolegů v práci. Když dostanu skicovné, dělá to asi padesát korun za hodinu. A tak když se neúspěšně zúčastním tří takových soutěží za rok, znamená to, že jsem spoustu peněz prodělal. Abych zaplatil své lidi, musím vyhrát jednu předraženou zakázku, jíž dotuji soutěže, které jsem nevyhrál. Takže jedna soutěž za rok a deset proher znamená, že ta zakázka je desetkrát dražší, než by byla, kdyby klient přišel přímo. Nemůžete žít ze soutěží, které prohráváte.

Jak si stojí český grafický design v mezinárodním měřítku?

Špičkový český design, což je třeba třicet studií a třicet designerů na volné noze, je naprosto srovnatelný se zahraničím. To, co tu dělají špičková grafická studia, nezřídka vyhrává mezinárodní soutěže. Jejich práce mají vkus, nápad, jsou funkční. Ale ti jsou v menšině, v tom asi hraje roli nedostatek peněz. Zadavatelé chtějí ušetřit a nechtějí investovat do něčeho, co si přece mohou udělat sami. Nevěřím, že když někdo na venkově potřebuje vytrhnout zub, jde za kamarádem, který má kleště. Ale když někdo potřebuje logo, zajde za kamarádem, který má počítač. Nevadí mi to u místního řezníka, který stejně své maso prodá, protože lidi nemají kam jinam pro něj jít. Ale vadí mi to u velkých firem, které mají peníze a mohly by být konkurenceschopnější, obstát na zahraničních trzích, jenže kvůli své mizerné prezentaci nejsou v očích obchodních partnerů seriózní. Četl jsem rozhovor s majitelem velké tuzemské stavební firmy, kde říkal, že mu vadí, že na Západě považují jeho firmu za východoevropskou a srovnávají ji s rumunskými nebo bulharskými. Jenže jeho firma má sice perfektní logo, ale zbylé propagační materiály pořizuje na koleně. Samozřejmě jsou strašné. A když tuto prezentaci srovnáte s konkurenčními britskými výrobky, které jsou dražší a třeba ne tak kvalitní, ale kvalitně prezentované, rozumím, že arabský šejk, který si chce postavit stadion s umělou trávou, si ji objedná v Anglii, nikoli v této české firmě. Ta se tak svou propagací vlastně sama poškozuje.

Co s tím tedy? Šel jste na to různě, vedl jste časopis, jenž se věnoval grafickému designu, teď jste ve vedení Unie grafického designu. Poměry v oboru vám tedy fuk nejsou.

Rozhodl jsem se, že svou energii už nebudu vkládat do marných bojů s úřady a veřejností. Nefunguju jako propagátor oboru pro širokou veřejnost, ale raději vzdělávám studenty. Moje působení je teď soustředěné na mladší generaci, které předávám své know-how a zkušenosti s reálnými zakázkami. Je to totiž otázka výchovy. Chyba je už na základních školách, kde se nenaučíte, jak hezky napsat dopis. Ne po stránce slohové, ale výtvarné. Nenaučíte se na středních školách, jak napsat žádost o práci, aby vypadala k světu. Prostě odevzdáte Word, který obsahuje hromady typografických chyb. A pozor, ty jsou stejné jako chyby popsané v pravidlech českého pravopisu. Typografická pravidla v nich, to je ta sekce, jak se píšou číslice, tečky, vykřičníky. Škola vás vlastně nepřipraví na život.

Na tom se shodnete vy, na tom se shodnou češtináři, kteří rovněž tvrdí, že je problém, že nemáme pravidla, jak napsat mail. Proč teda není vůle, aby se to změnilo?

Nechápu to. Ale vzhledem k tomu, jaké podivné existence se střídají v křesle ministra školství a tvrdí, že nejlepší pro tento stát je, aby každý studoval učňovský obor, asi chápu, že není zájem někoho skutečně vzdělávat a připravovat ho na budoucí ekonomiku, která bude čím dál víc virtuální, elektronická, automatická a bude oceňovat spíš hlavu než ruce. Mám pocit, že sociálnědemokratická vláda stejně jako předešlá pravicová neměly zájem na vzdělávání lidí vstříc budoucnosti. Udržovaly voličstvo v prapodivné nevědomosti. Na vysokých školách se aspoň začaly střídat učitelské generace. Teď všude, v Praze, Brně, Plzni, Ostravě, Ústí, jsou na grafických oborech mladí pedagogové. Ale na středních školách nejsou. Ty jsou tak podfinancované, že je velmi těžké donutit profesionální grafiky se zkušeností, aby šli na střední učit. Takže tam zůstávají staří dogmatici prehistorických přístupů ke grafickému designu nebo tam učí lidi, kteří vyšli z IT a nemají reálný vztah s oborem. Sice umějí technicky připravit vizitku, ale je hnusná.

Co pro to může dělat vaše unie?

To je osvětová organizace. Z rozhodnutí Úřad na ochranu hospodářské soutěže sice nesmí zveřejnit doporučený ceník prací, aby nezaložila kartel, takže zadavatelům grafických soutěží bohužel nemůže pomoct zorientovat se v cenách, protože stanovit minimální nelze. Ale těm, kteří o to mají zájem, pomáhá s vyhlašováním výběrových řízení. Snaží se taky dodávat porotce do soutěží, a to vždycky tak, aby poměr členů a nečlenů unie v porotě byl vyvážený. Nejde se do soutěží, kde by v porotě byli jen členové unie. Další role je organizace vzdělávacích seminářů, kterých unie měla asi třiačtyřicet a jsou zdarma na YouTube, čímž se do určité míry supluje problém středních škol. Nemají peníze na odborníky, ale mohou se podívat na přednášky špičkových designérů na webu. 

Napadá mě analogie s kuchaři. Neměla by unie po kuchařském vzoru vyvíjet tlak na změnu ministerstvo školství? 

Souhlasím, kuchaři řeší tytéž potíže; vždyť lidé nejraději vaří s Láďou Hruškou. Unie by měla lobbovat, vysvětlit úřadům, že když už stát investuje nemalé částky do výchovy grafických designérů na školách, nedává smysl jim potom házet klacky pod nohy. To jsou zase ti zubaři: je to, jako kdyby stát vzdělával zubaře, ale pacienti pak chodili léčit si dásně k šamanům. Pokusy o změnu tu samozřejmě byly, ale vždy narazily na partajnictví. Naposledy se Schwarzenberg jako ministr zahraničí pokoušel prosadit jednotnou identitu státní správy České republiky. Začal u svého ministerstva, ale pak mu to člen jiné strany Nečas hodil na hlavu. A přitom to byl dobrý nápad, který by ušetřil státu mnoho peněz. Nejdřív to samozřejmě peníze stojí, protože musíte předělat všecky propagační předměty, ale pak, když třeba vznikne nový úřad, se prostě přejme model, který tu je, a vše se objednává hromadně. Navíc je to vstřícný krok, jak usnadnit hledání informací veřejnosti, protože všecky organizace, které zřizuje a platí stát, mají jeden design. Mimochodem, teď tuhle jednotu chystá Slovensko. Dávno ji má Německo. Zato u nás je zvykem, že když se novému ministrovi nelíbí logo jeho předchůdce, prostě ho hodí pod stůl.

Co má vliv na módní trendy v užitném designu?

Výtvarný styl, ať písmo, ať plakáty, je ovlivněn technologií. Na vývoj tiskového písma od renesance po klasicismus měl vliv vývoj papíru a nástrojů, jimiž písmo bylo kresleno a vytvářeno, než bylo převedeno do kovových matric. S typografií je to podobné. Pak přišla fotografie, pak fotosazba, v níž šlo dělat do té doby nemyslitelné věci jako třeba rozostřené písmo. Protože rozostřit písmenko, které funguje jako razítko, do té doby nešlo. Pak přišly počítače, bylo možné pracovat ve vrstvách. Bylo pozadí, přes něj „vrstva čar“, přes ni písmo, přes něj něco dalšího, co ho narušovalo. A třeba po příchodu grafického programu InDesign začala být in průhlednost písma, kterou do té doby umělo udělat pracně pár lidí. Druhý vliv je opakování: ve vzduchu vždy visí nějaká kulturní konfigurace, která vede k tomu, že lidi na celém světě začnou používat určité společné elementy. Někdo vidí u druhého něco, nad čím si poví, toto vystihuje můj pocit, a dá na obálku spoustu malých fotografií. Vzápětí je z toho trend, vzniknou o něm knížky, a tudíž ho začnou používat další lidé. Dokud se ho nechopí nějaký nadnárodní výrobce, třeba mobilní operátor, a neudělá z trendu mainstream. Anebo odvážná firma svůj styl.

Užitný design je všude, ve výtvarnu žijeme, jsme zahlceni reklamou. Jaký vliv to má na naše vnímání grafiky?

Špatně se to hodnotí doba, v které žijete. Na fotografiích staré Prahy z doby začátku fotografie, tedy z konce 19. století, vidíte, že fasády domů na Staroměstském náměstí byly od přízemí po půdu pomalovány reklamou. Čistit se začaly až později s purismem. Ale tehdy byla reklama všude a bylo jí víc než dneska. Jenže na nás ty ručně malované štíty na fasádách a dřevěné výkladce s ručně malovanými poutači působí až moc romanticky. Je tak možné, že i rok 2015 bude jednou nostalgicky hodnocen. Lidi jednou nebudou hodnotit, že to a to bylo děláno zúženým Arielem, ale bude z toho vyzařovat duch doby, který dnes neumíme posoudit.

Skončeme kvízem: jaká loga nebo písma z poslední doby se u nás povedla?

To jste mě zaskočil. Dlouhá je česká písmařská tradice, ta má ve světě zvuk. Za naprostou špičku ve světě je považována Veronika Burian. Jména jako František Štorm nebo Tomáš Brousil v oboru tvorby písma zná každý. Česká písmová tvorba je zajímavá i tím, že hodně českých designérů tíhne k českým písmům. Takže je často najdete v knihách, v časopisech, a dokonce i v televizích. Nova i Česká televize používají své písmo. Druhá zajímavost je, že písma tu nevznikají pro nic za nic, nýbrž účelně. V designu to vypadá jinak, to je jiný svět. Ale kdybych měl říct úspěch, líbí se mi zmíněná Botanická zahrada: přímočarost, srozumitelnost, estetická krása, která v tom je. Botanická zahrada tímto logem dokázala překročit svůj stín, zvolit progresi a ukázat jiným zřizovaným institucím, že jde mít špičkovou identitu. Navíc je to ten pozitivní příklad úplně aktuální věci, o kterém můžeme mluvit. Stejně jako z dřívějška o těch Pardubicích nebo pražském Quadriennale. Bez pozitivních příkladů totiž nikoho nepřesvědčíme, že to jde.