Ve várce terorismu a násilí z posledního týdne – všimli jste si, že se docela kumulují, že? – se tentokrát ocitl terč nového typu, ruský diplomat. Střelec, který zabil ruského velvyslance v Ankaře, byl turecký policista, kterého turecký režim označuje za gülenistu. Ačkoli Turek vycvičený tureckým státem zabil představitele ruského státu, Moskva i Ankara neukazují na sebe navzájem, nýbrž shodně naznačují, že tím kdo by z toho měl mít prospěch, a tedy v tom zřejmě mohl mít prsty, je CIA.

Netuším kolik lidí tomu v Turecku věří – v zemi, kde vedoucí politik mluví o konspirační teorii, že USA chtějí vyvolat v Istanbulu umělé zemětřesní (ano, to není metafora), je možné všechno. Ale náhoda v éře mobilních telefonů tomu chtěla, že útočník je zachycen na videu, jak zcela jasně vykřikuje „Nezapomeňte na Aleppo“. Tento motiv lze těžko ignorovat.

Rychlá koordinace mezi Moskvou a Ankarou by nás neměla překvapovat. Erdogan a Putin k sobě dokázali najít cestu i poté, co Turci sestřelili ruské bojové letadlo. Dnes jsou spojenci navzdory tomu, že některé jejich dlouhodobé, strategické cíle jsou v konfliktu. V první řadě v Sýrii, kde by chtěl Erdogan svrhnout Asada, jenž je ruským klientem. Ale svět, v němž existovala měnící se a křížící se spojenectví a nepřátelství, byl dlouho normou a historickou anomálií byla spíš ta naše éra, v níž se předpokládá, že hodnoty a ekonomické i politické zájmy spojenců úhledně lícují. Řekněme třeba, že Rusko s Tureckem je ve fázi „Molotov-Ribbentrop“.

Ale vražda velvyslance Karlova je definitivním důkazem, že Rusko se vrátilo jako velký hráč na mezinárodní scénu. Takovéto oběti totiž patří k zákonitým nákladům tohoto postavení.

Není na ně zvyklé ani Rusko, ani svět. Sovětský svaz své koloniální impérium ovládal tak pevně, že nějaká teroristická organizace bojující proti němu se nikdy nedokázala pořádně rozvinout. A po zániku Sovětského svazu bylo Rusko dlouho na kolenou a geopoliticky bezvýznamné. Terorismus zažívalo jen čečenský. Byl krvavý, ale odehrával se doma a nebyl výsledkem zahraniční politiky.

Teď se Rusko zvedá z kolenou, jak prý zní oblíbená fráze, a ukazuje světu, že už ho nebude možné ignorovat. Nejdříve přišlo na řadu „blízké zahraničí“. Ruská špionáž proti Západu nikdy opravdu neskončila, na čemž by taky nebylo nic divného, ale je čím dál agresivnější. Už před pár lety přišlo obnovení gest z dob studené války, jako dálkové cvičné lety bombardérů v blízkosti vzdušného prostoru západních zemí. Putin rozhodl, že na ně zase jsou peníze, a západní stíhačky musí startovat a ruské bombardéry hlídat.

Intervence v Sýrii je ale jiná kvalita. Putin zvrátil situaci na bojišti a tím i postoje dalších blízkovýchodních zemí. Znamená, že Západ musí zase s Putinem mluvit – rok poté, co Barack Obama vydával za hmatatelný důkaz pádnosti americké reakce na anexi Krymu a agresi vůči Ukrajině, že Putin je na mezinárodní scéně izolován. Dnes je izolován tak málo, že svolá do Moskvy jednání ministrů obrany a zahraničí Turecka a Íránu o politickém řešení pro Sýrii – a jsou to oni, kdo si může dovolit Ameriku ignorovat.

Jenže globální angažmá má taky své náklady. Syrská expedice se protahuje, něco stojí a má dnes už i své padlé. Ale hlavně se ukazuje, že když se nějaká velmoc takhle vloží do nějakého konfliktu – když ukáže, že Rusko nenechá své klienty padnout – poštve si proti sobě i nějaké síly na místě.

„Je to sice zkurvysyn, ale je to náš zkurvysyn“ – kdo to řekl? Franklin Delano Roosevelt – údajně o panamském diktátorovi Trujillovi. Ale v každém případě se tento výrok vkládal do úst mnoha dalším americkým státníkům, protože těch ne právě příkladných vládců, které Amerika nenechala padnout, protože to bylo v jejím zájmu, bylo dost a dost.

K nákladům, které to vyvolalo, patřil rozšířený antiamerikanismus v nominálně spojeneckých zemích. Projevoval se nejen v kultuře, nejen v demonstracích, ale i v teroristických činech. Americké diplomaty a špióny zabíjeli teroristé na Blízkém Východě, nejbrutálněji v 70. letech šéfa expozitury CIA v Bejrútu Williama Buckleyho, který byl unesen Hizbaláhem a přes rok mučen. Při pumových atentátech či střelnou zbraní v Libanonu v těch letech zahynula řada dalších amerických diplomatů, včetně jednoho z Buckleyových nástupců a jednoho velvyslance.

Dalšího šéfa místní expozitury CIA, jakož i několik diplomatů zabily marxistické bojůvky v členské zemi NATO, Řecku. Zastřelen byl i americký velvyslanec na Kypru. A další diplomaté padli za oběť teroristům v několika dalších různých zemích. K postavení hegemona, který má prakticky z nezbytí skoro všude velký vliv, tohle patří. Proti žádné zemi se nikde neorganizuje tolik demonstrací jako proti USA. Byť by někteří z těch demonstrantů přicházeli zároveň v jiných dnech k ambasádě v roli žadatelů o víza.

Jestliže americké ambasády svou všude ty nejopevněnější a nejhlídanější, jestliže americký State Department vydává vždy ty nejopatrnější cestovní varování, má to své důvody.

To teď Rusko čeká. Nejen jeho diplomaty. Ruští turisté do dostali na vědomí loni při pádu letadla z Egypta do Petrohradu, který způsobila bomba IS. Jejich sovětský kolonialismus je vyšel lacino. V zemích, jako jsme my, jim peníze a pocit, že Rusko jako velmoc je irelevantní, otevíraly dveře. V baltských zemích ochránily ruské kolonisty před revanší civilizační normy vysmívaného Západu. Vražda v Ankaře jim oznámila, že si teď budou muset zvykat na něco nového.