Německý politik, ekonom a provokatér Thilo Sarrazin před časem Týdeníku Echo prozradil, jak přistupuje k veřejným událostem, které se ho buď osobně netýkají, nebo v nichž nemá profesionální či intelektuální přímý zájem: nějakou dobu mu stačí titulky, do hloubky si o věci přečte až s časovým odstupem, kdy už se takříkajíc sama protřídí.  

Tématem jako stvořeným pro Sarrazinovu metodu je událost, jíž Německo žilo posledních deset dní. Na konci července vyšlo najevo, že spolkové státní zastupitelství vyšetřuje novinářský server Netzpolitik.org, jehož redaktoři si troufli zavěsit na své stránky tajný dokument kontrarozvědky. Ve zveřejněném dokumentu se neprozrazují žádné konkrétní operace, píše se tu o plánech tajné služby lépe monitorovat internet a taky o rozpočtu kontrarozvědky. Vyšetřování inicioval prezident kontrarozvědky a spolkové státní zastupitelství při tom kolem novinářů našlapovalo přeopatrně. Ačkoliv jména dvou autorů mu byla známa, řízení se vedlo jaksi anonymně, tedy proti serveru jako takovému. Ale trestným činem, na který bylo podezření, je vlastizrada.

Když se případ dostal na veřejnost, vypuklo pobouření – prý kvůli ohrožení svobody projevu. V Německu v takovém případě nikdy není daleko k paralelám s aférou Spiegel z roku 1962, kdy se šéfredaktor magazínu Rudolf Augstein dostal do vazby za zveřejnění tajných dokumentů ministerstva obrany, situace se ale rychle otočila v šéfredaktorův prospěch, Augstein putoval z vazby a ministr obrany Franz-Josef Strauss z úřadu. Aféra Spiegel má kanonické místo v dějinách Spolkové republiky, jako jeden z okamžiků, který ze západního Německa udělal vskutku liberální, moderní společnost. Novináři od té doby mají status polobohů.

I proto dal ministr spravedlnosti Heiko Maas s podporou kancléřky okamžitě najevo distanc a nakonec mu ani nestačilo, že spolkový státní zástupce Harald Range vyšetřování obratem zastavil. Protože si Range neodpustil poznámku směřovanou vůči ministrovi – „Ovlivňovat vyšetřování proto, že jeho možný výsledek by nemusel být politicky oportunní, je neúnosný zásah do nezávislosti justice“ – byl ještě tentýž den ministrem odvolán „pro ztrátu důvěry“.

K tomu dvě poznámky. Když se v české politice před asi čtyřmi začalo bojovat o prosazení nového zákona o státních zastupitelstvích, který měl státním zástupcům dát téměř úplnou nezávislost na vládě, byl ten boj veden s pomocí všeobecného dojmu, že u nás panuje stav, kdy všechno ovládá vláda. Jaký je tedy rozdíl mezi tím, když Maas odvolá Rangeho, a tím, když premiér Topolánek od svého ministra spravedlnosti Pospíšila žádal odvolat státního zástupce Ivo Ištvana? Jistěže česká vláda tehdy dost nevybíravě uplatňovala pud sebezáchovy, vždyť Ištvan dozoroval řízení proti vicepremiérovi Jiřímu Čunkovi (a nechme teď stranou podivnosti, jichž se vůči Čunkovi dopustily i vyšetřující orgány). Ale spolková vláda teď přeci taky jednala z pudu politické sebezáchovy. Oba případy mají společné to, že v nich vláda odstraňuje špičky státních zastupitelství kvůli jednomu konkrétnímu případu. A to je špatně.

Český čtenář vycepovaný Lenkou Bradáčovou a dalšími lidmi z Unie státních zástupců by asi nevěřícně četl zprávy německého tisku, že Rangeho, muže spjatého s liberálními demokraty (kteří už nejsou ve vládě a ani v parlamentu), střídá jakýsi Peter Frank z Mnichova, počítaný k vládní CSU. A že tak koaliční sociální demokrati naplňují dohodu o rozdělení vlivu ve státní správě uzavřenou loni po rychle sfouknuté kauze jednoho jejich poslance, což byla vítaná příležitost si v koalici sednout a určit, na jakých postech sociální demokracie napříště projeví CSU a CDU svůj vděk. Vedení soustavy státních zastupitelství v České republice má dnes, když ne ze zákona, potom fakticky mnohem silnější postavení než jejich protějšek ve Spolkové republice. Ale státní zastupitelství má mít nad sebou coby jakousi poslední instanci vládu, je koneckonců na hraně mezi exekutivou a justicí.

Problém nastává – a to je druhá poznámka –, když ten politický establishment, jemuž se státní zastupitelství zpovídají, sám žije v nezdravém prostředí a je jím intoxikovaný. Vládě kancléřky Merkelové šlo o to, nepopudit si mocný svět sociálních sítí, blogů, médií. Věcně vzato nebyl k odvolání Rangeho důvod. Když se státní zastupitelství dozví o podezření na spáchání trestného činu – a tady to podezření formuloval šéf kontrarozvědky –, nemá podle zákona jinou možnost než konat. Při použití Sarrazinovy metody je zjevné, že podstatou případu Maas/Range není žádné ohrožení svobody slova, ale vyhazov vysokého státního úředníka za to, že konal podle svých povinností a naivně si myslel, že zákony, které obecně platí pro každého, platí i pro internet.