Hysterie amerických médií dostoupila minulý týden nového, i když jistě ne definitivního vrcholu, když Donald Trump napsal na Twitteru, že média jsou nepřítelem amerického lidu. Kvas, který následoval, přinesl vedle mnoha efemérních prohlášení přinejmenším jeden text, ke kterému myslím bude možné se vracet. Napsal ho komentátor Wall Street Journal Bret Stephens a šlo o výroční přednášku věnovanou památce Daniela Pearla, reportéra uneseného a zavražděného džihádisty v Pákistánu v roce 2002.

„Jeho námitka proti, řekněme, New York Times, není, že ty noviny trpí liberální tendenčností, jež oslabuje jejich objektivitu, což by byla korektní kritika. Jeho námitka je vůči objektivitě jako takové. Nemá žádný problém s tím, když budou média nechutná a zkorumpovaná – pokud budou na jeho straně,“ shrnuje Stephens Trumpův přístup k médiím.

Trump často podpírá nějaké tvrzení slovy: Hodně lidí říká, že mám pravdu. „Prezident na postulování nějakého faktu nereaguje popřením toho faktu, ale popřením toho, že by fakta měla mít nějaký vliv na spor (…), že fakta nemusí mít žádnou platnost pro člověka, který je buďto dostatečně mocný na to, aby je mohl ignorovat, anebo dostatečně nestoudný na to, aby je mohl popřít – anebo, v jeho případě, obojí (kdybych to měl shrnout do jedné věty, zněla by: pravda je to, co vám projde).“

„Když můžete prodávat kondominia pomocí tvrzení, že je vaše budova obsazená z 90 procent, i když je ve skutečnosti obsazená z 20 procent – no tak je obsazená z 90 procent. Když dokážete přesvědčit dostatečné množství lidí, že jste získal nejvyšší počet hlasů nebo že na vaší inauguraci byla nejvyšší návštěvnost – co pak záleží na statistice a na leteckých snímcích?“

Stephens vypočítává čtyři mechanismy, jejichž prostřednictvím si všichni na Trumpovo chování začínají zvykat:

Normalizace: je toho tolik, že otupíme. „Pohoršení padne za oběť vlastní všudypřítomnosti.“

Trumpův cirkus je vzrušující a zábavný. „Kdo z nás nepocítil, že všechno je jakoby zrychlené, intenzivnější a důsažnější? Jednou z výhod administrativy bez fakt je, že fikce vás může dovést kamkoli.“

Nová metrika, jíž politiku posuzujeme. Nezáleží na skutečném výkonu, ale na dojmu a na tom, jak je dojem posuzován. „Když reportér New York Times řekne, že se Trumpova tisková konference asi líbila v Peorii, tak to zvyšuje šance, že se bude líbit v Peorii“.

A racionalizace. Vzestup skupiny „vysvětlovačů Trumpa (TrumpXplainers)“, kteří vám řeknou, co Trump nějakým svým nesmyslem ve skutečnosti myslel.

Stephens pak připomíná, jak Czesaw Milosz v knize Zotročený duch popsal, jak se z mnoha jeho přátel a kolegů stali stalinisté: Nechtěli zůstat irelevantní a zapomenutí, odtržení od mas, nechtěli zůstat stranou od velkého pochodu dějin. Dokázali přesvědčit sami sebe, že trvat na starých zásadách by byla jen nafoukanost. Obávám se, že mnoha pravicovým intelektuálům a novinářům se dnes děje něco podobného, říká Stephens.

V jiném článku o Trumpovi a médiích Kevin D. Williamson v National Revue připomíná, jak špatnou půdu si připravila americká média, když dnes očekávají solidaritu ve svém boji proti Trumpově destrukci faktů:

„Podle Washington Post je současný vůdce Republikánské strany rukojmím ,fanatické politiky extrémní pravice‘. Jeho administrativa ,uráží ženy‘ a jeho přítomnost ve veřejném životě ,uráží nás všechny‘. Podle The Atlantic prošla jeho zahraniční politika ,extrémní proměnou‘. Jeho názory na imigraci představují podle televize MSNBC ,smrskávání se Republikánské strany na její nejextrémnější prvky‘. Jeden televizní komentátor trvá na tom, že je to nejextrémnější republikánský prezidentský kandidát v dějinách. Paul Krugman tvrdí, že odhodil veškeré seriózní politické uvažování a propadl ,nebezpečné fantazii‘. Nicolas Kristof v New York Times varuje před mnohými ,nebezpečími‘, která představuje. Časopis Vice ho označil za ,sociopata‘ a Maureen Dowdová z New York Times za ,plutokrata, který je odtržený od života‘ a jeho skutečná povaha je tak odporná, že ji musí ,skrývat před veřejností‘.“

Jenže, odhaluje Williamson, celý ten předchozí odstavec je sestavený z výroků publikovaných ne dnes o Donaldu Trumpovi, ale před čtyřmi roky o tehdejším republikánském kandidátovi Mittu Romneym. Když budete každé čtyři roky pasovat republikánského prezidentského kandidáta na nejextrémnějšího v dějinách, nastane okamžik, kdy vám lidé přestanou věřit.

Od vysvětlení, jež tak přesvědčivě zformuloval Stephens, si bohužel nelze odmyslet další – že se americká média měla začít strachovat o fakta o něco dřív.