V politice a možná i v životě vůbec končí „éra pokrytectví“. Možná se blíží čas, kdy vlastně nebude možné. Měla by to být dobrá zpráva, jenomže lidské aspirace, pokusy dosáhnout nějakého vyššího stavu lidství mají nepříjemnou tendenci obracet se ve svůj protiklad. V tom novém „postpokryteckém“ čase se z nás možná stanou ještě větší pokrytci než dnes, jenom to o sobě nebudeme vědět. Nebo budeme ještě méně ochotni si to připustit. Ale to může být ten nejmenší problém. Jak by vůbec bez nějaké míry pokrytectví mohl fungovat svět?

Virtuálním světem hřmí kanonáda bojovníků proti pokrytectví. Je odhalováno a pranýřováno prakticky všude. Pokrytectví „sluníčkářů“, kteří hlásají toleranci, ale sami jsou často netolerantní. Pokrytectví novodobých nacionalistů, již se zaklínají národním cítěním a evropskými hodnotami, a přitom toho o Česku, jeho historii, moc nevědí.

A jako základní evropskou hodnotu chápou bezhodnotovost. Pokrytectví pravice, která hřímá proti příjemcům státních dotací a grantů, a když se dostane k mocenským pákám, začne přihrávat státní zakázky spřízněným firmám. Pokrytectví levice, jež se tváří jako obránce chudých, a nad jejich životním stylem a postoji často ohrnuje nos. Pokrytectví hlasatelů morálky, kteří se mimo světla reflektorů chovají amorálně. Pokrytectví hlasatelů volnosti ve všem, kdo se vůči blízkým chovají tyransky. Pokrytectví těch, kteří oplakávají mrtvé z Aleppa, a neoplakávají mrtvé z Mosulu. Pokrytectví těch, kdo oplakávají mrtvé z Mosulu, a neoplakávají mrtvé z Aleppa. Pokrytectví všech, kteří neoplakávají všechny mrtvé stejným počtem slz. Pokrytectví zbožných, již se v každém okamžiku svého života neřídí Desaterem. Pokrytectví bezbožných, kteří o Vánocích zabírají místo v kostele na půlnoční. 

Pokrytectví je špatné. A ví se to už dlouho, snad odjakživa. Zdejší patrioti se často hlásí k husitům, těm velkým bojovníkům proti pokrytectví tehdejší církve – hlásání jednoho a konání druhého, jež chtěli nahradit opravdovostí víry, slov i skutků. Sexuální a společenská revoluce šedesátých let se také vymezovala proti pokrytectví starších generací, jejich úzkoprsé morálce, jež hlásala striktní pravidla, a zároveň vytěsňovala jejich utajené ohýbání a porušování. Václav Havel (podle dnešních zuřivců ze dna internetové stoky pokrytec největší) razil tezi života v pravdě – to je přece opak pokrytectví. Pověstný zelinář z Moci bezmocných je mimo jiné taky pokrytec. 

Ježíš měl ta nejostřejší slova pro pokrytce, všechny ty zákoníky a farizeje, to „hadí plemeno“ zmijí. „Běda vám, zákoníci a farizejové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné kostí a všelijaké nečistoty.“ Silná metafora, bojovník s pokrytectvím druhých si ji přečte, a může se hned cítit motivovanější v odhalování vší špíny, jež se schovává za zářivou bělobou vůkol. Jenomže na tom přirovnání je něco docela zvláštního. Mít uvnitř sebe „kosti a všelijakou nečistotu“ je pro hrob jaksi normální. Uvnitř hrobů to takhle prostě je, nic zvláštního na tom není: kdo otevře hrob, uvidí tohle. Podivné, nepatřičné je spíš to bělení.

V často zmiňované pasáži evangelia, kde Ježíš mluví k těm, kdo chtějí kamenovat cizoložnici, je to důraznější ponaučení určeno zastáncům dobrých mravů („hoď první kamenem, kdo jsi bez viny“). Cizoložnici adresuje se: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš.“ Jak to s ní bylo pak – jestli skutečně hřešit přestala v kontextu vyprávění –, v tu chvíli není podstatné. Svatý Pavel v epištole Římanům uvažuje o rozporu mezi duchem a tělem, jehož výsledkem je, že „nechápu, co dělám. Vždyť nekonám, co chci, ale dělám to, co nenávidím.“ Opět. Pavel jistě nepopisuje nějaký žádoucí stav (dál píše, že je možné ho skutečným obrácením se překonat), ale ten rozpor mezi slovem a skutkem, vůlí a skutkem vnímá jako lidem vlastní, snad i samozřejmý.

Pokrytectví je jistě špatné. Existují ale i horší zla. Nějaká míra pokrytectví dokonce činí život snadnějším, snad i příjemnějším. Většina lidí dá přednost tomu, aby se na ně prodavač v obchodě pokrytecky usmál a s předstíraným zájmem se zeptal, co si přejí. Místo toho, aby jim pravdivě a zdlouhavě líčil, že dnes nemá ani trochu chuť do práce, protože včera veterinář zjistil jeho morčeti rakovinu, a pak se jim vyplakal na rameni. Od politiků se pokrytectví přímo vyžaduje – že budou předstírat hluboký zájem při exkurzi v továrně na krabice, projevovat nadšení nad cizími uřvanými dětmi, klanět se s úctou památce těch, o jejichž existenci se právě dozvěděli, a bez výčitek na ni zapomenou, hned jak nastartuje jejich limuzína, už aby to bylo. Je to součást jejich práce a mohou být právem kritizováni, pokud jejich pokrytectví není dostatečně přesvědčivé, běloba na hrobě nedrží dost pevně. 

Přitažlivost vize světa bez pokrytectví je ale srozumitelná a silná. Byl by to svět, v němž by se člověk tak snadno neztratil, protože slova a skutky druhých by v něm byly v souladu. Nic by se nemuselo tajit, vše by bylo zjevné, otevřené, nějak vyjádřené. Nic by nepřebývalo, v těch nejvážnějších věcech by člověk nebyl často odkázaný jen na svůj odhad, intuici. Přítel mi kdysi vyprávěl, jak nad dědečkem – umírajícím v bolestech – s doktorem řešil, jestli by nebylo nejlepší ten konec uspíšit. „Dohodli“ se na tom výměnou významných pohledů.

Rozčiloval se nad pokrytectvím společnosti, která zákonem něco sice zakazuje, ale zároveň se to běžně děje a všichni to vědí. Oč by bylo lepší, kdyby existovala nějaká přehledná a jasná pravidla pro takové situace a lidé by se jimi otevřeně řídili. Především na amerických univerzitách se teď prosazuje nová sexuální etiketa – jakýsi vícenásobný, postupný souhlas. Teď uděláme to a to, souhlasíš? A pak zas. A pak zas. Kdekdo se tomu vysmívá, já to taky považuju za nesmyslné, vlastně i destruktivní. Ale v jádru toho je nějaká srozumitelná, byť pomýlená touha. Dosáhnout toho, aby lidé v sexu byli vždy a ve všem čitelní, aby zmizela ta nepředvídatelnost, nebezpečí, že se to pro někoho ošklivě vymkne, něco se stane a všechno bude zkaženo. Kdyby všechny pitomosti na světě vyrůstaly z nějakého zjevného nesmyslu, jistě by se žilo snadněji.

Skupinové tažení

To tažení proti pokrytectví se netýká jenom lidí jako jednotlivců, ale taky jejich velkých skupin – církví, států... Přelom v něm představoval únik americké diplomatické korespondence, již zveřejnila organizace WikiLeaks. Dost lidí to tehdy vítalo, vidělo v tom pokrok. Henry Farrell a Martha Finnemoreová k tomu v roce 2013 v časopise Foreign Affairs napsali, že přichází „konec pokrytectví“. „Úniky zprostředkované Manningem a Snowdenem jsou znamením příchodu nové éry, ve které už vláda Spojených států nebude moci počítat s tím, že její utajené jednání také utajené zůstane.

Statisíce Američanů teď mají přístup k tajným dokumentům, které by zemi ztrapnily, pokud by byly ve veřejném oběhu. Jak dokládají nedávné události, v době kamer v mobilech a flash karet takovým únikům nelze zabránit ani pomocí těch nejdrakoničtějších trestů. V důsledku toho Washington čelí tomu, co by se dalo popsat jako kolaps pokrytectví – dramatické zužování prostoru, v němž může země manévrovat mezi svými deklarovanými aspiracemi a někdy nečestným následováním sobeckého zájmu.“

WikiLeaks přitom přinesly relativně málo skandálních odhalení, spíš obraz nějakého provozu, diplomacie v nedbalkách – neuctivá vyjádření na adresu cizích představitelů, poměrů v jejich zemích, nelichotivé popisy fungování toho či onoho. Jistě to působí pokrytecky, mluvit mezi svými o někom coby – dejme tomu – bizarním kleptokratovi, a udělit mu pak při oficiální příležitosti státní vyznamenání a dojímat se slovy o jeho oddanosti věci svobody. Je to pokrytectví. A taky je to diplomacie, jež bez něj není možná. Jejím smyslem přece taky je dodávat informace nezkreslené oficiálním pozlátkem těm, kdo třeba do nějaké země přijedou a potřebují se tam na něčem dohodnout.

Pro lidi, kteří třeba vyrážejí na jednání do nějaké firmy, je úplně normální předtím si sednout a říct, co se dá od členů delegace na druhé straně čekat. Informace, že někdo z nich je, řekněme, arogantní trouba, je v daném kontextu docela důležitá. Až přijde na věc, budou se ale na něj tvářit velmi přátelsky – pokrytci. Jistě by bylo transparentní a ani trochu pokrytecké, kdyby si účastníci jednání z té druhé strany mohli všechny ty řeči o arogantních troubech přečíst, pokud možno předem. Pokud by se z toho stala norma, nikdo by se nikdy s nikým na ničem nedohodl. Ale transparentně.

Farrell a Finnemoreová mají pravdu, prostor pro pokrytectví, pro pohyb mezi vznešenými řečmi a sobeckými skutky se zmenšuje. Pro státy i pro jednotlivce. Nejvíc pro ty veřejně známé. Jsou na veřejnosti, „ve službě“, prakticky pořád. Musejí počítat, že někde blízko je mobil, který zaznamená každý jejich komicky působící úšklebek, nejapnou promluvu, projev indispozice, nesprávnou volbu oblečení. Jsou na ně přitom kladeny té situaci zcela neodpovídající nároky.

Racionální by přece bylo klást na někoho, kdo se fakticky nachází pod soustavným dohledem, nižší nároky oproti člověku, který je před masami odhalován jenom občas či vůbec ne. Ale je tomu naopak. Často jsou od mnohých slyšet stesky, že dnešní politici nejsou skutečné osobnosti, působí jako vyrobení ve stejné továrně. Stejní lidé by nějakou skutečnou osobnost z veřejného života promptně vypráskali (pokud by její osobitost nebyla docela líbivá – jako v případě „prostořekého medvídka“ Borise Johnsona). Nakonec i apel Miloše Zemana, považovaného za nezpochybnitelnou osobnost – v dobrém i ve zlém –, tkví spíš v tom, jak se mu daří komunikovat nějaké široce sdílené emoce, postoje.

Ano, prostor pro pokrytectví se zužuje, nahoře i dole. Každý se může stát předmětem zkoumání a hodnocení, být soudcem lynčem shledán lehkým. Klasický je v tom ohledu případ Justine Saccové, profesionálky v PR, která si přivodila skutečnou PR katastrofu: při čekání na přestup na letadlo do Jižní Afriky tweetla hodně pitomý vtip, při přistání už jím byly pobouřeny miliony – a ona neměla práci.

Protože každý taky v tom tribunálu může zasednout, být nejenom souzený, ale i soudcem, tajnou službou o jednom členu. Protože „lidé mají právo vědět“. Je toho hodně, kde takové právo existuje. Zároveň se ale absurdně rozšiřuje, jako kdyby najednou existovaly dvě vrstvy lidí – o jedněch smíme vědět všechno, ovšem my sami se zatím máme právo spolehnout na to, že naše soukromí bude chráněno. Nemůže to takhle fungovat – a taky nebude. Nakonec pod tím mikroskopem skončíme všichni a naše pokrytectví bude odhaleno všem, koho to bude zajímat.

Samotný význam pojmu pokrytectví jako kdyby se taky rozšiřoval. Pomalu už zahrnuje jakýkoliv vnitřní rozpor. Konflikt, přičemž „pravda“ je pro publikum vždycky to horší. Kosti a špína v hrobě, ne pozlacená písmena na náhrobku a socha anděla nad nimi. Proč vlastně? Jistě je něco utěšujícího na tom, shledat, jak jsou ostatní hrozní. Pohoršovat se nad tím, projevovat tu nejhorší formu pokrytectví, přitom nepřiznanou, nereflektovanou. Protože je potřeba se nějak adaptovat na ten zužující se prostor pro pokrytectví – skutečné i domnělé.

A děje se to, možná přichází nějaký další skok v lidském vývoji (jistě, hyperbola, ale ne zas tak velká). V tom úzkém prostoru si totiž člověk může vytvořit novou identitu, která už nebude vnitřně konfliktní, a proto taky pokrytecká. Bude z jednoho kusu, nějakým způsobem idealizovaná, možná do morku kostí fiktivní. Ale možná se pravidla lidské komunikace přestaví tak, aby jednotlivec „měl právo“ nejenom vědět o všech všechno, a zároveň vnutit světu vlastní představu o tom, kým sám je. Hodně rozporný, nesmyslný ideál, avšak zdá se, že má nemálo stoupenců. Tak to nakonec třeba vyjde a my skutečně přestaneme být pokrytci. A o to méně také budeme lidmi.